11. Vesmírné počasí

11.1. Tlakové systémy mají fraktální charakter. Přestože tlakové systémy ve sférickém prostoru dosahují značné složitosti, jsou výsledkem stále se opakujících, velice jednoduchých pravidel. Velké systémy se skládají ze stále menších (vnořených) systémů, které jsou tvořeny podle stále stejných principů. Naopak z malých systémů se skládají systémy stále větší.

Obr. 11.1. - fraktální posloupnost tlakových systémů v Prostoru

11.2. Na (Obr. 11.1.) je pokus o alespoň hrubé zobrazení fraktální posloupnosti Vesmírných tlakových systémů. (Obr. 11.1. a) zobrazuje vláknitou strukturu základního Prostoru. Existence této struktury je zákonitým a neodvratným důsledkem nehomogenity Prostoru. Mezi vlákny nízkého tlaku si musíme představit bubliny tlaku vysokého. Viz také (Obr. 5.4. a Obr. 7.1.).

11.3. Základní prostředí se chová jako kapalina s proměnlivou hustotou. To je naznačeno na (Obr. 10.1. b), kde je „naznačen“ zhušťující a zřeďující se Prostor. Tento obrázek může zároveň sloužit jako příklad prostředí plazmy s příměsí atomů. Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu a tím i tlak v základním Prostoru.

11.4. Alespoň nějaký údaj o fyzikálních vlastnostech převažující formy základního Prostoru lze snad získat z tzv. „mapy reliktního záření“, což je esence nedorozumění a omylů.[1] Jediné, co si lze z této „mapy“ odnést je naměřená teplota, ve všech směrech prakticky stejná (co bychom také čekali, když tam nejsou nehomogenity), která se pohybuje okolo 2,73 stupňů K a největší intenzitu má při vlnové délce 1,06 milimetru. Tyto hodnoty můžeme s jistou dávkou opatrnosti považovat za údaj o základní (převažující) teplotě plazmy, která tvoří většinu Prostoru, jakož i údaj o frekvenci tlakových impulzů, kterou základní Prostor pulzuje (Obr. 7.1.).

11.5. Některé fyzikální vlastnosti Helia, případně Vodíku jsou blízko teplotě 2,7 stupňů K.[2] Tyto dva prvky, jsou organickou součástí základního Prostoru, blíží se mu svojí hustotou a jsou v něm rozptýleny (Obr.10.1. b). Stále je třeba mít stále na paměti, že atomy (hmota) tvoří zcela zanedbatelnou část Vesmíru a nemají na děje v Prostoru prakticky žádný vliv.

11.6. Planeta je tlaková níže. Planeta je podřízená (vnořená) tlaková níže v tlakové níži hvězdné soustavy, jejíž mezifází tvoří MH1 (Obr. 11.1. c, d).[3] Centrální těleso planety vzniká procesem sedimentace z velmi studeného materiálu (pouze několik stupňů K) uvnitř planetárního mezifází (MP1), které tvoří slupku planety. Stálý přísun tlaku (tepla) z MP1 do centra tlakové níže má za následek, že (velmi studené) těleso planety postupně od svého středu taje (uprostřed každé tlakové níže je tlaková výše).

11.7. Poloha planety v tlakovém poli hvězdy (MH1) má zásadní vliv na množství tepla, které do ní proudí. Čím je hustota prostoru planety větší, tím blíže centru MH1 se planeta nachází. Čím blíže centru MH1 planeta je, tím se MP1 nachází ve větším tlakovém spádu a tím je přísun tepla do tělesa planety z MP1 větší (Obr. 11.2. a).[4] Také efektivní plocha tělesa planety pro zachycení záření z centrální hvězdy je mírně větší. Hlavní přísun tlaku (tepla) do planety je z MP1. Vedlejší přísun tlaku (tepla) pouze na povrch planety je z centrální hvězdy.

11.8. V nitru tělesa planety probíhá proces sedimentace. Rozžhavený (kapalný) materiál se ukládá do hustotních sfér planety (hvězdy).[5] Hustota prostoru atomů je poměrně stálá, proto se materiál ukládá spíše do sfér a nikoliv jako spirální toroid.[6] Jednotlivé hustotní sféry jsou tvořeny různě hustou směsí plazmy a atomů, nebo molekul. Žhavé jádro planety, je obaleno (chladnými) slupkami pevniny, moře a atmosféry.[7]

11.9. Hustotní sféry jsou od sebe odděleny mezifázím a „nepromíchávají se“, pokud jejich hustota není velmi blízká (difuze).[8] Rozdíl v hustotě prostoru mezi jednotlivými sférami určuje jak je široké mezifází mezi nimi. V jednotlivých roztavených sférách (vrstvách) dochází k proudění, podle stejných principů jako v atmosféře, nebo moři, ale s jinou dynamikou. Hustotní sféry na sebe nepůsobí svoji vahou (jsou v beztížném stavu). Veškeré tlaky mezi jednotlivými hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifázích mezi nimi.[9]

11.10. Hustota prostoru planety je suma hustoty prostoru její slupky a hustoty prostoru toho, co je uvnitř slupky, včetně samotného tělesa planety (Obr. 9.3. e, f). Těleso planety je zhuštěnina plazmy a atomů. Hustota atomů se může měnit (v jistém rozsahu) pouze nepatrně. Proto hustotní sféry, které planety tvoří v tlakovém poli planetární nebo hvězdné soustavy jsou poměrně přesně definované a moc se nemění. Jejich dráhy jsou poměrně stabilní. Přesto hvězdy i planety postupně houstnou a posunují se v ramenech nadřazené tlakové níže k jejímu centru. To znamená v případě planety k centru hvězdné soustavy, v případě hvězdné soustavy k centru LG, v případě LG k centru galaxie.[10]

11.11. Poznámka 11.1. Hustota prostoru planety je rozhodující pro její polohu v tlakovém poli hvězdné soustavy. Dá se říci, že planeta si svoji hustotní sféru vytvoří sama. Příklad může poskytnout míček. Když dáme míček pod vodu, je vytlačen základním prostředím z prostředí vody na hladinu. To znamená mezi vodu a vzduch. Hustota prostoru míčku je nižší než hustota prostoru vody a vyšší než hustota prostoru vzduchu. Míček si vytvoří svoji hustotní sféru mezi hustotní sférou vody a sférou vzduchu.

Planeta si vytvoří svoji hustotní sféru v hvězdné soustavě podobně jako míček (Obr. 11.2. vpravo). Hustota prostoru planety se utváří náhodným procesem. Roli zde hraje velikost Mezifází 1 a množství a hustota materiálu, který je uvnitř Mezifází 1 k dispozici.

11.12. Planeta může být centrem planetární soustavy. Na (Obr. 11.1. c) je zobrazena planetární soustava Země-Měsíc, sestávající se ze dvou těles. Ve slupce soustavy MP1 je vysoký tlak. Tlakové pole uprostřed MP1 tvoří (nepravidelný) spirální toroid,[11] v jehož rovníkovém protiproudu jsou obě tělesa. Země tvoří přibližné centrum tlakové níže. Měsíc, který má nižší hustotu prostoru, než Země zůstává ve sféře, která odpovídá jeho hustotě. Této sféře také odpovídá nižší rychlost rotace kolem centra tlakové níže planetární soustavy.[12]

11.13. Měsíc nemá svoji samostatnou tlakovou níži, proto nerotuje. Kdysi ji pravděpodobně měl, což dokumentuje rozvrstvení kráterů na Měsíčních pólech (Obr. 9.5. e). Je možné, že Země „přibrala již hotový“ Měsíc, který sedimentoval jindy a jinde a „ukradla“ mu jeho tlakovou níži. Přítomnost Měsíce snížila podstatně celkovou hustotu tělesa Země-Měsíc. To mělo za následek, že se tato dvojplaneta posunula v tlakovém poli Sluneční soustavy mnohem dále od centra a přísun tepla do nitra Země se podstatně zmenšil. Země tak díky Měsíci byla pravděpodobně ušetřena osudu Venuše. Jsou možné i zcela jiné scénáře.

11.14. Hvězda je těleso v centru tlakové níže hvězdné soustavy. Mezifází hvězdné soustavy (MH1) je obrovské. Z MH1 se koncentruje tlak směrem do středu tlakové níže a do tělesa centrální hvězdy. Samotné těleso hvězdy má rovněž svoje Mezifází 2 (Stratopauzu), která představuje vysoký tlak na povrchu tělesa hvězdy (Obr. 11.2. a). Ve Stratopauze hvězdy je velmi vysoká teplota (asi 5 000 000 K u Slunce).

11.15. Tlakové pole hvězdy a tlakové pole planety vykazují stejné znaky. Na hvězdu se můžeme dívat, jako na zjednodušenou planetu z předchozí kapitoly. O hvězdě by se s jistou nadsázkou dalo říci, že je to pouze jakási „obrovská, rozzuřená“ planeta. Procesy probíhající ve hvězdě jsou díky extrémním teplotám (tlakům) značně turbulentní.

11.16. Pokud hvězdu „demýtizujeme“ a budeme se na ni dívat pouze jako na těleso v centru obrovské tlakové níže, najdeme zde shodné prvky s planetárním počasím. Také na hvězdě najdeme tlakové výše a tlakové níže, které jsou nedílnou součástí „hvězdného počasí“.[13]

11.17. Tlak ve Stratopauze hvězdy je oproti planetě řádově vyšší.[14] To znamená, že procesy na povrchu i uvnitř tělesa hvězdy probíhají v nesrovnatelně vyšším tlakovém (teplotním) spádu. Přesto musí mít hvězda zhruba stejné rozložení hustotních sfér jako planeta.

11.18. Horní hustotní vrstva hvězdy pod Stratopauzou je tvořena horkou plazmou (asi 5 000 K). To představuje asi jednu tisícinu teploty ve Stratopauze hvězdy (Slunce). I vrchní vrstvy atmosféry planet pod Stratopauzou obsahují převážně plazmu, avšak mnohem studenější. Pod nimi je atmosféra (plazma s příměsí atomů). Jestli má ve hvězdách probíhat syntéza atomů, musí i pod sférou plazmy hvězdy být zhruba stejné hustotní vrstvy, složené z plazmy a atomů jako u planety. Pouze mají mnohem vyšší teplotu a tím i vyšší bod varu.

11.19. V důsledku vysokých tlaků (teplot) dochází ve hvězdě ke slučování řídkých prvků na hustší ve větším rozsahu než u planet. Tento proces není samovolný. Bez neustálého přísunu tlaku z MH1 by nemohl probíhat. Otázkou je, zda je tento proces „energeticky“ kladný.[15] Hlavní zdroj tepla hvězdy pochází z MH1. Vedlejší zdroj tepla vycházejícího z hvězdy (pokud vůbec) pochází ze syntézy (houstnutí) prvků uvnitř hvězdy.

11.20. Hvězda „funguje“ jako jakýsi transformátor tlaku. Drobné bublinky tlaku z MH1 směřují (po spirále) do Stratopauzy hvězdy a odtud do jejího středu (centra tlakové níže hvězdné soustavy). Zde se transformují na mnohem větší (řidší) bubliny tepla a světla, které postupují opačným směrem od středu (proti proudu malých bublin) k okrajům tlakové níže hvězdné soustavy jako světelné a tepelné záření.[16] To je to teplo a světlo, které následně zahřívá povrch planet.

11.21. Příklad 11.1. Hvězdu si můžeme představit jako velký bublající a prskající kotel uprostřed kamen, ve kterém se vaří povidla. Teplo (tlak), které jde z kamen do kotle lze přirovnat k tlaku z MH1. Pára, která z kotle vystupuje je světlo a teplo. Postupně obsah kotle (roztok povidel) houstne. Hvězda díky syntéze prvků postupně houstne. Planetu možno přirovnat k malému hrníčku s pokličkou na okraji kamen. Procesy zde probíhající jsou mnohem mírnější.[17] „Pára“ (plazmová atmosféra) nad bublajícím kotlem je více horká a dosahuje do mnohem větší výšky, než „pára“ (vrstva plazmy) nad „hrníčkem“ planety.

11.22.  Transformace hvězdy. I Hvězda „se rodí“ jako (studené) těleso s „kamenným“ jádrem. Protože je centrem obrovské tlakové níže, soustřeďuje se zde nejhustší (zprvu studený) materiál, který se nachází uprostřed MH1. Neustálý přísun tlaku z MH1 postupně rozžhaví centrální těleso. Počne zde slučování atomů do stále hustších prvků. Ty se ukládají do jednotlivých hustotních sfér, jak bylo popsáno v kapitole o sedimentaci.

11.23. Zdá se, že kritický prvek pro další transformaci hvězdy je železo s jeho pyramidálním jádrem. Čím je sféra železa (díky slučován řidších prvků na hustší) mohutnější tím intenzivnější je jev popsaný na (Obr. 8.4.). Pyramidální jádra atomů železa způsobují, že atomy mají „špičku“.[18] Špičky atomů (kde je nižší tlak) se orientují směrem do středu tlakové níže (tělesa hvězdy). To vytváří přídavný dostředný tlak k tlaku ze Stratopauzy. Atomy železa se stále více „protahují“. Jádra atomů se posunují stále více do „špičky“ atomu. To se děje až do okamžiku, kdy počnou jádra z atomů železa „vypadávat“.[19]

11.24. Vypadlé jádro atomu, které je tvořeno superhustým (zmrzlým) prostorem je tlačeno směrem do středu tlakové níže. Přitom na své cestě „prolétává“ jinými atomy (Obr. 4.4. f) a urychluje tak „vypadnutí“ dalších jader a ty opět způsobují totéž. Počíná řetězová reakce. Superhustá (zmrzlá) jádra atomů padají směrem do středu tlakové níže, kde se z nich počíná tvořit Superhustá sféra.

11.25. Superhusté částice z jader a jejich trosky nesměřují pouze do středu tlakové níže (transformující se hvězdy), ale všemi směry do Prostoru, jako záření gama a ostatní husté částice. Přitom jsou následně tlačeny do center nízkého tlaku, která cestou potkávají. To znamená do Superhustých sfér SHS (Obr. 11.1. e), které se nacházejí v centrech lokálních grup planetárních a hvězdných soustav (Obr. 11.1. e, LG) a samozřejmě také do centra příslušné galaxie, kde postupně vytvářejí Superhustou megasféru SHMS (Obr. 11.1. e).[20]

11.26. Superhusté sféry v představují hustotní dno každého tlakového systému. Nic hustšího ve Vesmíru nemůže být. Je to jedna z mála „jistot“ se kterými se v Prostoru dá počítat. Jejich teplota dosahuje teplotního dna. To znamená, že po „rozmrznutí“ může nabýt enormních objemů. Rozmrznutí ale znamená, že „zmrzlému“ prostoru musíme dodat z vnějšku bubliny tepla. Pak teprve expanduje.

11.27. Řídké obaly atomů, které ztratily svoji kotvu jsou tlačeny směrem od středu, jako světlo, teplo a ostatní záření. Přitom v centru hvězdy zvyšují tlak (teplo) a urychlují tak řetězovou reakci. Teplo způsobuje rovněž rozmrzání superhustých jader atomů, při kterém dochází k obrovskému zvýšení jejich objemu. To dále zvyšuje tlak v centru. Vzniká Supernova.[21]

11.28. Supernovy „vybuchují“ i „implodují“ zároveň. Jedná se o složitý (chaotický) proces, jehož výsledkem může být vznik „čisté“ Superhusté sféry uprostřed systému, tvořené pouze superhustou plazmou (gama). Nebo je zbylá Superhustá sféra ve středu obalená jakýmsi „mořem“ velmi hustých částic. Hustota částic kolem Superhusté sféry má vliv na spektrum záření, které vydávají.[22]

11.29. Obrovské zvýšení objemu díky uvolnění bublinových obalů atomů vede ke světelnému a tepelnému záblesku. Vzniklá tlaková vlna vede k rozmetání tlakového pole hvězdného systému, včetně tlakových níží planetárních systémů, které tlaková níže hvězdné soustavy obsahovala. To může mít fatální následky pro další existenci planet. Je to pravděpodobně jedna z mála událostí, při které masivní tlakové vlny pohybují celým základním Prostorem v okolí Supernovy.[23]

11.30. Hvězdná soustava a planetární soustava jsou tlakové níže. Hvězdná soustava leží v mezihvězdném prostoru, kde jsou i jiné hvězdné a planetární soustavy. Ty tvoří lokální grupy hvězdných a planetárních soustav v ramenech galaxií (Obr. 11.1. e, LG), v jejichž centrech se nacházejí superhusté sféry. Mezi jednotlivými mezifázemi okolních hvězdných soustav se nachází tlakové výše, které tyto hvězdné soustavy „pohánějí“.

11.31. Soustava s hvězdou uprostřed tvoří nadřazenou tlakovou níži pro jednotlivé planety a jejich soustavy. Mezifází celé hvězdné soustavy (Mezifází 1) leží v mezihvězdném prostoru a ohraničuje tlakovou níži hvězdné soustavy (Obr. 11.2. a). Další zásadní mezifází je samotné hvězdy - Mezifází 2 (Stratopauza).

11.32. Tlakové pole hvězdné soustavy vypadá, jako kdybychom z tlakového pole planety (Obr. 10.1.) vyjmuli centrální těleso. Tlakové pole zůstává v principu stejné, pouze se celý systém značně „zploští“. Jednotlivé planety leží v rovníkovém protiproudu Superhurikánu Hvězdné soustavy v ramenech nízkého tlaku N1, N2. Je pravděpodobné, že většina planet je umístěna v jedné z polosfér a to tam, kde je nejnižší tlak.[24] Centrální hvězda leží v místě „oka“ Superhurikánu Hvězdné soustavy (Obr, 11.1. d).

11.33. Ramena vysokého tlaku V1, V2, Superhurikánu vycházejí z MH1 a vytlačují hustou materii ze svého středu do ramen tlaku nízkého, kde se z nich postupně vysrážejí jednotlivé planety P1, P2, P3 (Obr. 11.2. a), které leží v ramenech nízkého tlaku N1, N2.

11.34. Polohu planet[25] určují a zároveň stabilizují čtyři tlaky. „Shora“ a „zdola“ jsou to polosféry vysokého tlaku pod MH1 (Obr. 11.2. b), které vytlačují hustou materii do rovníkového protiproudu hvězdné soustavy. V rovníkovém protiproudu vytlačují ramena vysokého tlaku V1, V2 hustou materii ze svého středu do ramen tlaku nízkého N1, N2, ve kterých se postupně utvoří jednotlivé planety P1, P2, P3. Ramena vysokého tlaku V1 a V2 stabilizují polohu planety „zleva“ a „zprava“ (Obr. 11.2., vpravo).

 

Obr. 11.2. - tlakové pole hvězdné soustavy

11.35. Rovníkový protiproud je velmi úzká oblast. Tlakový spád v rovníkovém protiproudu je mnohem větší, než tlakový spád mezi rameny V1 a V2. To znamená, že i malá výchylka (směrem „nahoru“, nebo „dolů“) v rovníkovém protiproudu znamená velkou deformaci MP1 jednotlivých planet a z toho vyplývající velký vliv na tlakové pole pod Stratopauzou planet P1, P2, P3. To má velký vliv na počasí na planetách.

11.36. Změna polohy planety „zleva“ a „zprava“ (blíže k hvězdě, nebo dále od hvězdy) takový vliv nemá. Efektivní plocha planety pro zachytávání tepla z hvězdy se příliš nemění. Také podíl tepla (tlaku) z hvězdy je nepoměrně menší, než příděl tepla (tlaku) z MP1 (Obr. 11.2. b).

11.37. Hustota prostoru planety určuje vzdálenost planety od tělesa centrální hvězdy. Jednotlivé planety P1, P2, P3 jsou rozmístěny ve (dvou) spirálních ramenech nízkého tlaku N1 a N2 hvězdné soustavy, které jsou mezi dvěma spirálními rameny vysokého tlaku V1 a V2 (Obr. 11.2. a). P1 je nejhustší, P3 nejřidší. Každá planeta si vytvoří svoji hustotní sféru. Poloha planety ve spirálním rameně N1, nebo N2 určuje také rychlost rotace planety kolem centrální hvězdy. To jsou základní údaje pro sestrojení synoptické mapy hvězdné soustavy.

11.38. Tlakové pole hvězdné soustavy ukončeno „pásem asteroidů“ (Obr. 11.2., vlevo nahoře). Pásmo asteroidů je materie, kterou již ramena vysokého tlaku V1, V2 nezformovaly do většího tělesa, protože tlakový spád mezi nimi je slabý (spirální ramena V1, V2 jsou od sebe hodně vzdálená díky logaritmickému průběhu spirál). Nacházíme se zde v oblasti, kterou lze nazvat „nevýrazné tlakové pole“. Asteroidy - tato malá tělesa se nacházejí v rovníkovém protiproudu, jako ostatní planety.[26]

11.39. Galaxie je nadřazená tlaková níže pro jednotlivé hvězdné a planetární soustavy a jejich lokální tlakové víry (LG), jejichž grupy tvoří ramena nízkého tlaku N1, N2, Superhurikánu galaxie. Tlakové pole galaxie vykazuje stejné znaky, jako ostatní podřízené tlakové systémy. Existuje mnoho typů galaxií a pro všechny se dá sestrojit synoptická mapa a tím i vysvětlit jejich tvar. Galaxie nemají hmotnost a nic nepřitahují.

11.40. Každá galaxie má svoje (gigantické) mezifází (MG1) v mezigalaktickém prostoru, tvořené vysokým tlakem. Samotné těleso galaxie je („malá“) zhuštěnina uprostřed (Obr. 11.1. e, f). Většinu galaxií tvoří plochý (dvou)spirální disk, nacházející se v galaktickém rovníkovém protiproudu. Existují galaxie prstencového, nebo kulového tvaru, které jsou vlastně jakési gigantické tlakové výše (bubliny) v Prostoru. Hvězdné a planetární systémy jsou zde umístěny ve slupce bubliny, kde je nízký tlak (Obr. 4.5.).

11.41. V MG1 mají svůj původ ramena vysokého tlaku V1 a V2 galaxie, stejně jako u hvězdné tlakové níže. Mezi nimi se nacházejí ramena nízkého tlaku N1, N2, která jsou tvořena hustou matérií. N1, N2 jsou tvořena lokálními grupami hvězdných a planetárních soustav (LG), v jejichž centrech se nacházejí superhusté sféry (SHS), které tvoří hustotní dno (LG). Hustotní dno celé galaxie tvoří Superhustá megasféra (SHMS). Ta je tvořena superhustými částicemi ze zaniklých hvězd (Supernov). (Obr. 11.1. e, f).

11.42. Galaxie jsou pouhé „částice“ v mnohem větších tlakových (mega)strukturách, tvořících Vláknitou strukturu Vesmíru (Obr. 11.1. g, h). Galaxie a ostatní hustá materie se nacházejí ve „vláknech“ nízkého tlaku této megastruktury. Mezi nimi se nacházejí „Megabubliny“ vysokého tlaku (MB). Tato jednota tlakových výší a tlakových níží tvoří obrovskou „pěnu“, kterou známe z předešlého textu (Obr. 5.4.).

11.43. Tlak (teplota) v Megabublinách je extrémně vysoký, hustota extrémně nízká. Naměřené hodnoty teplot jsou srovnatelné s teplotami ve stratopauzách hvězd.[27] Hustá materie je vytlačována z Megabublin do společných mezifází (vláken), kde se postupně hromadí a tlačí se do společných center s nejnižším tlakem a nejvyšší hustotou (Obr. 5.4., Obr. 11. 2. g).

11.44. Prostor tvořící Vesmír je obecný fraktální tlakový systém. V Prostoru se stále opakují zákonitá (fraktální) schémata vztahů mezi tlakovými výšemi a tlakovými nížemi od těch nejmenších struktur až po megastruktury celého Vesmíru. Jevy, které nemůžeme pozorovat z důvodů jejich „titěrnosti“, se nám ukazují ve svých megapodobách (Obr. 11.1 a, h).

11.45. Vesmírné počasí je nadřazený tlakový systém pro počasí planetární a řídí se stejnými principy, jako počasí planetární. Pozemské počasí může být dobrým příkladem pro hlubší pochopení procesů probíhajících v Prostoru. Je to nekončící spojitý sled změn ve (fraktálním) tlakovém poli, který ani nejde vrátit, ani posunout „do budoucnosti“.


[1] Tato mapa ukazuje jakési „reliktní elektromagnetické záření“, které zbylo po tzv. „Velkém třesku“. Poněkud absurdní mapa, která odstraňuje všechny nehomogenity z Prostoru. Jako bychom se dívali na synoptickou mapu pozemského počasí, ze které někdo odstranil všechny tlakové výše a níže a ponechal tam pouze tzv. nevýrazné tlakové pole.

„Velký třesk“ je absurdní událost, kde bez příčiny vznikl následek. Je to spletenec kauzálních nesmyslů, kde jsou porušeny všechny nejzákladnější fyzikální zákony. Událost, která se nikdy nemohla stát a odporuje zdravému rozumu. Tělesa (Vesmír je také těleso) nevznikají ani nezanikají. Pouze se transformují. Není čas, není počátek, není konec.

[2] Vlastnosti atomů jsou formovány tlakovým polem prostředí, ve kterém vznikají. Helium mrzne při extrémně nízké teplotě blízko teplotního dna. Nemohu zbavit pocitu, že za základní prvek lze ve skutečnosti považovat Helium. Vodík tuhne při méně extrémních (nízkých) teplotách, než Helium.

[3] Planety hvězdné (Sluneční), nebo planetární soustavy musí ležet na dvou spirálách. Zobrazené „stoupání“ závitů spirálního toroidu na (Obr. 11.1 c, d) je lineární. Ve skutečnosti je výrazně logaritmické. Také zde není naznačeno rozdělení vnitřního tlakového pole do dvou polosfér, rozdělených rovníkovým protiproudem. (Obr. 11.1. d) můžeme si zde představit Slunce a čtyři vnitřní (původní) planety Sluneční soustavy (opět mimo reálné měřítko).

Zobrazit tyto děje v „reálném měřítku“ je prakticky nemožné, vzhledem k naprostému nepoměru rozměrů centrálních těles, jejich Mezifází 1 a vzdálenostech mezi nimi. K tomu přistupuje logaritmické zvyšování rychlosti pohybu v nehomogenním, sférickém Prostoru, kde lineární vzdálenosti mezi tělesy nemají žádnou vypovídací hodnotu.

Planetu si můžeme představit, jako nafukovací balónek, v jehož vnitřku je mezi jeho „póly“ natažena tenká gumička a v jejím středu je malá papírová kulička. Balónek představuje vnější Mezifází 1, pružná gumička umožňuje jistý pohyb mezi „póly“ balónku. Papírová kulička je těleso samotné planety. Balónek s kuličkou uprostřed je unášen „větrným vírem“ - plave v plazmě meziplanetárního prostoru, neboť má hustotu shodnou s hustotou dané hustotní sféry tlakové níže hvězdné soustavy. Každá změna vnějšího tlaku má vliv na tvar balónku, na tlak uvnitř a na polohu kuličky uprostřed (viz Obr. 9.3. f). Planeta je těleso vnořené, je v beztížném stavu a nemá hmotnost.

[4] Přísun tlaku (tepla) je do P1 vyšší, než do P2 (Obr. 11.2. a). To lze dokumentovat na příkladu Venuše. Venuše (Obr. 11.1. d - V) se nachází ve vyšším tlakovém závitu Sluneční soustavy, než Země (Obr. 11.1. d - Z). Přísun tlaku (tepla) do nitra Venuše je podstatně větší, než je tomu u Země. Z toho také plyne mnohem vyšší teplota Venuše.

[5] Hustoty jednotlivých hustotních sfér (z atomů) jsou poměrně přesně definované (hustota se nezvyšuje spojitě), nejedná se o spirální toroidy, ale o jakési „duté koule“ rozdělené rovníkovým protiproudem. Tvar atomů se s tlakem může měnit, jejich hustota minimálně. Jsme v tlakové níži. Hustota směrem do středu roste.

[6] Každá hustotní sféra má svoje vlastní proudění s různou dynamikou, danou hustotou sféry. Pokud lze usuzovat např. z vyvrženého materiálu sopkami, nedochází k žádnému promíchávání jednotlivých hustotních sfér. Sopky nevyvrhují ani čisté železo, ani žádné hustší materiály z velkých hloubek. Pouze řidší horniny z nejvyšších hustotních sfér těsně pod povrchem. Lze použít přirovnání ke strusce plovoucí na povrchu roztaveného kovu. Ta se také s (hustým) kovem pod ní nemísí.

Když dojde vlivem vysokého tlaku (teploty) k syntéze dvou řidších prvků na prvek hustší posune se tento o jednu hustotní sféru níže (směrem do středu), jak popsáno v kapitole „Sedimentace“ (Obr. 9.1.). Planeta mírně houstne.

[7] V případě Země. U každé planety to je jinak. Tlak (teplo) se šíří vždy z místa s vyšším tlakem (teplotou) do místa s nižším tlakem. V případě planety ze středu planety (kde je vysoká teplota) k jejím vnějším hustotním slupkám. Záření z centrální hvězdy zahřívá pouze povrch.

Pevná (studená) slupka planety připomíná trochu pokličku na tlakové nádobě. To nutí planetu (Zemi) vytvářet sopky. Např. na Venuši sopky nenacházíme pravděpodobně proto, že je její horký povrch plastický.

[8] Např. železo a nikl, které nacházíme pospolu v meteoritech. Tento ztuhlý materiál pravděpodobně pochází z mezifází mezi sférou železa a sférou niklu, které může být docela široké, vzhledem k blízkosti jejich hustot.

[9] Nejedná se o hustotu odvozenou od hmotnosti! Nelze používat dnešní mechanické jednotky tlaku, které obsahují hmotnost.

[10] Obdoba „cestování“ po spirále superhurikánu jako např. u mraků na Zemi, ale mnohem pomalejší. Hustotu prostoru planety lze považovat (v měřítku „dějin lidstva“) za „konstantní“. Hustota prostoru planety se může dramaticky změnit při nějaké kosmické události (např. výbuch supernovy), při které se rozpadne celá tlaková níže planety ohraničená MP1.

[11] MP1 soustavy Země-Měsíc (Obr. 11.1. c) nemá pravděpodobně nějaký „pravidelný“ tvar (připomíná tlakové pole molekuly, např. HCl). Vnější tlak, který působí na nepravidelné MP1 je příčinou tzv. precese a nutace. Precese není způsobena Zemskou hmotností (žádná není), ani hmotností Měsíce (žádná není) ani „přitažlivými silami“ Měsíce, nebo Slunce (žádné nejsou). Vždy záleží na vztažné soustavě, v níž jevy pozorujeme.

[12] Tyto základní údaje (včetně rozmístění tzv. Van Allenových pásů) by mohly sloužit k sestrojení základní synoptické mapy tlakové níže planetární soustavy Země-Měsíc. Smysl dává samozřejmě pouze polární, nebo 3D mapa. Planetární soustavy mohou být poměrně složité - viz např. soustava Jupitera.

[13] Slunce není dynamo! Magnetické a elektrické pole jsou pouze nepochopené projevy tlakového pole Slunce. Stejně jako všechna „nebeská“ tělesa Slunce nemá žádnou hmotnost a nic nepřitahuje! Díváme-li se na Slunce, vidíme rotující soustavu žhavých sfér s podobnými schématy, jako u každé tlakové níže. Zploštění ve směru „sever - jih“, vnitřek Slunce se otáčí jako tuhé těleso rychlostí jednou za 27 dní. „Atmosféra“ Slunce rotuje na rovníku 25 dní (pomaleji než povrch, jako u Země), na pólech v místech oka Superhurikánu 34 dní (rychleji než povrch, jako u Země).

Na Slunci vidíme „studenější“ oblasti, které (při troše fantazie) zhruba odpovídají pozemské pevnině. Po obou stranách rovníku výtrysky vysokého tlaku plazmy (tlakové výše) a mezi nimi tzv. Sluneční skvrny (tlakové níže). Rotace stejné jako na Zemi. Na (Obr. 11.1. d) je vidět na centrálním tělese hvězdy dva pásy tlakových výší (oblastí s vyšší teplotou) nad a pod rovníkovým protiproudem. To odpovídá přibližně oblastem vysokého tlaku v ramenech Superhurikánu na Zemi. (Porovnej trajektorie Slunečních protuberancí s (Obr. 10.2. c).

[14] Tlak ze Stratopauzy Slunce je řádově větší, než např. u Země. To znamená, že prvky (z atomů) mají bod varu za mnohem vyšších teplot.

Teplota na povrchu Slunce je asi 5 000 stupňů K a ve Stratopauze Slunce asi 5 000 000 stupňů K. Některá měření naznačují, že ve Stratopauzách planet, nebo hvězd je odhadem několik set až tisíckrát větší tlak (teplota), než na povrchu planety nebo hvězdy. Průměrná teplota na Zemi je asi 17 stupňů C. To znamená, že ve Stratopauze Země by mělo být asi 15 000 stupňů K. Je obtížné si představit, že ve Stratopauze Země je 1 500 stupňů K a uprostřed Země 5 000 stupňů K.

Vnořené tlakové níže jsou „divočejší“, než jejich nadřazené níže. Uprostřed velkého tornáda jsou menší, ale „divočejší“ tornáda. Hurikán nad rovníkem Země, je „divočejší“, než Superhurikán, který tvoří jeho nadřazenou tlakovou níži. Tlakové pole Jupitera (tzv. „magnetické pole“) je silnější, než to Sluneční. Ve skutečnosti tlaková níže Jupitera je silnější (hlubší), než tlaková níže Slunce. Mezifází 1 Jupitera je ale mnohem menší, než Sluneční (je vnořené v Slunečním Mezifází 1), proto je přísun tlaku (tepla) do centra Jupitera podstatně menší. Atmosféra Jupitera stačí „uchladit“ Jupiterovo žhavé jádro.

[15] Ve skutečnosti se vždy jedná o teplo (tlak). Pokud používáme slovo „energie“ ve smyslu - to co něco pohání (vysoký tlak), dalo by se to akceptovat. Pokud se slovo „energie“ používá ve smyslu „schopnost hmoty (těles) konat práci“ je to blud. Hmota nemá žádnou (vnitřní, uloženou v tělese) schopnost konat práci. Odvozovat „energii“ od hmotnosti, která je v každém místě Prostoru a v každém okamžiku jiná) nedává smysl.

Slučování řidších atomů do hustších není spontánní proces. K takové reakci je potřeba působení vnějšího tlaku. Logika věcí říká, že jestliže z řidší materie (ve které je vyšší tlak) vznikne materie hustší (ve které je nižší tlak) musí trochu tlaku (tepla) zbýt. Otázkou je, kolik tlaku musíme vynaložit, aby takový proces slučování proběhl. Slučování řidších prvků na hustší není způsobeno žádnou gravitací (Sluneční přitažlivostí)! Všechny hustotní sféry hvězdy jsou v beztížném stavu a nic neváží! Zdrojem dostředného tlaku je Mezifází 1 hvězdné soustavy.

[16] Připomíná to příklad s karbanátkem v „mikrovlné“ troubě. „Mikrovlny“ (drobné bubliny tlaku) směřují do centra karbanátku, které zahřívají a proti nim z centra vystupuje pára. Karbanátek ztrácí vodu a postupně houstne.

Názorný příklad transformace „malých“ bublin tlaku na „velké“ bubliny světla a tepla může dát pěna na pivě. Občas z pěny tvořené malými (hustými) bublinkami je vytlačena na povrch velká (řídká) bublina, která na povrchu praskne. Velká bublina vznikla spojením (transformací) malých bublinek. Malé bublinky houstnou, mění se na kapalinu a padají směrem do středu (Země), velké (řídké) bubliny se pohybují proti tomuto pohybu směrem od středu.

[17] Syntéza prvků probíhá i v planetách, ale s menší intenzitou oproti hvězdám. Dokladem toho je např. vyvěrání helia v místech subdukcí mořského dna. Jádro planety je tvořeno hustými prvky, které vznikly postupně z prvků řidších ve sférách nad nimi. Vysoké teploty (tlaky) v nitru planety umožňují spojování řidších prvků do hustších. Není náhodou, že husté prvky (urany) mají vysoký bod tání. Teplota (tlak), při které atom vzniká, má vliv na jeho pozdější vnitřní tlak a tím i na teplotu tání. Planeta postupně houstne a posunuje se blíže ke středu nadřazené tlakové níže.

[18] Většina atomů má nějakou „špičku“, nebo jich má i více. V dnešní terminologii jsou všechny prvky více, nebo méně magnetické. To znamená, že se na uvedeném procesu všechny prvky nějakou měrou podílejí.

[19] Superhusté jádro atomu tvoří jakousi „kotvu“, pro jeho řídký obal. Tento proces se dá přirovnat k horkovzdušnému balonu. Balon s horkým vzduchem představuje řídký obal atomu. Závěsný koš představuje superhusté jádro atomu. Když odstřihneme koš, (superhusté) jádro je tlačeno (padá) směrem do středu, (řídký) obal je tlačen směrem od středu.

[20] Rozměry těchto objektů jsou vzhledem k soustavám, v jejichž centrech leží nepatrné. Na (Obr. 11.1. e, f) jsou přehnaně velké.

[21] Supernova je pouze přechodné, krátké stadium transformace hvězdy. Nepoužívám dnešní názvy, Jako „černá díra“ a pod. Tato tělesa nejsou ani černá, ani díra. Podobné názvy jenom odrážejí míru nepochopení dějů ve Vesmíru. Podobné je to s názvy „neutronových“ a jiných hvězd. Superhusté sféry nejsou hmota (neobsahují atomy). Superhusté sféry nemají hmotnost a nic nepřitahují ani neodpuzují!

[22] Viz např. Krabí mlhovina s její vláknitou strukturou a emisemi rentgenového a gama záření. Po Supernově také nemusí zbýt „nic“ a superhusté částice pouze „obohatí“ superhustou sféru v centru lokálních grup planetárních a hvězdných soustav (SHS) a centru samotné galaxie (SHMS), které trochu zvětší objem. Vzhledem k rozměru galaxie se jedná o zcela nepatrné (rozměrově) objekty. Jejich hustota dosahuje hustotního dna.

[23] Pro představu je možno podobný jev pozorovat při výbuchu rozbušky ve vodě. Při zpomalených záběrech vidíme pulzující „tlakovou kouli“ uprostřed vodního prostředí. Když tlaková vlna Supernovy naruší slupku planety (MP1), dostředný tlak zmizí a vnitřní tlak (žhavé jádro planety) může planetu roztrhat.

[24] Je zde podobnost s planetárním počasím, kdy se většina hurikánů nachází (na Zemi) v severní hemisféře. To ale neznamená, že některá planeta nemůže být v druhé hemisféře (pod „rovníkem“). Na takové planetě bychom viděli v atmosféře opačné (divné) rotace.

[25] V Prostoru, kde není ani nahoře, ani dole, ani vpravo ani vlevo je třeba „sever“, nebo „jih“ chápat vždy s ohledem na vztažnou soustavu. Na planetu musíme nahlížet vždy, jako „celou planetu“ to znamená jako tlakovou níži ohraničenou MP1 a nikoliv pouze jenom jako centrální těleso uprostřed MP1. Na (Obr. 11.2.) nejsou pro přehlednost naznačena ramena nízkého tlaku N1 a N2.

[26] Vzhledem k tomu, že ostatní hvězdy a hvězdné soustavy jsou poměrně hodně vzdáleny od Sluneční soustavy se lze domnívat, že Slunce je spíše v řidší části („ohonu“) LG a nikoliv v husté „hlavě“ (Obr. 11.2. e). LG tvoří podřízenou (fraktální) tlakovou níži v ramenu galaxie.

Pokud jde o Sluneční soustavu, ta měla pravděpodobně původně pouze 4 (dnes vnitřní) planety. Za Marsem je pásmo asteroidů. Pravděpodobně teprve potom se k (původní) Sluneční soustavě připojila planetární soustava Jupitera a postupně ostatní planety, které Sluneční soustava při svém pohybu v lokálním víru hvězdných a planetárních soustav (LG) „potkala“. Pás asteroidů lze tušit i na okrajích dnešní Sluneční soustavy.

Malá tělesa většinou nemají svoji tlakovou níži, která by s nimi rotovala. Pro tlak plazmy hvězdné tlakové níže představují malou plochu. Těleso s malou, nebo neexistující tlakovou níží si můžeme představit jako malou loďku bez plachet. Zatímco těleso, které má vlastní tlakovou níži jako loď s rozprostřenými plachtami. Malá tělesa bez tlakové níže procházejí mnohem snadněji tlakovým polem planet, procházejí snadno stratopauzou a dopadají na povrch planet, jako meteority (Obr. 4.4. f). 

[27] Megabubliny nejsou žádné „prázdné prostory“, nebo „vakuum“! V megabublinách zanikají bubliny světla a tím i informace, které bublina světla nesla. Proto většinou „za ně není vidět“.