10. Planetární počasí

10.1. Planetární počasí je důsledkem Vesmírného počasí a řídí se univerzálními principy platnými pro všechny tlakové systémy. Planety a hvězdy jsou tlakové níže a jejich tlakové pole se řídí stejnými zákonitostmi.

10.2. Planeta je tlaková níže. Slupku planety tvoří Mezifází 1, ve kterém je vysoký tlak (Obr. 10.2. a). Vně Mezifází 1 se nachází meziplanetární prostor. Pod Mezifázím 1 se nachází vnitřní tlakové pole planety. Tlak z Mezifází 1 se přenáší na Stratopauzu, která představuje vysoký tlak na povrchu samotného tělesa planety. Pod Stratopauzou je těleso samotné planety (Obr. 10. 2. a).

10.3. Tlakové pole planety má tvar vícenásobného spirálního toroidu (jako u každé částice) v jehož centru se nachází těleso planety (zhuštěnina). Tlakový spirální toroid obsahuje střední „kanál“ (Obr. 9.3. f), procházející centrem planety. Tlakové pole je rozděleno rovníkovým protiproudem na dvě poloviny, jako vnitřek každé částice. Tlak ze Stratopauzy se přenáší na atmosféru, vodstvo, pevninu, tekuté jádro a rotuje s nimi. Každou hustotní sférou s jinou dynamikou.

10.4. Nejsvrchnější hustotní sféra pod Stratopauzou je atmosféra.[1] Tlakové jevy v atmosféře nazýváme počasí. Atmosféru planety tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží, které spolu tvoří spojité tlakové pole. Každá atmosférická tlaková výše je obklopena slupkou z atmosférických tlakových níží. Každá atmosférická tlaková níže je obklopena slupkou z atmosférických tlakových výší. Všechny tlakové systémy v atmosféře jsou otevřená tělesa a mají fraktální charakter. Atmosféra planety je v beztížném stavu (plyn v plynu). Atmosféra netlačí na povrch planety svoji vahou (nic neváží). Veškeré atmosférické tlakové útvary jsou tělesa vnořená a jsou v beztížném stavu.[2]

10.5. Planeta (Země) je žhavá sféra díky stálému přísunu tlaku (tepla) z Mezifází 1. Zemská kůra představuje jen velmi slabou (chladnou) slupku, která je důsledkem „chlazení“ prostřednictvím oceánů a atmosféry. Kdybychom si Zemi představili jako „kouli“ o průměru 130 cm, pak Zemská kůra, včetně atmosféry bude mít sotva 1 cm. Celou tuto „kouli“ neustále ohřívá (včetně atmosféry) tlak z Mezifází 1. Sluneční svit ohřívá povrch planety a přízemní vrstvu atmosféry omezeně jenom ve dne. Tlak z obou těchto zdrojů se sčítá, přičemž tlak z Mezifází 1 je pro počasí naprosto rozhodující.

10.6. Tlak z Mezifází 1 udržuje nitro planety žhavé, stejný tlak pohybuje atmosférou, vodstvem, kontinenty a magmatem. Stejný tlak způsobuje, že tělesa nabývají (přechodně) hmotnost[3]. Stejný tlak je příčinou výchylek magnetických střelek. To platí i pro hvězdu. Planety a hvězdy nejsou zdrojem sil, ani nejsou dynama. Slučování jader atomů v nitrech planet a hvězd není zásadním zdrojem tepla.

10.7. Základní příčinou jevu zvaného počasí je působení tlaku ze Stratopauzy. Tlak ve Stratopauze má svůj původ v tlaku z Mezifází 1 planety. Stejné tlaky, které způsobují počasí v atmosféře způsobují také počasí v mořích, zemské kůře a magmatu. V každé hustotní sféře s jinou intenzitou a dynamikou.

10.8. Centrální hvězda (Slunce) není příčinou vzniku a existence tlakových systémů, ani je neudržuje v chodu.[4] Bubliny tepla z centrální hvězdy ohřívají přechodně (za dne) povrch planety a poměrně slabou vrstvu atmosféry nad povrchem. Nad touto vrstvou (pod Stratopauzou) je mohutná vrstva studené atmosféry. Jakmile Slunce zapadne, vrstva studené atmosféry se tlačí k povrchu.[5] Přízemní atmosféra se ochladí.[6]

 

10.9. Atmosféra je spojitá směs plazmy (základní prostředí), atomů a molekul plynů, vodních par a prachu (sekundární prostředí). Kromě tlaku v základním prostředí (plazmě), rozlišujeme v atmosféře ještě atmosférický tlak. Tlak v základním prostředí a atmosférický tlak jsou v nepřímé úměrnosti (Viz „Aerostatický tlak“).

10.10. Vysvětlovat děje v atmosféře pomocí „mas“ teplého, nebo studeného vzduchu není správné. Nejedná se o žádné „masy“, neboť atmosféra i vnořená atmosférická tělesa jsou v beztížném stavu.[7] Teplota (zdánlivá) molekul vzduchu je důsledkem tlakových jevů v plazmě a nikoliv jejich příčinou.[8] Na rozdíl od molekul vodní páry a prachu jsou atomy a molekuly plynů v atmosféře „studené“ stále.[9]

10.11. Veškeré tlakové (teplotní) jevy v atmosféře „má na svědomí“ základní prostředí (plazma). Naprostou většinu objemu atmosféry tvoří plazma. S jistou nadsázkou se dá říci, že atmosféra je plazma znečištěná trochou atomů (což je ostatně celý Vesmír). Skutečný podíl objemu molekul plynů je pouze zlomkem objemu atmosféry. To poznáme tehdy, když atmosféru zkapalníme (odstraníme bubliny tepla, které obklopují jednotlivé atomy a molekuly). Obdržíme pouze zhruba dvě promile původního objemu. (Obr. 7.1. e).[10] Rozdíl mezi objemem plazmy a objemem atomů se s rostoucí nadmořskou výškou ještě zvyšuje.

10.12. K pochopení složitých pochodů v atmosféře planety použijeme zprvu příklad abstraktní „zjednodušené“ planety bez kontinentů, se stabilní „kolmou“ osou otáčení.[11] Planeta je tlaková níže. Tlakové pole pod Stratopauzou na takové „zjednodušené“ planetě je rozděleno (jako u každé částice) rovníkovým protiproudem do dvou (nesymetrických) kompatibilních částí. Každá polosféra planety má své počasí.[12] Počasí obou polosfér je částečně synchronizováno rovníkovým protiproudem a tlakovým „komínem“ procházejícím středem planety (Obr. 9.3. f).

10.13. Tlakové systémy mají fraktální charakter. Počasí polosféry si můžeme představit, jako kdybychom na příslušnou polosféru planety „nasadili“ jakýsi Superhurikán.[13] Superhurikán tvoří nadřazený tlakový systém pro podružné tlakové výše a tlakové níže, jak je rozeznává dnešní meteorologie. „Oko“ Superhurikánu je na pólu (V1).[14] Superhurikán má dvě, nebo více ramen, která se „vinou“ (po spirále) po dané polosféře planety od rovníkového protiproudu, směrem k příslušnému pólu.

Obr. 10.1. - základní tlakové pole „zjednodušené planety“ (Superhurikán)

10.14. Na (Obr. 10.1. a, b) je zobrazena „severní“ polosféra zjednodušené planety pouze s jedním „ramenem“ Superhurikánu. Protože je planeta tlaková níže pozorujeme na rovníku „vzdutí“ atmosféry (Obr. 9.5. b). Nad rovníkem začíná spirální toroid vysokého tlaku T1 (červeně), který vytlačuje vše husté ze svého středu do rovníkového protiproudu (RP)[15] a do toroidu nízkého tlaku T2 (modře).

10.15. Toroid T1 tvoří suma tlakových výší V11, V12 - V1n. Mezi závity vysokého tlaku T1 jsou závity tlaku nízkého T2 (Obr. 10.1. modře). Toroid T2 tvoří suma tlakových níží N11, N12 - N1n. Na (Obr. 10.1. b, c) vidíme neustálé střídání závitů nízkého a vysokého tlaku v tlakových systémech (střídání červené a modré fraktální spirály).[16] Příroda nezná jinou možnost jak v prostředí sférického prostoru postupně snižovat, nebo zvyšovat tlak.

10.16. Tlakové výše v závitu Z1V1 vytlačují hustou (modrou) vodní páru do svého okolí. Pára postupně narazí na vysoký tlak ze závitu Z2V1 (kde je vyšší rychlost pohybu) a tvořící se mrak se začne stáčet do spirály (Obr. 10.1. c).[17] Jsme v tlakové níži. Tlak směrem k pólu klesá. To znamená, že tlak v závitu Z1V1 a Z1N1 je vyšší, než tlak v závitu Z2V1 a Z2N2. Mezi závity vysokého tlaku (Z1V1, Z2V1) postupně vznikají jednotlivé tlakové níže, které jsou tlačeny v jednotlivých závitech spirály nízkého tlaku (Z1N1, Z2N2) od rovníku směrem k pólu.[18] Rychlost pohybu vzdušných proudů se směrem k pólu postupně neproporcionálně zvyšuje. Rychlost v závitu Z2V1 je vyšší, než v Z1V1.

10.17. Na rovníku dostává planeta ze Stratopauzy a od centrální hvězdy největší množství tepla, je zde nejvíce vodní páry. Pára se koncentruje do mraků, které jsou indikátory oblastí s vysokou hustotou a nízkým tlakem. Jak postupují jednotlivé tlakové níže směrem k pólu, vypadávají z nich srážky a také přijímají další vlhkost z oceánů.[19] Hustota tlakových systémů se mění. To má vliv na jejich pohyb. K pólu (oku Superhurikánu) dorazí poněkud „rozbalené“ tlakové níže, které kolem pólu rotují. Tlakové níže kolem pólu jsou hustší (studenější), než níže kolem rovníku.

10.18. Kolem „oka“ Superhurikánu[20] vzniká rotující pásmo tlakových níží, tvořících sféru nízkého tlaku, která je zdrojem páry pro tlakové systémy pod pólem (okem). Ve skutečnosti vidíme proces sedimentace na příslušné polosféře v planetárním měřítku. Hustota směrem na pólu roste. Na pólech pára mrzne a mění se na sníh a led. To znamená na mnohem hustší (studenější) materii.[21]

10.19. Komplexnější pohled na tlakové pole planety poskytuje (Obr. 10.2. a). Planetu je nutno chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou Mezifázím 1, které tvoří povrch planety. Samotné těleso („jádro“) planety je zhuštěnina (směsi atomů a plazmy) ve středu této tlakové níže. Povrchový tlak na povrchu samotného tělesa planety tvoří Stratopauza (Mezifází 2), která je „převodovou pákou“ pro tlak z Mezifází 1 na „jádro“ planety.[22]

10.20. V místech severního pólu vchází do planety rotující toroid (komín) vysokého tlaku V1. Polární vír prochází kanálem uprostřed planety a vychází na jižním pólu (Obr. 9.3. f). Fakt, že středový komín vstupuje do planety na severu a vystupuje na jihu má vliv na rozdílný charakter proudění na pólech a také v obou polosférách. Rozdíl tlaků mezi póly se projevuje také v proudění MP, které je příčinou výchylky magnetek (Obr. 10.2. b).

10.21. Tlakové pole pod Stratopauzou je rozděleno rovníkovým protiproudem na dvě nesymetrické polosféry Obr. 10.2. b, c). Nesymetrie jednotlivých polosfér je důsledkem různě snadného pronikání vnějšího tlaku do dané polosféry, jak bylo vysvětleno u částic.[23] Rovníkový protiproud tvoří (pohyblivý, dynamický) meteorologický rovník.

10.22. Ve Stratopauze mají svůj původ ramena vysokého tlaku Superhurikánu (zde pouze T1), která tvoří nadřazený tlakový systém pro tlakové výše V11 - V1n (severní polosféra planety) a V21 - V2n (jižní polosféra planety). Suma tlakových výší V11 - V1n tvoří spirální rameno vysokého tlaku Superhurikánu (T1). Superhurikán má na každé polosféře minimálně dvě ramena vysokého tlaku (Obr. 10.2. b).

10.23. Mezi rameny vysokého tlaku Superhurikánu se nachází spirální ramena nízkého tlaku (T2) tvořená sumou níží N11 - N1n. Na jižní polosféře jsou to obdobně spirální toroidy T4 (Obr. 10.2. b, nakresleno pouze jedno rameno).

Obr. 10.2. - vliv tvaru mezifází na počasí planety, nebo hvězdy

10.24. Tlak z Mezifází 1 zásadně ovlivňuje tvar Mezifází 2 (Stratopauzu) a tím i počasí na planetě.[24] Stratopauza planety je zobrazena na (Obr. 10. 2. b, c) značně neproporcionálně. Ve skutečnosti leží prakticky na povrchu planety vzhledem k její velikosti (asi 50 - 60 km nad povrchem).

10.25. Planeta se nachází v rovníkovém protiproudu hvězdné soustavy (viz dále). Působením vnějšího tlaku dostane Stratopauza tvar „vajíčka“, jak bylo popsáno v kapitole o tlakových nížích. Těleso planety a tím i rovníkový protiproud planety se posunuje směrem ke špičce. Planeta se v tlakovém poli rovníkového protiproudu hvězdné soustavy pohybuje se „nahoru nebo dolů“ ve směru špičky. Na (Obr. 10.2. b, c) je rovníkový protiproud planety i těleso planety vychýleno k jihu.

10.26. Na (Obr. 10.2. b, c) je na severní polosféře vyšší tlak, než na jižní polosféře. Důsledkem zvýšeného tlaku (teploty) je, že se ohřívá nejenom atmosféra, ale také moře, pevnina a magma. V atmosféře jsou tlakové výše, vycházející ze Stratopauzy na severní polosféře mohutnější (V11 je větší, než V21). Mohutnější tlakové výše tvoří menší, ale „divočejší“ tlakové níže. To znamená, že na severní polosféře je počasí teplejší a bouřlivější. Na jižní polosféře je počasí chladnější a vlhčí (v porovnání se severní polosférou).[25] 

10.27. Stejné tlaky, které jsou příčinou atmosférických útvarů také způsobují mořské proudy, pohyby pevnin[26] a magmatu (Obr. 10.2. c). Víry vysokého tlaku (plazmy) nekončí na povrchu, ale spojitě pokračují do nitra planety. Přitom se mění hustota základního prostředí spolu s hustotou sekundárního prostředí z atomů.[27]

10.28. Tlak, který rotuje planetou, způsobuje pohyb atmosféry, vodstva, „pevného“ povrchu planety[28] a magmatu. Tentýž tlak je příčinou jevu zvaného gravitace, nepochopeného jevu zvaného magnetické pole planety,[29] a způsobuje zahřívání nitra planety. Planeta, včetně atmosféry dostává zásadní část tepla (tlaku) z Mezifází 1. Hvězda je vedlejší zdroj. Žhavé jádro planety, nebo hvězdy je důsledkem neustálého přísunu tlaku do středu tlakové níže „nebeského tělesa“ z Mezifází 1. Není to důsledek „tíže“ hornin, nebo nějakého „tření“, nebo dokonce Slunečního záření.[30]

10.29. Planety, hvězdy a jejich systémy jsou tlakové níže. Neustálý přísun tlaku z vnějšku (z Mezifází 1) je motorem počasí a způsobuje, že procesy na takových tělesech nemohou být nikdy v rovnováze. Přitom platí, že podřízené tlakové systémy jsou vždy poněkud „divočejší“, než nadřazený systém.[31] To má svoji logiku. Podřízené tlakové systémy se nacházejí ve větším tlakovém spádu systému nadřazeného. Čím je vložený systém blíže středu nadřazeného systému (v tlakové níži) tím „divočejší“ je.

10.30. Přesuneme se na reálnou planetu Zemi. Jevy v atmosféře jsou velmi komplikované a není úkolem tohoto textu je detailně popsat. Jde zde pouze o principy a některá základní schémata. Budeme se zabývat hlavně Zemskou severní polosférou, kde je trvale vyšší tlak, než na jižní polosféře.[32] 

10.31. Na „zjednodušené planetě“ není pevnina, nemáme zde tedy vztažnou soustavu, vůči které bychom mohli poměřovat polohu tlakových systémů, jako to děláme u planety Země, kde posuzujeme pohyb tlakových systémů vůči (domněle) nehybnému povrchu planety.

10.32. Všechny tlakové systémy na Zemi se pohybují jedním směrem (shodným se směrem rotace Země), ale s různou relativní rychlostí vzhledem k povrchu. Jedná se o složitý dynamický proces, jehož grafické zobrazení je (ve statickém 2D) prakticky nemožné. Snažím se popsat jednotlivé složky tohoto procesu. Je na čtenáři a jeho geometrické představivosti, aby si je spojil v jeden ucelený obraz.

10.33. Základní atmosférické tlakové pole tvořící počasí (Superhurikán) se nachází na Zemské „kouli“, která rotuje. Obvodová rychlost pohybu povrchu planety je na rovníku maximální a na pólu minimální.[33] Superhurikán rotuje stejným směrem ale s jinou relativní rychlosti vůči povrchu planety. Rychlost rotace ramen Superhurikánu je na rovníku minimální a směrem k pólu se zrychluje.

10.34. V zeměpisných výškách nad rovníkem předbíhá povrch planety atmosféru. Atmosféra se pohybuje proti pohybu povrchu planety.[34] Kolem 30 stupňů zeměpisné výšky (tzv. subtropické pásmo) se pohyb planety a ramena Superhurikánu začíná vyrovnávat. Nad touto zeměpisnou výškou postupně začíná převládat rychlost Superhurikánu a atmosféra se pohybuje rychleji, než povrch planety pod ní. Povrch planety a atmosféra se vzájemně ovlivňují. Čím vyšší nadmořská výška, tím je vzájemné ovlivňování slabší.[35]

Obr. 10.3. - hlavní tlakové útvary na Zemi

1 - Azory, 2 - Sibiřská tlaková výše, 3 - Hawaii, 4 - Kalifornská tlaková výše, 5 - Réunion,
6 - Velikonoční ostrov, 7 - Ascension

10.35. Pohyb atmosféry vůči povrchu zobrazuje (Obr. 10.3. a). Kolem 30. rovnoběžky (zdůrazněno zeleně) se (modré) šipky mračných systémů otáčejí ze směru východ - západ do směru západ - východ. Ve skutečnosti se mračné systémy stále pohybují ve směru západ - východ, ale s proměnlivou rychlostí vůči povrchu planety. Záleží pouze na tom, jakou vztažnou soustavu zvolíme.

10.36. (Obr 10.3. a) zobrazuje přibližné umístění ramen vysokého tlaku Superhurikánu na severní polosféře (V1, V2). Tato ramena jsou sumou podružných tlakových výší. Poloha ramen vysokého tlaku se na pevnině do značné míry kryje s pouštěmi (žlutou barvou)[36] a v mořích s hlavními mořskými proudy (tzv. „gyres“). Ramena nízkého tlaku Superhurikánu se nacházejí mezi rameny tlaku vysokého a jsou tvořeny sumou podružných tlakových níží (zde pro přehlednost nenaznačeno, viz Obr. 10.1. c).

10.37. Na pevnině existuje několik relativně stabilních oblastí vysokého tlaku. Pro severní polosféru jsou to Sibiřská tlaková výše (2) a menší Kalifornská tlaková výše (4). Všechny tyto „stabilní“ oblasti vysokého tlaku leží v zeměpisných výškách, kde se rychlost rotace Superhurikánu a rychlost rotace Zemského povrchu příliš neliší. (Obr. 10.3. b).[37]

10.38. Když překreslíme nic neříkající Kartézskou mapu (Obr. 10.3. b) do polárního tvaru, jeví se situace tlakového pole Země poněkud srozumitelněji (Obr. 10.4. a). Rameno vysokého tlaku Superhurikánu (V2) je tvořeno podružnými tlakovými výšemi označenými 1, 2, 3, 4 (červeně) podle svých zeměpisných umístění z (Obr. 10.3. b).[38] Tyto tlakové výše vytlačují vše husté (vlhkost) ze svého středu do ramen nízkého tlaku mezi nimi.

10.39. Vlhkost („hustá“ atmosféra) se koncentruje na rovníku do rovníkového protiproudu a do podružných tlakových níží (modře), jejichž suma tvoří rameno nízkého tlaku Superhurikánu.[39] Na rovníku vznikající hurikány čerpají svoji vlhkost převážně z rovníkového protiproudu. Na (Obr. 10.5 a, b) vidíme příklad zřetelně rozděleného rovníkového protiproudu, ze kterého je vytlačován „ohon“ vznikajícího hurikánu. Hurikány a tlakové výše se následně pohybují v rameně nízkého tlaku Superhurikánu směrem k pólu (dráha d1 v Pacifiku).

10.40. Superhurikán transportuje tlakové níže do svého středu na pólu - ke svému „oku“. Podružná tlaková níže (Obr. 10.5. b, hurikán H1) postupuje mezi dvěma rameny vysokého tlaku (V1, V2) po dráze d1. Hurikány se v blízkosti pólu mění na („rozbalené“) tlakové níže (Obr. 10.5. c, níže H3).[40]

10.41. Tlakové níže pod pólem (okem) čerpají svoji vlhkost z jihu i od pólu. Viz. (Obr. 10.5. d, e, g), kde je tlaková níže v oblasti Islandu, která leží mezi dvěma rameny vysokého tlaku Superhurikánu. Přestože se nám zdají hurikány obrovské, vedle některých tlakových níží jsou vlastně malé (Obr. 10.5. e).

Obr. 10.4. - 2 - Sibiřská tlaková níže, 4 - Kalifornská tlaková níže

10.42. Tlakové níže se mohou dostávat k pólu postupně mezi rameny V1, V2 vysokého tlaku Superhurikánu (dráha d1, (Obr. 10.4. a). Mohou také „přeskočit“ z nižšího do vyššího závitu nízkého tlaku pomocí „propustí“ mezi jednotlivými tlakovými výšemi (Obr. 10.4 a, dráha d2, d3). Viz rovněž (Obr. 5.2.).

10.43. Na (Obr. 10.4. b) je pokus o schematické zobrazení situace z (Obr. 10.5. d, e). Hurikán H1 postupuje přes Karibik, narazí na Kalifornskou tlakovou výši a je jí odtlačen po dráze d3 směrem k oku Superhurikánu. Nad 30 rovnoběžkou mění orientaci pohybu vzhledem k povrchu Země, jak popsáno dříve a transformuje se na atlantickou tlakovou níži s centrem nad Islandem.

10.44. Hurikán H1 čerpá svoji vlhkost především z oblasti rovníkové tlakové níže, kterou tvoří severní strana rovníkového protiproudu. Tlaková níže N1 čerpá vlhkost jak z Atlantiku, tak i z oblasti nízkého tlaku kolem severního pólu (Obr. 10.5. e). U tlakové níže N1 (Obr. 10.5. g) je dobře vidět střídání spirál vysokého tlaku (světlé spirály) se spirálami nízkého tlaku (tmavé spirály).

10.45. Tlak ze Stratopauzy ovlivňuje nejenom atmosféru, ale i Zemskou kůru a magma pod ní. Mezi drahami nízkého tlaku d1 a d3 je oblast mělkého moře s vystupujícími Karibskými ostrovy. V dráze d1 nízkého tlaku se nacházejí Mexické sopky. V dráze ramena nízkého tlaku Superhurikánu ve Středomoří se nacházejí sopky. Na jižní polosféře se v dráze nízkého tlaku Superhurikánu nachází mělké moře s Velkým barierovým útesem ...

10.46. Z těchto příkladů se dají odvodit některá jednoduchá (nikoliv však absolutní) pravidla. Hluboké moře - vysoký tlak. Mělké moře - nízký tlak.[41] Sopky uprostřed velkých mořských ploch - centrum velkých („stabilních“) tlakových výší (gyres).[42] Vrchol (mořské) vlny - nízký tlak, „údolí“ mezi vlnami - vysoký tlak. Pevnina - nízký tlak. Vrcholek hory - nízký tlak. Údolí mezi horami - vysoký tlak.

Obr. 10. 5. - příklady tlakových útvarů na Zemi

10.47. Poznámka 10.1. Stručná připomínka k fraktálním charakteru tlakových systémů a tedy i počasí. Přestože objekty a jejich vztahy ve sférickém prostoru dosahují značné složitosti, jsou výsledkem stále se opakujících a velice jednoduchých pravidel. Základním objektem v Prostoru je spirální toroid. Základní, jedinou (a přestože to tak nevypadá i nejjednodušší) křivkou v Prostoru je spirála.[43]

10.48. Na (Obr. 10.1. b, c) vidíme že mezi rameny velké tlakové spirály se zákonitě tvoří podřízené spirály menší. Když tlak v rameně nadřízené spirály dosáhne určité kritické velikosti, vytlačí se z tohoto ramena „výhonek“ podřízeného tlakového systému,[44] který má opět zákonitě tvar (fraktální) spirály, atd.

10.49. K „obalení“ spirály vysokého tlaku potřebujeme alespoň dvě spirály nízkého tlaku. K „obalení“ spirály nízkého tlaku vysokým tlakem, potřebujeme alespoň dvě spirály vysokého tlaku. Neustálé střídání spirál vysokého tlaku, „obalených“ spirálami tlaku nízkého (nebo obráceně), vytváří základní (vláknitou) strukturu Prostoru. Ať pozorujeme Prostor v jakémkoliv měřítku, nalézáme stále tutéž strukturu[45] - dvojitou (fraktální) spirálu (ve skutečnosti dvojitý fraktální spirální toroid).

10.50. Základní fyzikální proces v Prostoru je sedimentace. Pára od rovníku je tlačena v ramenech atmosféry tlakové níže Země směrem k oku Superhurikánu. Přitom se postupně mění ve vodu a led (hustou materii). Voda z pólů je prostřednictvím mořských proudů transportována směrem k rovníku a koloběh se opakuje. Mořskými proudy rotuje stejné tlakové pole ze Stratopauzy, které rotuje i s atmosférou. Mořské proudy na obou polosférách jsou odděleny rovníkovým protiproudem stejně, jako vzdušné proudy. Stejně tak proudy v jednotlivých hustotních sférách magmatu.

10.51. To, jak se atmosféra diferencuje podle hustoty lze rozdělit do dvou základních směrů. Jednak ve směru od rovníku k pólu. Jsme v tlakové níži, to znamená, že na rovníku je atmosféra trochu řidší (je teplejší) a dosahuje do vyšších nadmořských výšek. Atmosféra na pólech (kolem okrajů oka Superhurikánu) je hustší (je studenější) a dosahuje nižších nadmořských výšek ( Obr. 9.5. b).[46] 

Obr. 10. 6. - tryskové proudění

10.52. Hustota atmosféry také klesá směrem od povrchu planety směrem ke Stratopauze. To se neděje lineárně ale po jednotlivých hustotních sférách (hustší střídá řidší atd.). S výškou teplota molekul vzduchu klesá, teplota plazmy mezi nimi roste. Fraktální charakter tlakového pole planety způsobuje, že mezi tlakovými výšemi vycházejícími ze Stratopauzy se tvoří několik „pater“ tlakových níží.[47]

10.53. Nad rameny nízkého tlaku Superhurikánu u povrchu (N1, N2) je druhé „patro“ tlakových níží - tzv. tryskové proudění (Obr. 10.6. a). Spirály tryskového proudění mají několik závitů (N1a, N2b). Rychlost proudění směrem k pólu roste. Je pravděpodobné, že nad tryskovým prouděním bude další „patro“ tlakových níží.

10.54. Závit spirály N1a (v dnešní terminologii - subtropické tryskové proudění) se nachází kolem 30 rovnoběžky asi 10 - 16 Km nad povrchem (Obr. 10.6. b, světle modře). Přechází postupně do závitu N1b (polární tryskové proudění), které je ve výšce 7 - 12 Km a je pochopitelně rychlejší (Obr. 10.6. b, tmavě modře). Tryskové proudění je důležité pro leteckou dopravu, proto je aspoň trochu zmapované.[48]

10.55. Tryskové proudění může upřesnit představu o výškovém průběhu podružných tlakových výší (1, 2, 3, 4...), tvořících ramena vysokého tlaku Superhurikánu, vycházejících ze Stratopauzy. Spirály tryskového proudění nejsou přesně nad rameny nízkého tlaku při povrchu. Jsou výrazně zvlněné (zejména nad západní Evropou). Tryskové proudění rotuje ve směru západ - východ, jako všechny tlakové systémy. Ve výšce již povrch planety neovlivňuje tolik atmosféru.

10.56. Hvězdná soustava tvoří nadřazenou tlakovou níži pro tlakovou níži planety. Čím je planeta blíže centru hvězdné soustavy, tím je tlakový spád v tlakovém poli hvězdné soustavy větší. Tím je přísun tlaku (tepla) z Mezifází 1 do nitra planety větší. Čím je planeta blíže centrální hvězdě, tím má pochopitelně tepelné záření z hvězdy také větší vliv na povrchovou teplotu planety (viz dále).[49]

10.57. Poloha planety v tlakovém poli hvězdné soustavy je určena čtyřmi tlaky. Planeta Země leží v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy ve spirálním rameně nízkého tlaku v místě, které odpovídá její hustotě. Ve své poloze je stabilizována dvěma spirálami vysokého tlaku, které obalují dvě ramena tlaku nízkého. Rameno vysokého tlaku „zprava“ (mezi Zemí a Venuší) a rameno vysokého tlaku „zleva“ (mezi Zemí a Marsem) určují přibližnou vzdálenost planety Země od Slunce.

10.58. Rovníkový protiproud se nachází mezi dvěma tlaky, tvořené „severní“ a „jižní“ polosférou tlakové níže hvězdné soustavy (Obr. 5.4. a). Planeta leží v jeho „severní“, nebo „jižní“ polovině. Jedná se o velmi „úzké“ tlakové pole, kde je velký tlakový spád. Poloha planety Země v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy je kritická. I malé vychýlení „severním“, nebo „jižním“ směrem má podstatný vliv na počasí na planetě (Obr. 10.2.). Více viz „Vesmírné počasí“.

10.59. Planetární počasí je podřízený (fraktální) podsystém počasí Vesmírného. Planetární počasí se řídí stejnými principy, jako „počasí Vesmírné“, jehož je důsledkem. Na planetě stejně jako ve Vesmíru jedná o tlakové jevy v plazmě (základním prostředí), „znečištěné“ trochou atomů. Pouze ve Vesmíru je atomů nesrovnatelně méně. Pozemské počasí je dobrým příkladem pro pochopení procesů probíhajících v Prostoru. Je to nekončící sled změn v tlakovém poli, který ani nejde vrátit, ani posunout „do budoucnosti“.

10.60. Meteorologie disponuje technickými prostředky na úrovni jednadvacátého století, ale její teorie vychází ze středověké fyziky, která ustrnula ve svých alchymistických a mechanických počátcích. Protože fyzika nechápe ani ty nejzákladnější principy, co jsou a jak fungují tlakové systémy, nemůže ani meteorologie pochopit co skutečně tvoří a ovlivňuje pozemské, případně vesmírné počasí.

10.61. Abychom lépe porozuměli dějům v atmosféře, musíme opustit některé „zavedené pořádky“. Je třeba opustit Maxwellovy rovnice (vycházející z Newtonových mechanických bludů) s jejich uzavřenými „orientovanými“ izobarami a nahradit je matematickým aparátem, vycházejícím z reality. 

10.62. Současné synoptické (čtyřhranné, rovinné) mapy nedávají přehled o tom, co se vlastně v atmosféře děje. Tyto mapy jsou zejména v oblasti pólů (které jsou pro vývoj počasí důležité) naprosto zkreslené a nejsou schopny vyjádřit rotační pohyb tlakových systémů.[50] Mnohem lepší pochopení dějů v atmosféře by nám dala polární mapa (Obr. 10.4.). Do synoptických map je třeba zařadit průběhy tlaku ve spirálních ramenech Superhurikánu.

10.63. Atmosférické tlakové systémy je třeba sledovat stále, po celé jejich (spirální) dráze a v jejich neustálých transformacích. Pomohly by komplexní celoplanetární 3D snímky oblačnosti, pořízené z družic ve vysokém rozlišení, v krátkých časových intervalech s možnosti zoomování na detaily v jednotlivých regionech. Bez snímků pólů (z družic s polární drahou letu) nikdy nebudeme dějům v atmosféře rozumět. Radarové snímky oblačnosti, jejich výškové rozložení a rozvrstvení do jednotlivých hustotních sfér se už dnes používají a přinášejí zrychlení a zpřehlednění předpovědí.

10.64. Počasí je v každém okamžiku unikátní. Budeme-li mít k dispozici přehlednou databázi některých historických, opakujících se jevů určitě to předpovědím počasí pomůže. Bez lidského faktoru (zkušeností) se nikdy zcela neobejdeme.


[1] Neřídím se zavedenými názvy pro jednotlivé vrstvy atmosféry. Co je nad Stratopauzou je Vesmír (nepatří k atmosféře). Co je mezi Stratopauzou a povrchem planety je atmosféra (patří k planetě). V případě Země je tato situace komplikovaná Měsícem. Mezifází 1 zahrnuje i Měsíc, Stratopauza Země nezahrnuje Měsíc, ale je jím ovlivňována.

Planety, nebo hvězdy jsou vždy tlakové níže. Atmosféra planety však může mít charakter jak tlakové níže, tak i tlakové výše. Pokud se hustota atmosféry směrem k povrchu planety zvyšuje, má atmosféra charakter tlakové níže (Slunce, Země). Pokud je hustota atmosféry u povrchu řidší (protože je horká, jako u Venuše), než ve výšce, může mít atmosféra charakter tlakové výše. Atmosféra Venuše pravděpodobně působí proti rotaci planety (tlakové níže) a obrací její rotaci do opačného směru. Tento text se zabývá pouze atmosférou typu „tlaková níže“.

[2] Planeta není těleso, které má hmotnost, otáčí se setrvačností a rotuje atmosférou. Naopak je to atmosféra, která díky tomu, že je nejsvrchnější hustotní sférou je „první na řadě“ na kterou působí tlak ze Stratopauzy. Planeta nerotuje atmosférou, ani atmosféra, nerotuje planetou! To ale neznamená, že se atmosféra a povrch planety částečně neovlivňují. Čím stoupáme výše, tím je vliv povrchu planety na atmosféru menší a naopak.

[3] Pokud nejsou ve své hustotní sféře a jsou o jednu hustotní sféru výše.

[4] Centrální hvězda nemá určující vliv na atmosférické proudění. To by se muselo počasí každou noc zhroutit. Podobné tlakové pole, jako na Zemi vidíme např. na Jupiteru, kde Slunce nehraje žádnou roli. Stejně tak mořské proudy nejsou důsledkem přísunu tepla z centrální hvězdy.

[5] Už 10 Km nad Zemí je teplota atmosféry asi mínus 50 stupňů Celsia.

[6] Tento jev lze dobře pozorovat na pouštích, kde je vysoký tlak. Tlaková výše na poušti je vlastně jakési „oko hurikánu“, ve kterém se po západu Slunce okamžitě začíná tlačit studená atmosféra z výšky k povrchu. Dochází k promísení úzké vrstvy ohřáté atmosféry u povrchu s mohutnou vrstvou studené atmosféry nad ní a k rychlému poklesu přízemní teploty. Ve skutečnosti se promíchává „studená“ plazma z výšky s „teplou“ plazmou u povrchu Země. Nejedná se o nějaké „vyzařování“ tepla ze Zemského povrchu (i když trochu ano). Teplota už pouhých několik centimetrů pod povrchem je poměrně stálá ve dne i v noci.

[7] Atmosféra nic neváží (nemá hmotnost) a nepůsobí zde žádné „setrvačné (Coriolisovy) síly“. Spirální tvar mraků nezpůsobují žádné Coriolisovy síly! Coriolisova síla je středověký blud! Podobné je to s mořskými proudy. Vysvětlovat mořské proudy pomocí „mas“ teplé, nebo studené vody je zcela nesprávné.

[8] Vysoký tlak v atmosféře znamená, že atomů je méně a plazmy více. Bubliny tepla jsou řidší (mají větší objem) a mohou působit na své okolí (tělesa vnořená) větším tlakovým impulzem. (Čím je Prostor řidší, tím je v něm větší tlak). Proto se nám při vysokém atmosférickém tlaku lépe dýchá. Atomů kyslíku je sice v atmosféře méně (vzduch je řidší), ale jeho molekuly působí na plicní tkáň většími tlakovými impulzy (protože na jejich plochu působí plazma většími tlakovými impulzy) a snáze tak pronikají do krevního oběhu. Neplést si atmosféru s tlakovou nádobou! 

[9] Pokud bychom za atmosféru považovali pouze atomy plynu - ty jsou stále „studené“. Atomy plynů vznikají za velmi nízkých teplot. Nízké teploty (nízký vnitřní tlak) jsou příčinou toho, že atomy tvoří kondenzační jádra pro bubliny tepla v atmosféře. Jsou bublinami tepla obaleny ve velké vrstvě, proto se k sobě nemohou přiblížit. Jsou od sebe značně vzdáleny a proto jsou plyn. Atomy mají poměrně stálý objem (jsou do určité míry uzavřená tělesa). Samotné atomy se teplem ani „nenafukují“ ani „nesmršťují“.

[10] V jednom kubickém metru atmosféry jsou necelé dva litry atomů plynu a v těch dvou litrech jsou asi 4 setiny procenta oxidu uhlíku. To odpovídá objemu jedné malé tablety aspirinu. Přesto nám „vědci“ tvrdí, že tato jedna tableta aspirinu v kubickém metru atmosféry jakýmsi záhadným „skleníkovým efektem“ způsobuje „globální oteplování“.

[11] Tlakové pole atmosféry planety Země je deformováno kontinenty, nakloněním Zemské osy vzhledem k rovníkovému protiproudu Sluneční soustavy a Slunečním zářením.

[12] V jistém slova smyslu nelze hovořit o globálním počasí, jako celku (např. o „globálním oteplování“). Každá polosféra má své počasí. Počasí obou polosfér je synchronizováno přes rovníkový protiproud a středový kanál planety.

[13] Uprostřed každé tlakové níže je tlaková výše (oko Superhurikánu). U Země je vysoký tlak (V1) v „komínu“ tvořícím „oko“ příčinou polárních září (s jasně spirální strukturou), nebo tzv. ozonových děr. Ozon je hustý, proto je vytlačován z centra tlakové výše nad pólem k jejímu okraji.

[14] Na jižním pólu je jiná situace, neboť zde z planety vychází tlak z centrálního „komínu“. To má vliv na průběh tamního tlakového pole. 

[15] Rovníkový protiproud je v dnešní terminologii nazýván nepřesně „rovníková tlaková níže“. Ve skutečnosti se jedná o dvě níže (pro každou polosféru jedna). Tyto níže rotují ve směru poledníku shodným směrem a ve směru rovnoběžek opačně. Obě níže jsou opět rozděleny úzkým pásmem vysokého tlaku (Obr. 10.5. a). 

[16] Spirály zde ve skutečnosti zde představuje pouze řez spirálním toroidem.

[17] Mraky jsou indikátory nízkého tlaku. Tlakový systém je samozřejmě jak nad, tak i pod mraky. Mraky mají několik „pater“ (Obr. 10.5. f). Střídají se zde oblasti nízkého a vysokého tlaku (husté a řídké atmosféry). Díváme-li se z vrcholku hory, nebo z letadla na souvislou mračnou pokrývku, jeví se tato hustotní sféra shora podobně jako hladina moře. Skutečná hladina moře pod mraky je pouze další hustotní sféra oddělená (řídkým) pásmem bez mraků. 

[18] V současné meteorologii se jedná se o tzv. Hadleyovy a Ferrelovy buňky, které tvoří po obvodu planety uzavřené pásy. To není správné. Jedná se o závity spirály ZV a ZN (Obr. 10.1.). Vidíme zde neustálé střídání závitů vysokého a nízkého tlaku ve spirálním toroidu tlakové níže (graf Obr. 6.3.). Hustota v závitech nízkého tlaku Superhurikánu směrem k pólům roste (tlak klesá). Jedná se o princip. V praxi mohou nastat odchylky. 

[19] S rostoucí teplotou vody klesá její povrchový tlak a množství vypařené páry neproporcionálně roste. S klesající teplotou povrchový tlak vodní hladiny roste.

[20] Na (Obr. 10.2. c) je jeden z mála snímků pólu, pořízeném družicí s polární drahou (v roce 1968!). Přestože je tato oblast zásadní pro tvorbu počasí, nemáme z ní téměř žádné údaje. Je to jako bychom se snažili pochopit, jak funguje kolotoč a nestarali se o osu, kolem které se kolotoč točí.

[21] Jsme stále na „zjednodušené planetě“, kde nejsou kontinenty, které by svojí existencí ovlivňovaly tlakové pole a tím část vlhkosti odkláněly pod pól. V ramenech Superhurikánu probíhá proces sedimentace. Řídká (teplá) tropická pára v mracích se pohybuje směrem k oku Superhurikánu, přitom chladne (je stále hustší) a na pólu mrzne. Jistou paralelu lze vidět na polárních špičkách Marsu, na kterých jsou jasně vidět zmrzlé a tudíž husté spirální struktury, které zde proces sedimentace vytvořil.

[22] Na obrázku (10.2.) je Stratopauza přehnaně vzdálená od povrchu planety. Ve skutečnosti leží prakticky na povrchu vzhledem k velikosti planety.

[23] Na (Obr. 10.2. a, b) je tlak na severní polosféře větší (proto je více „nafouknutá“). To má za následek posunutí rovníkového protiproudu směrem k jihu a vytvoření „špičky“ na jižní polosféře a následně pohyb planety ve směru špičky. Viz také (Obr. 8.4. b).

[24] Otázkou je, zda má smysl hovořit o počasí v tom smyslu, jak jsme zvyklí i u těles bez plynné atmosféry. Každé těleso má „atmosféru“ z plazmy (např. Hvězda). Plazma tvoří základní prostředí. Plynná atmosféra tvoří sekundární prostředí z atomů, které v plazmě plavou a svojí přítomností zároveň ovlivňují tlak v základním prostředí.

[25] To je zhruba dnešní stav na Zemi. Na severu se zvyšuje tlak, zatímco na jihu se tlak snižuje (špička = nízký tlak). Na planetě nelze hovořit o „globálním počasí“, protože planeta má vždy dvě kompatibilní počasí, pro každou polosféru jiné.

Jistý (ne zcela korektní) příměr lze nalézt v jevu, kdy se pohybujeme na Zemi směrem k rovníku a zvyšuje se (nebo snižuje) teplota (tlak). Podobně, když se planeta Země pohybuje v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy, dostává se do míst, kdy se pod Stratopauzou planety zvyšuje (nebo snižuje) tlak (teplota).

[26] Pravou příčinou pohybů kontinentů je neustálé působení tlaku ze Stratopauzy na plochu každého atomu pevniny a také magmatu pod pevninou. Atomy těchto hustotních sfér jsou v beztížném stavu. Tlak ze Stratopauzy nepřekonává žádnou tíži, ale naopak je její příčinou v případě, že se atom nachází mimo svoji hustotní sféru. Plazma je v beztížném stavu vždy. 

[27] „Průřez“ rameny vysokého tlaku V1 a V2 je na (Obr. 10.2. c) pouze velmi schematický. Musíme si představit, že ramena jsou dvě a v každé hustotní sféře z nich vycházejí „výhonky“ podružných spirálních ramen, mezi nimiž jsou příslušná podružná ramena nízkého tlaku (Viz rovněž Obr. 10.6. a). Srovnej průběhy tlaků V11 a N11 (Obr. 10.2. c) se snímky tzv. protuberancí na Slunci.

[28] Pochopení těchto jevů umožňuje nový pohled na rozložení a pohyb kontinentů a na polohu některých ostrovů a souostroví. Na Zemské pevnině jsou účinky těchto tlaků pozorovatelné např. na tvarech kontinentů. Není náhoda, že Afrika má těsně nad rovníkem „výduť“ směrem na západ. Podobnou „výduť“ lze pozorovat i u Jižní Ameriky a to i pod rovníkem v opačném gardu. To dokumentuje „brzdící efekt“ tlakového pole Superhurikánu na rovníku planety. Tvary kontinentů a subkontinentů jsou na východních stranách spíše konkávní a na východních stranách konvexní nad rovníkem. Nad 30 rovnoběžkou se situace obrací a tvary kontinentů na to reagují. (Siderická rotace).

Srovnej tvar Austrálie. Konvexní na jihu, konkávní na severu. Kontinent je tlačen směrem k rovníku. Tomu odpovídající tvary sousedících kontinentů (Antarktidy a Jižní Ameriky). Tyto údaje dávají základní představu o působení hlavních tlakových systémů ze Stratopauzy na Zemský povrch a ostatní hustotní sféry.

[29] Planety nejsou zdrojem žádného „elektromagnetického záření“. Planety nejsou dynama! Elektřina a magnetismus jsou nepochopené jevy. Jedná se stále pouze formu tlaku. Tělesa nejsou zdroje sil.

[30] Neustálý přísun tlaku z Mezifází 1 je příčinou zahřívání jádra planety. Přebytečný tlak (teplo) z nitra planety se dostává ven prostřednictvím „hotspotu“, který se nachází většinou v oblasti rovníkového protiproudu. Jakmile se hotspot vytvoří, je velmi stabilní (na Zemi je to souostroví Hawaii). Nesmíme zapomínat na „chladící účinek“ moře a atmosféry.

Není to tak, že se planeta při svém vzniku zahřála a od té doby si svoje teplo „drží“. Naopak „nebeská tělesa“ vznikají z velmi studené materie a teprve postupně díky neustálému přísunu tlaku z Mezifází 1 se zahřívají směrem od středu.

[31] Každé tornádo obsahuje ještě několik menších, ale divočejších tornád (Obr. 6.3. vlevo).

[32] To dokumentuje např. četnost výskytu hurikánů, tajfunů a cyklonů. (Obr. 10.2. b, c). Na jižní polosféře je tlak trvale slabší oproti severní polosféře. Díky faktu, že střední komín Superhurikánu na severním pólu vstupuje do planety a na jižním pólu z planety vystupuje, má tamní atmosférické proudění poněkud jiný charakter.

[33] Země rotuje směrem od západu na východ. Obvodová rychlost povrchu Země je na rovníku asi 1 600 Km/hod, v zeměpisných výškách střední Evropy asi 1 000 Km, na pólech kolem oka Superhurikánu asi 300 Km. (Odhadovaný průměr „oka“ Superhurikánu je asi 2 400 Km).

Velmi přibližně (pouze pro příklad). Superhurikán se pohybuje na rovníku asi o 50 km pomaleji, než povrch Země, nad 30 stupňů zeměpisné výšky zhruba stejnou rychlostí. Ve výškách střední Evropy asi o 50 km rychleji a na pólech asi o 100 km rychleji, než povrch. Čím výše nad povrchem tím se hustota atmosféry snižuje a rychlost jejího pohybu (její rotace) zvyšuje.

[34] V případě Země to dává poněkud zkreslenou představu, že tlakové výše na rovníku se pohybují proti směru rotace. Ve skutečnosti se pohybují stejným směrem, pouze trochu pomaleji (záleží, jakou vztažnou soustavu zvolíme). Tlakové výše na rovníku planetu brzdí. Tím je myšleno, že brzdí nejenom atmosféru, ale také pevninu a magma. Každou hustotní vrstvu s jinou dynamikou. To stabilizuje rychlost otáčení planety. Stejný tlak, který („zvenku“) rotuje planetou díky zákonitostem sférické geometrie zároveň také planetu („zevnitř“) brzdí.

[35] Měření rychlosti a směru větru je důležité pro mnoho oborů lidské činnosti. Je třeba si ale uvědomit, že vítr je pouze důsledek toho, že v atmosféře jsou různé tlaky. Vždy je nutné znát nejprve příčiny a až potom důsledky. 

[36] Stejné tvrzení lze uplatnit na jižní polosféře a tamních pouštích a proudech. Žlutou barvou by také měly mít oba póly, které mají rovněž charakter pouští (je tam trvale vysoký tlak). 

[37] (Obr. 10.3. b) dokumentuje naprostou nevhodnost používání „hranatých“ (Kartézských) map v meteorologii. Takovéto mapy neumožňují atmosférické děje řádně pochopit. Póly („osy“ systému) jsou absurdně roztaženy do „přímek“, tvar pevnin a tím i tvar tlakových systémů v okolí pólů je naprosto zdeformovaný. Tlakové systémy, které z mapy na jedné straně jaksi „vypadávají“ se zároveň objevují na druhé straně (prakticky jsou na dvou místech současně). Nehovoře o používání „orientovaných izobar“.

[38] Jedná se o pouze poměrně nepřesnou mapku. Podružných tlakových výší je samozřejmě více a nejsou tak „učebnicově“ seřazeny. Stále se bavíme spíše o principech, než o konkrétních situacích. Pro zajímavost je zde ještě zobrazena (možná) tlaková výše (8) s centrem nad Kapverdskými ostrovy. (Srovnej s Galapágy v podobné poloze u Jižní Ameriky).

[39] V současné terminologii se rovníkový protiproud někdy nazývá „rovníková tlaková níže“. Ve skutečnosti jsou to níže dvě a mezi nimi je zákonitě tlaková výše. Příklad zřetelně rozděleného rovníkového protiproudu, ze kterého vystupuje „ohon“ vznikajícího hurikánu je (Obr. 10.5. a). Tlakové níže vznikají vždy od „ohonu“ a jsou jím tlačeny. „Ohon“ tlačí hlavu.

[40] Na (Obr. 10.5. c) je jeden z mála snímků pólu, pořízeném družicí s polární drahou (v roce 1968!). Přestože je tato oblast zásadní pro tvorbu počasí, nemáme z ní téměř žádné údaje. Je to jako bychom se snažili pochopit, jak funguje kolotoč a nestarali se o osu, kolem které se kolotoč točí. Uprostřed snímku je „oko“ Superhurikánu.

Viz rovněž (Obr. 10. 1. c), kde hurikán H1 čerpá svoji vlhkost pouze z rovníkového protiproudu. Na „severní straně“ hurikánu H1 se nachází Kalifornská tlaková výše, kde vlhkost chybí. Proto chybí H1 „severní“ rameno, ale má dvě „jižní“. Hurikán H2 je v oblasti, kde je vlhkost na jeho obou stranách, takže má ramena mnohem „symetričtější“.

[41] Viz (zatlačená) prohlubeň na mořském dně na severním pólu v oku Superhurikánu. Na opačné straně v Antarktidě (vytlačené) tzv. Antarktické pohoří při výstupu kanálu Superhurikánu (Obr. 9.5. d).

[42] Hotspot (Hawaii), není klasické centrum tlakové výše (gyre).

[43] Spirála je virtuální (2D) křivka a reálně neexistuje. Spirála nám umožňuje zobrazit 3D děje v poněkud názornějších 2D zobrazeních (řezech). Viz rovněž (Obr. 7.1.). 3D spirály jsou hlavně (virtuální) trajektorie.

[44] Viz rostliny.

[45] Jednotlivé závity tlakových spirál musí být od sebe něčím odděleny, aby byly rozeznatelné. Prostor se nemůže diferencovat jinak, než velikostí hustoty (tlaku) v jednotlivých oblastech. Proto je každý závit s nízkým tlakem oddělen od závitu sousedního závitem s tlakem vyšším a obráceně. Tato nikdy nekončící „propletenost“ spirál vysokého a nízkého tlaku tvoří (fraktální) tlakové pole Prostoru na všech úrovních jeho velikosti. Zde naznačeno střídáním modrých a červených spirál.

Je třeba mít na paměti, že zde máme pouze statické zobrazení ve 2D. Procesy probíhají dynamicky ve 3D. Tlakové systémy jsou vždy spirální toroidy, v nichž se střídají oblasti (závity) s vysokým tlakem a oblasti s tlakem nízkým. Případně obráceně. Jednota tlakových výší a tlakových níží tvoří vláknitou strukturu Prostoru na všech velikostních úrovních. Tímto pohledem se můžeme dívat i na „tenká vlákna“ tvořená kanály tryskového proudění, případně „tlustá vlákna“ tvořená rameny N1, N2.

[46] To platí i o výšce mořské hladiny a kamenném jádru. Všechny tlakové níže mají charakter zploštělého elipsoidu, kde průměr na rovníku je větší, než průměr mezi póly (Obr. 9. 5. b). Rozdílný charakter tlakového pole na pólech a na rovníku má vliv na vlastnosti tamních tlakových níží. Budeme-li považovat tlakovou níži za částici, musíme si uvědomit, že tlaková níže na rovníku se liší od tlakové níže na pólu. Vlastnosti částice (tělesa) určuje místo v Prostoru, ve kterém s částice nachází. Porovnej H1 x N1 na (Obr. 10.5. e).

[47] Viz (Obr. 10. 5. f), kde vidíme u tornáda závity nízkého a vysokého tlaku jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru.

[48] Na (Obr. 10.6. b) jsou průběhy tryskového proudění pouze schematicky znázorněné (pouze pro představu). Dráhy tryskového proudění se značně mění a jsou dokladem turbulentního tlakového pole, vycházejícího ze Stratopauzy. Povrch planety ovlivňuje pohyb atmosféry, poněkud ho stabilizuje a svým způsobem tlumí rychlé změny a extrémy. S výškou tento efekt klesá.

[49] Centrem tlakové níže hvězdné soustavy je pochopitelně centrální hvězda (Slunce). Efektivní plocha planety pro zachytávání Slunečního záření se rostoucí vzdáleností příliš nemění. To platí pouze v jistém rozsahu. Mnohem větší vliv má umístění planety v jednotlivých hustotních sférách (závitech) hvězdné soustavy, které má vliv na tlak v Mezifází 1. Spirála tlakového pole centrální hvězdy má nelineární (logaritmický) průběh. Čím blíže centrální hvězdě, tím větší tlakový spád, ve kterém se planeta nachází, tím větší tlak v Mezifází 1, tím větší přísun tepla do planety. (Porovnej Zemi a Venuši).

[50] Tlakový systém, který mapu na jedné straně „opouští“ se zároveň „zjevuje“ na druhé straně.