9. Sedimentace

9.1. Sedimentace je základní fyzikální proces v Prostoru, při kterém se Prostor diferencuje podle hustoty.[1] Prostor se neustále „snaží roztřídit“ materii do příslušných hustotních sfér. Sedimentace se řídí pravidly sférické geometrie. Tento nikdy nekončící proces je příčinou veškerého pohybu v Prostoru (prostor je dynamický).

9.2. O sedimentaci lze hovořit pouze v tlakových nížích. To ovšem neznamená, že by se tlakové výše na procesu sedimentace nepodílely. Tlakové výše vytlačují veškerou hustou materii ke svým vnějším okrajům, odkud ji přebírají tlakové níže a tlačí do jednotlivých hustotních sfér. Nejhustší materie je ve středu,[2] nejřidší u okrajů tlakových níží.

9.3. Každá tlaková výše může „napájet“ materií více tlakových níží, se kterými sousedí. V každé tlakové níži se může koncentrovat materie z více tlakových výší, se kterými sousedí. Sousedící tlakové výše a tlakové níže spolu vytvářejí sedimentační spádovou oblast. Hustá materie z této spádové oblasti je transportována do centra tlakové níže. Centrum tlakové níže s nejvyšší hustotou se nazývá sedimentační dno.

9.4. Sedimentace může probíhat pouze v prostředí, které umožňuje volný pohyb částic, nebo těles. To znamená v kapalině, nebo plynu. Základní prostředí (plazma = vláknitá struktura) se vždy chová jako kapalina s proměnlivou hustotou, která je sama v sobě. Plazma je vždy v beztížném stavu. V plazmě se nacházejí (ohraničené) prostorové anomálie. Anomálie mohou být buď pouze z částic, nebo mohou obsahovat částice a atomy.

9.5. Rozeznáváme prostředí tvořené pouze plazmou, nebo prostředí tvořené plazmou a atomy. Plazma je přítomná vždy.

 

9.6. Sedimentace v prostředí - plazma. Plazma je tvořena souvislým (spojitým) polem různých částic a jejich klastrů. Vlastnosti částic na jedné straně závisí na vlastnostech prostoru (prostředí), ve kterém se nacházejí, na druhé straně každá částice tlakové pole prostoru také spoluutváří.

9.7. Prostor je spojitý. Prostor spojitě přechází do anomálií ve svém „těle“. To znamená, že spojitý prostor (prostředí), postupně (spojitě) přechází do vnější slupky tělesa (anomálie) a odtud (spojitě) do vnitřku tělesa. Samozřejmě i vnitřní tlakové pole anomálie je spojité.[3]

9.8. Základní schéma chování částic v prostředí je na Obr. 4.2. vlevo. Jsme v tlakové níži. Pokud je částice hustší, než prostředí, které ji obklopuje je tlačena prostředím směrem do středu systému tak dlouho, než se hustota částice a hustota prostředí vyrovná. Částice ve svojí hustotní sféře se stává součástí prostředí.

9.9. Částice, která je řidší, než prostředí, které ji obklopuje je tlačena směrem od středu tak dlouho, než se dostane do svojí hustotní sféry, kde zůstává a stává se součástí prostředí. Jedná se o dynamický, nikdy nekončící proces.

9.10. To, co bylo řečeno o jednotlivých částicích, platí také o jejich klastrech, nebo složených tělesech z částic. Tlaková níže může obsahovat neomezené množství vložených tlakových níží, které se podle svojí hustoty usazují v jednotlivých (hustotních) sférách.

 

9.11. Sedimentace v prostředí plazma + atomy se odehrává hlavně v tlakových nížích tvořících „nebeská tělesa“. „Nebeská tělesa“ jsou výsledkem sedimentace v prostředí plazma + atomy.

9.12. Prostředí obsahující atomy se sestává ze dvou složek. Základní (primární) prostředí tvoří vždy plazma. Sekundární prostředí tvoří atomy. Sekundární prostředí, může nabývat tří skupenství, podle množství plazmy mezi atomy. Aby mohla probíhat sedimentace v (sekundárním) prostředí z atomů, musí být atomy sekundárního prostředí v plynném, nebo kapalném stavu. Plazma je v kapalném stavu vždy. Každý jednotlivý atom se v základním prostředí chová jako samostatné těleso vnořené v prostředí plazmy.

9.13. Atomy svojí přítomností ovlivňují tlak v dané hustotní sféře. Hustota hustotní sféry je suma hustot jednotlivých atomů a plazmy mezi nimi. Rozlišujeme zde dva tlaky. Tlak v základním prostředí (plazma) a tlak v sekundárním prostředí z atomů. Tlak v základním prostředí je u plynů v nepřímé úměrnosti k tlaku v sekundárním prostředí. U kapalin je v přímé úměrnosti. Jakmile je atom prostředím zatlačen do svoji hustotní sféry je v beztížném stavu a stává se součástí sekundárního prostředí.

9.14. Atomy jsou prostorem tlačeny do své hustotní sféry podle schématu na Obr. 4.2. vlevo. Intenzita sedimentace závisí na rozdílu hustoty plazmy (prostředí) a hustoty prostoru atomů (těles vložených).

9.15. Plazma působí tlakem na každý atom složeného tělesa z atomů. Hustota složeného tělesa z atomů je sumou hustot všech jednotlivých atomů a plazmy mezi nimi. Protože atomy jsou oproti plazmě velké, působí složené těleso z atomů na jiné složené těleso z atomů pouze tlakem svojí vnější plochy.[4]

Obr. 9.1. - sedimentace

9.16. Na Obr. 9.1. jsou tři sféry v tlakové níži (planety), označené jako Fáze 1, Fáze 2, a Fáze 3. Každé fázi odpovídá hustota (H1, H2, H3), která se směrem do středu zvyšuje. To je dáno převládajícím tlakovým polem v tlakové níži. Mezi fázemi se nacházejí mezifází, ve kterých je vysoký tlak. Vysoký tlak z mezifází směřuje na obě strany v podobě rotačních vírů (naznačeno rotačními šípkami). Přitom tlak směrem do středu je poněkud silnější (díky převládajícímu tlaku ze stratopauzy), než tlak od středu. Uprostřed každého mezifází je turbulentní zóna, kde se vyrovnávají opačné rotace. Průběh tlaku zobrazuje přiložený graf (Obr. 9.1. vpravo).

9.17. Ve Fázi 2 jsou tři atomy (h1, h2, h3) s hustotami, odpovídajícími hustotám jednotlivých fází. Hustotám atomů odpovídá patřičný vnitřní tlak. Tlak prostředí působí na atomy a deformuje je tak, jak jsme to již probrali.

9.18. U „malého řídkého“ atomu h1 se vytvoří špička nahoře a h1 je tlačen svojí plošší stranou proti spodní polovině Mezifází 1-2. Pokud je schopen vyvinout dostatečný tlak na Mezifází 1-2, projde jím a je horní polovinou tohoto mezifází vtlačen do Fáze 1, která odpovídá jeho hustotě. Tam se hustota prostředí a hustota atomu vyrovnají. Tlaky na spodní část bublinového obalu atomu a horní část bublinového obalu se vyrovnají. Z atomu se stane „kulička“ a atom zůstává ve Fázi 1 („osciluje“ zde). Stává se součástí sekundárního prostředí hustotní sféry H1.

9.19. U „velkého, hustého“ atomu h3 způsobí tlak prostředí špičku dole a h3 je tlačen prostředím H2 směrem k horní polovině Mezifází 2-3. Pokud vyvine na horní polovinu Mezifází 2-3 dostatečný tlak, projde a je dolní polovinou Mezifází 2-3 vtlačen do sféry H3. Tlak ve sféře H3 a vnitřní tlak h3 se vyrovnají a atom zde zůstává.

9.20. Ve Fázi 2 je atom h2 s hustotou odpovídající této sféře. Hustota ve sféře a hustota atomu jsou shodné. Atom h2 není schopen vyvinout dostatek tlaku ani na Mezifází 1-2, ani na Mezifází 2-3. Je „uvězněn“ ve svoji sféře a pouze zde osciluje (naznačeno tečkovanými šipkami).

9.21. Jedná se o velmi zjednodušený model. Ve skutečnosti jsou atomy h1 a h3 obklopeny množstvím atomů h2, které jsou ve své hustotní sféře a vytvářejí prostředí druhého řádu. Ve Fázi 2 je vyšší tlak, než v h3. Toto prostředí tlačí h3 směrem do středu. Přitom se musí h3 „prodírat“ mezi atomy h2, které jsou v jeho dráze.[5] Totéž v opačném gardu lze říci o atomu h1. Tak vzniká hydrodynamický tlakový odpor. Nezanedbatelnou roli zde jistě hraje směr rotace atomů.

9.22. Atomy h2 tvoří hustotní sféru druhého řádu H2, samy ale atomy h1 a h3 nikam netlačí. Atomy h2 jsou pouze ve své hustotní sféře H2 a spoluvytvářejí (ovlivňují svojí přítomností) tlak základního prostředí v této hustotní sféře. Sedimentaci „provádí“ vždy základní prostředí, v němž všechny atomy plavou. Základní prostředí „třídí“ atomy podle hustoty, jako vibrační dopravník z Příkladu 7.2.

9.23. Čím je rozdíl hustoty (prostoru) tělesa a hustoty prostředí větší, tím je proces sedimentace intenzivnější. Atomům je možné změnit hustotu dodáním, nebo odebráním tepla (tlaku). Potom se jejich objem a tím hustota mění a mohou nastat jiné poměry.

 

9.24. Hmota, hmotnost

9.24. Materie může nabývat dvou zásadních podob. Může se vyskytovat jako plazma (naprosto převládající podoba materie), nebo jako hmota (pouze atomy). Je třeba důsledně rozlišovat rozdíl mezi plazmou a hmotou. Plazma není hmota, ani čtvrté skupenství hmoty! Plazma nikdy nenabývá hmotnost.

9.25. Plazma tvoří spojité základní prostředí a chová se jako kapalina s proměnlivou hustotou, která je sama v sobě. To znamená, že plazma je vždy v beztížném stavu. Plazmu tvoří jednoduché částice, jejich klastry a tělesa složená z plazmy (tlakové výše a tlakové níže). Všechny anomálie z plazmy v základním prostředí vnořené jsou vždy v beztížném stavu a nevykazují hmotnost.

9.26. Atomy jsou hmota. Hmota je název typu materie (pouze atomů), hmotnost je vlastnost tohoto typu materie. Tyto pojmy by se neměly zaměňovat. Hmotnost není fyzikální, ale pouze mechanický parametr![6] Hmotnost těles je empiricky zjištěná mechanická vlastnost těles. Hmotnost tělesa je závislá na prostředí, ve kterém se těleso nachází. Tělesa mají v každém místě prostoru a v každém okamžiku jinou hmotnost.

9.27. Příklad 9.1. Na (Obr. 9.2. a, nahoře) je jednoduchý mechanický systém (představovaný pákou), na povrchu Země. Na jedné straně je 7,8 kg železa (jeden litr) a na druhé straně je 7,8 kg vody (7,8 litrů). Páka je v rovnováze. Páka je v prostředí vzduchu. Když tuto soustavu umístíme do vodního prostředí, rovnováha se radikálně poruší (Obr. 9.2. a, uprostřed). Železo je ve vodě, takže má hmotnost 6,8 kg,[7] voda z nádoby je v beztížném stavu. V kosmu (Obr. 9.2. c), nemá tento mechanický systém smysl, neboť zde není hmotnost vůbec. V prvním příkladě je hmotnost celého systému 7,8 + 7,8 = 15,6 kg, ve druhém příkladě je hmotnost 6,8 kg, ve třetím případě nula kg.[8] (Viz také Obr. 7.3.).

9.28. Atomy představují zcela zanedbatelnou část Vesmíru. Jejich význam spočívá (kromě toho, že jsme my a náš svět z nich „vyrobeni“) v tom, že nám umožňují detekovat, kde se ve Vesmíru nacházejí tlakové níže (za předpokladu, že tyto níže vůbec atomy obsahují).

9.29. Atomy se skládají z jednoduchých částic. Obsahují husté jádro, kolem kterého je řídký obal. Atomy jsou tlakové níže, které jsou spojitě vnořené v prostoru (plazmě). Vnitřní tlakové pole atomů je spojité.

9.30. Těleso z atomů nabývá hmotnost pod vnitřní sférou (stratopauzou), tlakové níže tvořící planetu. Stratopauza je „zdrojem“ orientovaného dostředného tlaku každého „nebeského tělesa“.[9] Působí-li toto orientované tlakové pole na plochu atomu, nebo těleso z atomů dochází k podobnému jevu, jaký jsme popsali v kapitole o „elektrostatickém poli“, (které je ve skutečnosti pole tlakové), s tím rozdílem, že toto tlakové pole je přirozené a nelze ho „vypnout“ (Obr. 8.4.). Hmotnost tělesa je na každé planetě jiná. To je dáno hloubkou tlakové níže, jíž je planeta středem a z toho plynoucího tlaku ze stratopauzy. (Viz dále).

9.31. Hmotnost je definovaná jako tlak, kterým působí těleso na „pevnou podložku“. To znamená, že tlak (ze stratopauzy) působí na vnější plochu atomu, (nebo tělesa z atomů) a následně těleso předává tento tlak prostřednictvím své plochy na plochu „pevné“ podložky (váhy). Přitom vzniká tzv. „tíhová síla“ F (Obr. 9.2. b).

9.32. Hmotnost atomu závisí pouze na velikosti jeho vnější plochy a na tlaku ze stratopauzy. Tlak ze stratopauzy je ovlivňován v každé hustotní sféře planety tam přítomnými atomy, které tvoří prostředí druhého řádu. To vede k tomu, že tělesa (pouze z atomů) mají v každé hustotní sféře planety jinou hmotnost.

Obr. 9.2. - hmotnost atomů

9.33. Hmotnost atomu nezávisí na velikosti (objemu) jeho jádra. Jádro sice ovlivňuje tvar povrchové plochy atomu, ale pravděpodobně neexistuje žádný „zákonitý“ vztah mezi objemem jádra, objemem atomu a velikostí jeho vnější plochy. Každý atom je jiný. Neexistují dva stejné atomy.

9.34. Velikost vnější plochy atomu (pouze jedné polosféry) určuje hmotnost atomu (Obr. 9.2. c). Objem jádra má podstatný vliv na velikost tlakové níže atomu a tím i na hustotu prostoru atomu. Hustota prostoru atomu ovlivňuje jeho chování při sedimentaci. Sedimentace není závislá na hmotnosti těles, pouze na hustotě jejich prostoru.[10]

9.35. Dostředný tlak ze stratopauzy mohou částečně ovlivňovat i atomy hornin planety. Působí-li tlak ze stratopauzy na roztavenou horninu, vzniká podobný jev, jako u magnetizmu. Horní plocha atomu se zploští, jádra atomů se vychýlí a atomy se stávají tlakovými dipóly. Po ztuhnutí taveniny vyrovnávání tlaků mezi jednotlivými póly atomů zvětšuje dostředný tlak. (Obr. 9.2. c).[11]

9.36. 9.36. Hmotnost složeného tělesa z atomů je suma hmotnosti všech atomů, které těleso tvoří. Orientovaný tlak primárního prostředí proniká (spojitě) povrchovým tlakem složeného tělesa z atomů a působí na plochy jednotlivých atomů. Neproniká dovnitř atomů (povrchový tlak atomu musí být vyšší, než tlak v základním prostředí). Když je tlak (teplota) v základním prostředí větší, než je povrchový tlak atomů dochází k jejich destrukci. Atomy se transformují na plazmu. Je třeba rozlišovat povrchový tlak tělesa složeného z atomů a povrchový tlak jednotlivého atomu. Ty jsou rozdílné.

9.37. Poznámka 9.1. Sedimentace se řídí pouze hustotou prostoru těles. Na planetě (pod stratopauzou), kde tělesa vykazují hmotnost tyto principy popisuje Archimedův zákon. „Těleso ponořené v kapalině je nadlehčováno silou, jejíž velikost se rovná váze (hmotnosti) kapaliny tělesem vytlačené.“ Zde uvedená dikce Archimedova zákona je poplatná Newtonově fyzice[12] a není správná.

9.38. Archimedův zákon sice z mechanického hlediska funguje, ve Fyzice je v této podobě (dikci) nepoužitelný. Jeho dikce navozuje zcela zkreslený pohled (výklad) na skutečné fyzikální děje, které za sedimentací stojí.

9.39. Archimedův zákon popisuje pouze děje pouze v sekundárním prostředí (z atomů). O skutečném „hybateli“ celého procesu, kterým je primární prostředí (plazma mezi atomy) jeho autoři nic nevěděli. Síla zde není míněna, jako tlak primárního prostředí na plochu tělesa (tlakový orgán), ale je to vlastnost těles, která je „tryská z jejich nitra“.

9.40. „Přitažlivá síla“ způsobuje hmotnost, případně uděluje „hmotným“ tělesům zrychlení. Hmotnost, odvozená z „přitažlivé síly“ je následně zabudovaná kruhovým procesem do vzorce pro sílu. Není jasné, co je napřed. Jestli (přitažlivá) síla, nebo hmotnost.

9.41. Současná „fyzika“ pracuje (v rozporu s elementární lidskou zkušeností) s konstantními vlastnostmi těles. Tělesa si udržují svoje vlastnosti nezávisle na prostředí. Hmotnost si tělesa udržují všude, pouze prostředí je poněkud „nadlehčuje“.  Těleso je „virtuálně (zdánlivě) nadlehčováno“ vzhledem ke sféře, kde bylo předtím a kde už ale není.

9.42. Hmotnost je naprosto výjimečná a pomíjivá mechanická (empirická) vlastnost těles (z atomů). Aby těleso mělo měřitelnou hmotnost, musí být na planetě s „pevným“ povrchem pod stratopauzou. Na „plynné, nebo kapalné“ planetě bez „pevného“ jádra a také v Kosmu nelze hmotnost tělesa zjistit. Hmotnost lze zjistit pouze jako tlak, který vyvíjí těleso (které není ve svojí hustotní sféře) na „pevnou“ podložku.

9.43. Vlastnosti tělesa (prostorové anomálie) určuje prostor (prostředí), ve kterém se těleso nachází. Ve Vesmíru existuje pouze současnost. To znamená, že tělesa nemají ani minulost, ani budoucnost.[13] V jistém smyslu slova je každé těleso v každém okamžiku jiné „nové“ (transformované) těleso s jinými vlastnostmi.

9.44. Příklad 9.1. Když přeneseme těleso, které je hustší než voda z prostředí vzduchu do prostředí vody váží méně. Těleso není „nadlehčováno“ vodou.[14] Těleso má v prostředí vody prostě jinou hmotnost, než v prostředí vzduchu. To je dáno jiným (dostředným) tlakem základního prostředí v prostředí vody.[15] Kdybychom to samé těleso vynesli na oběžnou dráhu, bude v beztížném stavu (nebude mít hmotnost). To ale neznamená, že ho tamní „vakuum“ nadlehčuje nebo, že tam jsou nějaké „odstředivé“ síly.[16] Těleso hmotnost prostě ztratilo.

 

9.45. „gravitace“

9.45. Poznámka 9.2. Problém „gravitace“, neboli „přitažlivé síly“ je kardinální problém celé „fyziky“. V něm se v celé nahotě ukazuje naprosté nepochopení posloupnosti základních fyzikálních jevů. To znamená, co z čeho vlastně pochází. Co je primární a co sekundární.

Gravitace, je důsledek Newtonova tragického omylu o vzájemném silovém působení „hmotných těles“ mezi sebou. Newton má napřed (vymyšlenou) sílu a z ní následně odvozuje hmotnost. Odvozená hmotnost je opět kruhovým procesem zabudována do vzorce pro „přitažlivou sílu“. Podle Newtona i současné „fyziky“ působí „přitažlivá síla“ mezi tělesy „okamžitě“ (!!!) a vždy vzájemně. To znamená, že v každém tělese je zdroj „přitažlivých sil“, působících na dálku. „Fyzika“ s touto hloupostí založenou na principu perpetum mobile pracuje neustále, aniž by se ptala odkud se „přitažlivá síla“ v tělesech (věčně) bere.

Hmotnost těles je odvozena od „gravitačního působení“ mezi velkým tělesem (planetou) a malým tělesem (předmětem na Newtonově stole), respektive planetami mezi sebou. Protože planeta je mnohem větší, přitahuje „malá“ tělesa více, než „malá“ tělesa přitahují planetu. Pokud mezi planetu a těleso vsuneme nějakou váhu, působí „přitahované“ těleso na tuto váhu opět silou a tak empiricky měříme hmotnost těles.

Díky této konstrukci mají všechna „nebeská tělesa“[17] v prostoru „hmotnost“ a mohou tak stále být zdrojem „přitažlivých sil“. Také mohou v prostoru fungovat všechny ostatní „síly“ odvozené od hmotnosti, jako např. odstředivá síla, která zázračným způsobem vyrovnává „přitažlivou sílu“.

Tlak není v Newtonově homogenním světě potřebný. Také plocha není potřebná. Tlak se „vyrábí“ z (vymyšlené) síly (následek předchází příčinu). Newton přeskočil dva stupně před samotným vznikem síly[18] a sílu si prostě vymyslel. To dělá „fyzika“ dodnes.

Newtonovo těleso je spíše stroj, do kterého lze podle potřeby ukládat různé „síly“. Newtonovo těleso můžeme přirovnat k živé rybě, která „vlastní (vnitřní) silou“ plave ve vodě. Přitom jí tato voda překáží v pohybu a ona musí použít svoji vnitřní sílu, k překonání „odporu prostředí“ (vnějších sil). To je mechanická poučka pro stroje s vlastním pohonem. Ve skutečnosti je každé těleso „mrtvá ryba“, se kterou si vodní prostředí pohrává, jak se mu zlíbí. Newton podléhá iluzi, že pokud rybu zváží ve „vakuu“ na svém stole, zachovává si ryba svoji hmotnost např. i ve vodě (všude), pouze voda ji „nadlehčuje“.[19] Co naměříme zde na Zemi se bere jako etalon pro celý Vesmír.[20]

Newton a s ním i současná „fyzika“ vidí ryby (tělesa), ale nevidí moře, ve kterém ryby plavou. Ryby v tomto absurdním světě neplavou, ale vznáší se ve „vakuu“ a působí na sebe záhadnými nedetekovatelnými „gravitačními vlnami“, které z nich trvale tryskají v „uzavřených siločarách“.[21]

 

9.46. Aby to bylo jasné:

1) Tělesa nejsou zdrojem sil. Uvnitř těles nejsou zdroje žádných sil, působících na dálku. Tělesa se nepřitahují ani neodpuzují. To platí i pro „nebeská tělesa“. Síla vzniká pouze jako tlak na plochu tělesa (tlakový orgán) a nikdy jinak.

2) Neexistují žádné „gravitační vlny“, nebo „gravitační siločáry“, kterými „nebeská tělesa“ působí na dálku.

3) „Nebeské těleso“ v Prostoru nikdy nemá hmotnost.

4) Tělesa (z atomů) pod stratopauzou „nebeského tělesa“ hmotnost mohou mít. Hmotnost tělesa je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Hmotnost těles je mechanický parametr, který nemá ve fyzice žádnou vypovídací schopnost. Veškeré vztahy a jednotky odvozené od hmotnosti nemají ve fyzice smysl.

5) Mechanické poučky nelze v Prostoru (až na výjimky) používat (Obr. 9.2. a, dole).

9.47. Jak je to s „gravitací“ si ukážeme na jednoduchém modelu. Na (Obr. 9.3. a) vidíme akvárium s vodou
a se dvěma kuličkami. Jedna je ze železa, druhou představuje pingpongový míček. Základní prostředí tvoří plazma. Voda tvoří prostředí druhého řádu. Jsme v tlakové níži (na planetě), takže základní prostředí působí na všechna tělesa vložená dostředným tlakem (ze stratopauzy). Umístíme kuličky do středu hustotní sféry s hustotou vody.

Obr. 9.3. - sedimentační působení na tělesa

9.48. V prostoru trvale probíhá sedimentace, to znamená usazování materie do jednotlivých hustotních sfér. Vodní prostředí je tvořeno množinou molekul vody, z nichž každá představuje samostatné těleso. Molekuly vody plavou v plazmě (primárním prostředí) a jsou ve sféře, která odpovídá jejich hustotě (jsou v beztížném stavu). Železná kulička je ve sféře vody, kde je asi 7 x nižší hustota, než je hustota železa. Prostředí (plazma) tlačí kuličku dostředným tlakem P1 pod vodu (pod molekuly vody). Tedy na dno akvária. Míček má hustotu podstatně menší (asi 1000 x), než je hustota, která je ve sféře vody a je tlačen základním prostorem tlakem P2 nad molekuly vody - na hladinu.[22] Nad hladinou je prostředí tvořené molekulami vzduchu. To je poněkud řidší, než je celková hustota míčku (obal + vzduch uvnitř). Míček zůstává na hladině, mezi sférou vzduchu a sférou vody.

9.49. Nyní si umístíme akvárium na Zemský rovník a roztáhneme ho po celém obvodu (Obr. 9.3. b). Dostáváme rotující toroid (díky rotaci Země), v němž je hustota prostoru odpovídající hustotě ve sféře vody. Železné kuličky jsou opět tlačeny (základním prostředím) směrem ke dnu akvária - to znamená směrem do středu Země. Základní prostředí je tlačí k sobě. Míčky jsou tlačeny prostředím směrem od středu Země. Základní prostředí je tlačí od sebe.[23] Voda zůstává ve svojí hustotní sféře. Není tlačena ani nahoru, ani dolů.

9.50. Nezávislý pozorovatel (ve Vesmíru)[24] uvidí železné kuličky, jak směřují po spirále směrem do sféry, která má hustotu železa a vzájemně se přibližují (Obr. 9.3. c). Obdobně si můžeme odvodit pohyb míčků. Tentokrát směrem od středu (Obr. 9.3 d). 

9.51. Akvárium nahradíme mořem. Železná kulička je tlačena na dno moře Obr. 9.3 c). Tam je pevné dno, stejně jako u akvária. Pokud bychom si hypoteticky představili jakési „prostupné (tekuté) kamenné dno“, železná kulička by byla tlačena tímto „kamenným“ prostředím směrem do středu. Protože je rozdíl hustot železa a horniny nižší - (asi pouze 2 x), tlak základního prostředí na kuličku bude nižší a pohyb kuličky bude pomalejší. Rotace Země je (přibližně) konstantní. Rychlost klesání železné kuličky se směrem ke středu Země zpomaluje, ale průměry na kterých se pohyb odehrává jsou stále menší.

9.52. Husté kuličky jsou tlačeny prostorem (základním prostředím) směrem do středu a přibližují se k sobě po spirále. Řídké míčky jsou tlačeny prostorem směrem od středu a vzdalují se od sebe po spirále. Nepřitahují se, ani se neodpuzují. Tento jev se nazývá sedimentace a je závislý pouze na hustotě těles a hustotě prostředí, nikoliv na hmotnosti těles.

9.53. Jakmile kuličky dosáhnou svoji hustotní sféru, jejich pohyb se zastaví a v této sféře zůstávají. Jsou v beztížném stavu. Nejsou zde žádné záhadné přitažlivé síly, ani nějaká záhadná záření. Nejedná se o žádnou Zemskou, ani jinou přitažlivost. Prostředí tlačí tělesa k sobě, případně od sebe podle zákonitostí pro tlakovou níži. Protože jsme ve sférickém prostoru, veškeré trajektorie jsou spirály.[25]

9.54. Nyní zkombinujeme obě tělesa. Máme kuličku ze železa, ve které je nízký tlak (vysoká hustota) vzhledem k prostředí a míček, kde je vysoký tlak (nízká hustota) vzhledem k prostředí (vody). Umístíme kuličku dovnitř míčku (Obr. 9.3. e). Dostáváme tlakovou níži (železnou kuličku), která je obalena tlakovou výší (vzduchem v míčku) a ta je znovu obalena tlakovou níží (obalem míčku). Velmi zjednodušený model neustálého střídání oblastí nízkého a vysokého tlaku ve spirálních toroidech, obklopujících tělesa. Možno použít také jako jednoduchý model atomu, nebo planety (Obr. 9.3. f).[26]

9.55. Míček s kuličkou tvoří prostorovou anomálii v prostředí vody. Míček zvětšíme natolik, že výsledná hustota takto vzniklého složeného tělesa (kuličky + míčku) je shodná s hustotou (vodního) prostředí. Hustota složeného tělesa a hustota vody jsou shodné, tlaky se vyrovnávají P1 = P2. Složené těleso není tlačeno ani nahoru, ani dolů - je v beztížném stavu.[27]

9.56. Když v akváriu zamícháme vodu a vytvoříme tam vířivý pohyb, bude složené těleso zcela přirozeně a „bez námahy“ rotovat s kapalinou. Bude jí unášeno. Bude-li hustota složeného tělesa poněkud vyšší, než hustota prostředí, usadí se složené těleso v místě s nižším tlakem - to znamená na dně, blíže středu prostředí.[28] Bude-li hustota složeného tělesa poněkud nižší, než hustota prostředí, usadí se složené těleso v místě s vyšším tlakem - to znamená na hladině, blíže okraji akvária.

9.57. Tlaková níže planeta Země jako celek (těleso vnořené v Prostoru) je v beztížném stavu, nemá hmotnost a nic „nepřitahuje“! Atmosféra planety je v beztížném stavu (vzduch ve vzduchu). Vodstvo je v beztížném stavu (voda ve vodě). Zemské jádro je v beztížném stavu (hornina v hornině).

9.58. Pouze několik těles na planetě nabývá přechodně a v každém okamžiku jinou hmotnost. Tělesa, která jsou o jednu nebo více hustotních sfér výše, nad svoji hustotní sférou mají hmotnost. Např. my lidé (předpokládejme, že jsme pouze z vody) pociťujeme hmotnost, protože jsme voda, která chodí ve vzduchu. Když ale skočíme do vody, hmotnost ztrácíme a jsme v beztížném stavu.

9.59. Pojem gravitace není možno jednoduše nahradit pojmem sedimentace, neboť gravitace (přitažlivost těles) je blud. Na planetu Zemi a ostatní „nebeská“ tělesa je nutno nahlížet zcela novým pohledem a odstranit celý komplex chyb, který zde „fyzika“ navršila.

9.60. Hmotnost je definovaná jako tlak, kterým působí hmotné těleso na "pevnou" podložku (váhu). To znamená působení dostředného tlaku na plochu všech atomů hmotného tělesa, které následně tlačí svojí plochou na plochu váhy (Obr. 9.2.).[29] Otázkou je, kde je zdroj dostředného tlaku, který tíhovou sílu způsobuje.

9.61. Jedinou dostřednou silou ve Vesmíru je tlaková níže. Tlaková níže Země je vnořená v tlakové níži Sluneční soustavy. Těleso planety Země (obecně každé „nebeské těleso“) je zhuštěnina ve středu tlakové níže.

9.62. Planeta Země má dvě zásadní mezifází. Hlavní (Mezifází 1) je někde mezi Zemí a Marsem a případně Zemí a Venuší. Mezifází 1 tvoří (vnější) plochu (slupku) tlakové níže planety (Obr. 9.3. f). Okolní tlakové výše působí tlakem na Mezifází 1 a tím pohybují a rotují s planetou.[30]

9.63. Druhé (Mezifází 2) tvoří stratopauza. Stratopauza je jakási zvětšená obdoba oblasti vysokého tlaku na povrchu každého tělesa. Stratopauza představuje povrchový tlak samotného tělesa Země. Stratopauza je zdroj dostředného tlaku, který způsobuje tzv. tíhovou sílu („gravitaci“). Stratopauzu má každé „nebeské těleso“.

9.64. Stratopauza je sféra, která převádí dostředný tlak z Mezifází 1 na samotné těleso planety, na její atmosféru, vodstvo a jádro (Obr. 9.4. vlevo). Ze stratopauzy vycházejí víry dostředného tlaku V11 - V1n směrem k povrchu a do nitra planety (zde naznačen pouze V11).

9.65. Stratopauza se nachází ve výšce asi 50 - 60 Km nad zemským povrchem. Vzhledem k velikosti Zemského tělesa leží prakticky na Zemském povrchu. Nad stratopauzou je vnitřní tlakové pole planety, pod stratopauzou je samotná planeta. Nad stratopauzou je prostor tvořen prakticky pouze plazmou. Pod stratopauzou začíná atmosféra.[31] S klesající výškou roste atmosférický tlak a klesá tlak v základním prostředí. 

9.66. Ve stratopauze je odhadovaná teplota asi 600 K.[32] Je to velmi úzká sféra. Pro letadla a balóny je to vysoko, pro družice nízko. Měření zde není snadné. Přesto by si tato zásadní sféra zasloužila maximální pozornost, vzhledem k její důležitosti.

9.67. V jednotlivých závitech spirálního tlakového toroidu se tlak ve stratopauze postupně vyrovná s tlakem v hustotní sféře sluneční soustavy, do které Země patří (Obr. 9.4. vpravo). Ve výšce asi 400 km, je naznačen jeden (první) závit vysokého tlaku, tzv. „Van Allenův pás“. Pásů je několik (druhý naznačen ve výšce 15 000 Km) a postupně vyrovnávají tlak mezi prostředím Sluneční soustavy a Zemí.[33]

Obr. 9.4. - výškové rozložení tlakového pole Země

9.68. Význam Zemské stratopauzy je zcela nerozpoznán. Stratopauza se rozhodujícím způsobem podílí na tvorbě počasí a je „převodovou pákou“, kterou vnější tlakový vír rotuje se Zemí. Průběh tlaku ve sférách pod Mezifázím 1 je na Obr. 9.4. Svůj vysoký tlak si Mezifází 1 stále obnovuje z okolních tlakových výší prostřednictvím polárního proudění.

9.69. Planeta Země je zhuštěnina ve středu tlakové níže. Jako všechny tlakové níže má tvar zploštělého elipsoidu. To je způsobeno vyšším tlakem na pólech, než na rovníku. Měříme „vzdutí“ pevniny na rovníku (Obr. 9.5. b). „Vzdutí“ není způsobeno žádnou odstředivou silou![34] Jedná se o dostředný tlak na plochu Země, který je od pólů větší, než na rovníku. Planeta Země není nic stabilního, trvalého nebo „tvrdého“. Je to hříčka v tlakovém poli Sluneční soustavy, které ji neustále formuje.

9.70. Podobně, jako pozorujeme vzdutí pevniny, pozorujeme rovněž vzdutí oceánů[35] a atmosféry v oblasti rovníku (Obr. 9.5. b). Toto vzdutí je zcela mylně přičítáno „přitažlivosti“ Slunce. Slunce ale žádnou přitažlivost nemá![36]

9.71. V místech severního pólu vchází do centra tlakové níže Země středový „kanál“ vysokého tlaku V1 (Obr. 9.5. a). Proto není na severním pólu pevnina. Naopak tlak středového kanálu vtlačil do mořského dna proláklinu (Obr. 9.5. d, nahoře). Poloha prolákliny na severním pólu se kryje s tzv. magnetickým pólem a jeho pohyby (který je ve skutečnosti tlakovým pólem)[37]. V atmosféře jsou spirály vstupujícího tlaku středového kanálu původcem polárních září. Díky vysokému tlaku jsou póly velmi suché oblasti s minimem srážek, srovnatelným se srážkami na pouštích.

 

Obr. 9.5. - účinky tlakového pole na povrch „dvojplanety“ Země-Měsíc

 

9.72. Na jižním pólu vytlačil tlak ze středového kanálu (V1) kontinent Antarktidu. Pozorujeme zde spirální pás vyvýšenin, počínající v Transantarktickém pohoří (kde se nachází jižní „magnetický“ pól) přes Antarktický poloostrov (Antarctic Peninsula) a dále pod mořskou hladinou (Obr. 9.5. ve středu dole). Vystupující tlak na jižním pólu je příčinou tzv. „ozónové víry“.

9.73. Přítomnost Měsíce deformuje Zemské tlakové pole (Obr. 9.5. a). Země a Měsíc spolu tvoří jedno virtuální těleso, jakousi „dvojplanetu“. Tlak v místě spojnice mezi oběma tělesy je nižší (viz Obr. 6.4. molekula H2). Měření prokazují, že Měsíc je trvale přikloněn k Zemi svojí „hustší“ stranou, kde je nižší tlak. U Země tato oblast sníženého tlaku (pod Měsícem) cestuje tak, jak Země rotuje. To vede k „oslabení“ Zemské stratopauzy pod Měsícem a snížení tlaku v dané oblasti.

9.74. Snížení tlaku pod Měsícem je příčinou přílivu a odlivu. Nižší tlak ze stratopauzy na mořskou hladinu způsobí, že molekuly vody se poněkud „narovnají“.[38] V místě, kde je vysoký sloupec vody se moře zvedne asi o jednu tisícinu. Uprostřed moře vznikne „kopec“ a voda odtamtud stéká k pevnině, kde je malá hloubka a voda tam tolik nevystoupí. Snížený tlak působí rovněž na atmosféru. S přílivem také přichází (nebo ho předchází) vítr, který do dané oblasti proudí, protože se tam (v atmosféře) snížil tlak.

9.75. Měsíc nemá svoji tlakovou níži (ale v minulosti ji pravděpodobně měl). To ale neznamená, že Měsíc nemá svoji stratopauzu. Pro porovnání jsou na (Obr. 9.5. e) snímky pólů Měsíce. Na severním pólu vidíme nakupení kráterů s jednoznačně spirální strukturou, které tam natlačil středový kanál v době, kdy Měsíc měl ještě svoji vlastní tlakovou níži. Na jižním pólu vidíme „prázdné“ místo, neboť zde vycházející tlak ze středového kanálu tam impakty „nepustil“ a těleso Měsíce zde „stínilo“.[39]



[1] Stále se jedná o hustotu prostoru těles. Nikoliv o hustotu odvozenou od hmotnosti těles!

[2] Nelze brát absolutně. Víme, že uprostřed tlakových níží jsou tlakové výše.

[3] Např. atmosférická anomálie - tornádo přechází spojitě z tlakových výší na obvodě tornáda do jeho vnitřku a posléze do jeho hustého středu. Stejné je to i prostoru, bez atomů.

[4] Složené těleso z atomů si lze představit, jako klastr míčků (atomů) v uzavřené síťce. Síťka drží složené těleso z atomů pohromadě a představuje vysoký tlak na povrchu tělesa. Základní (primární) prostředí je potom něco jako vzduch, který může proniknout síťkou, proudit mezi míčky a působit tlakem na plochu každého míčku.

Sekundární prostředí z atomů (také míčků), nemůže proniknout přes síťku (nemůže proniknout dovnitř složeného tělesa). Sekundární prostředí působí pouze na vnější plochu složeného tělesa z atomů. Také jiný klastr z míčků v jiné síťce (jiné těleso z atomů), může působit pouze na vnější plochu (síťku) prvního klastru. Sedimentaci „provádí“ pouze primární prostředí. Atomy jsou pouze „pasivní“ tělesa, které sedimentaci podléhají (tělesa nejsou zdrojem sil).

[5] Atomy sekundárního prostředí svojí přítomností v dané hustotní sféře ovlivňují tlak plazmy v primárním prostředí. Z tohoto pohledu se dá říci, že primární prostředí je hybatelem procesu sedimentace. Sekundární prostředí sedimentaci podléhá. V sekundárním prostředí také vyskytuje hydrodynamický, nebo aerodynamický odpor prostředí. Atomy „překáží“ jiným atomům v pohybu.

[6] Hmotnost těles nemá ve fyzice žádnou vypovídací schopnost. Všechny další parametry odvozené od hmotnosti nemají ve fyzice žádnou vypovídací schopnost.

[7] Železo není „nadlehčováno“ vodou. Prostě v této hustotní sféře váží o 1 kg méně. Ve sféře vody je dostředný tlak plazmy ze stratopauzy ovlivňován tam přítomnými molekulami vody. Menší dostředný tlak na plochu atomů železa = menší hmotnost železa.

To že předtím v prostředí vzduchu železo i voda něco vážily, nehraje roli. Nyní jsou ve vodě a musíme jejich vlastnosti posuzovat podle místa (prostředí, hustotní sféry), ve kterém nyní reálně jsou, ne podle toho kde předtím byly. Voda ve vodě nic neváží, železo ve vodě váží méně.

[8] Nemá smysl hovořit o „nebeské mechanice“. „Nebeská tělesa“ nemají hmotnost. Kde není hmotnost, není ani mechanika. Nemá smysl hovořit o „mechanice kapalin“, pokud je kapalina sama v sobě a je účastna mechanického procesu.

[9] Tlak ze stratopauzy je velmi slabý. Pokud bychom ho aplikovali na hmotnost člověka, tak si musíme uvědomit, že tlak ze stratopauzy působí na (horní) plochu každého našeho atomu, nebo molekuly. Při předpokladu, že je např. 108 vrstev atomů na 1 mm, nám vyjde „plocha člověka“ v řádu desítek tisíc km2. Tlak na tuto obrovskou plochu vytvoří v pozemských podmínkách hmotnost pouze v řádu desítek kg. Přesto i tento slabý tlak je schopen přemísťovat kontinenty. (Viz dále).

[10] Zlato má asi 3x méně objemné jádro, než uran, přesto je zlato hmotnější. Uran je (při zhruba stejně velké vnější ploše) hustší. Proto je uran při procesu sedimentace tlačen prostorem pod hustotní sféru zlata.

[11] Pokud „horotvorný proces“ obrátí ztuhlou horninu „vzhůru nohama“, může tento efekt působit obráceně. Na tomto jevu se mohou podílet i „magnetické“ horniny, kde je příčinou podobného jevu tvar jádra.

[12] Je docela možné, že Newton vlastně vyšel z Archimeda. Neboť zde je položeno rovnítko mezi sílu a hmotnost (tíhu). Zbývalo jen nalézt zdroj síly, která způsobuje hmotnost. A ten byl (vy)myšlen v „přitažlivosti Zemské“. Je to otázka pro historiky a spisovatele tragikomických historek.

[13] To, že my lidé si ve své paměti můžeme uchovat iluzi „historie těles“, nemá na vlastnosti těles žádný vliv. Jednoduché těleso je částice. Všechna složená tělesa se skládají z částic. Částice není nic pevného, nebo neměnného. Částice můžeme spíše přirovnat k mraku, nebo tekoucí řece. Vesmír se chová jako kapalina s proměnnou hustotou. (Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky).

[14] Molekuly vody svojí přítomností ovlivňují tlak v základním prostředí. Hustota (tlak) v základním prostředí a hustota molekul vody se vyrovná. Molekuly vody nejsou tlačeny do nižší ani vyšší hustotní sféry. Jsou ve své hustotní sféře a jsou v beztížném stavu. Nevykazují hmotnost (Obr. 9.2. a). Může něco „nadlehčovat samo sebe? Může něco, co samo nemá hmotnost „nadlehčovat“ něco jiného, co hmotnost má?

[15] Sedimentaci „provádí“ pouze základní prostředí. Stejně tak tíhovou sílu způsobuje pouze základní prostředí.

[16] Těleso nemůže být na dvou místech současně. Jakmile ho přesuneme do jiného prostředí, změní svoje vlastnosti. I při „přesunu“ neustále svoje vlastnosti mění. Ve skutečnosti je těleso v každém okamžiku něco jiného (jiné těleso). Je to pouze Prostor, který určuje vlastnosti těles (tedy i hmotnost).

[17] „Nebeská tělesa“ jsou redukována pouze na to, co vidíme. Je to podobné, jako když redukujeme tornádo pouze na „chobot“ v jeho středu a nevidíme celou tlakovou níži, která tornádo tvoří a bez níž by „chobot“ nevznikl.

[18] Nehomogenita Prostoru vede v konečném důsledku zákonitě a neodvratně k existenci základního prostředí a všech anomálií (těles) v něm. Všechny tyto procesy mají fraktální charakter. V reálném nehomogenním, nesymetrickém, sférickém a dynamickém světě je napřed rozdíl hustot a z toho plynoucí rozdíl tlaků. Rozdíl tlaků vede ke vzniku plochy. Teprve, když existuje plocha (tlakový orgán), může na ni opět působit tlak prostředí a teprve potom vzniká síla.

Ve fyzice nemá hmotnost žádnou vypovídací schopnost. Nehovoře o tzv. „energii“ od hmotnosti odvozené. Až současná „fyzika“ pozná, že hmotnost je zcela výjimečná a pomíjivá (mechanická) vlastnost těles (pouze z atomů), která je navíc v každé oblasti prostoru a v každém okamžiku jiná, zhroutí se jako domek z karet.

[19] Samotná voda je v beztížném stavu a „nadnáší“ sama sebe. Jak může něco, co nemá hmotnost „nadlehčovat“ něco, co hmotnost má?

[20] Je to projev středověkého přesvědčení, že Země je střed všeho. Kdybychom byli např. „marťani“, změnil by se obraz celého Vesmíru, všechny „hmoty“ by byly jiné a „fyzici“ by si museli vymyslet další „temné hmoty“ a „temné síly“. Kdybychom byli nějaké „kosmické bytosti“, cestující v beztížném stavu, neměli bychom o fenoménu hmotnosti ani potuchy.

[21] Newton si vymyslel přitažlivou sílu (perpetum mobile) a umístil ji do těles. Maxwell popsal Newtonovy bludy ve svých rovnicích, ve kterých vycházejí síly z těles (perpetum mobile) prostřednictvím „uzavřených siločar“ (perpetum mobile). Einstein použil Maxwellovy bludné rovnice, vymyslel si „gravitační vlny“, které neustále (věčně) vycházejí z „hmotných těles“ a přitom „zakřivují prostor“ a tímto nesmyslem „opravil“ původní Newtonovy bludy. Kruh bludů se uzavřel. Z uzavřené křivky nelze uniknout.

[22] Ve skutečnosti je plocha atomů tvořících míček mnohem menší, než plocha molekul vody. Molekuly vody jsou tlačeny pod míček. Dostředný tlak (základního prostředí) nestačí udržet míček pod vodou, ale udrží ho na hladině (pod vzduchem), protože hustota míčku je vyšší, než hustota atmosféry. Míček je tlačen nad hladinu mnohem rychleji, než je železná kulička tlačena na dno. To je dáno rozdílem hustot těles a prostředí.

[23] Je to prostředí (Prostor), které zde koná veškerou „práci“. Je třeba opustit nejasné pojmy jako „energie“, které sídlí kdesi
v tělese. Z obsahu knihy je snad jasné, že tělesa nejsou složena z žádné „energie“. Tělesa neobsahují žádnou „kinetickou ani potenciální energii“.

[24] Nezávislý pozorovatel tohoto jevu nesmí být součástí pozorovaného děje.

[25] Celý proces je závislý na hustotě prostředí. Pokud bychom akvárium naplnili např. rtutí, železná kulička by se chovala, jako míček ve vodě. (Vlastnosti těles určuje prostředí).

[26] Tlaková níže planety je „míček“ s kuličkou. Mezifází 1 = gumový obal míčku. Těleso planety = „kulička“ uprostřed míčku. Prostor, ve kterém planeta plave = „voda“ (Obr. 9.3. f). Hustota tlakové níže planety = hustota prostředí. Planeta je ve své hustotní sféře a je v beztížném stavu. Nemá hmotnost! Když těleso nemá hmotnost, nemůže mít ani „přitažlivost“. „Přitažlivost“ těles je blud!

[27] Nahradíme-li pevný míček pružným nafukovacím balónkem obdržíme model Obr. 5.5. c), nebo Obr. 9.2. c).

[28] Každý si může provést jednoduchý pokus. Do většího hrnce napustíme vodu a vhodíme tam několik malých kousků např. mýdla a několik vloček polystyrénu a zamícháme ji. Mýdlo bude unášeno vířící kapalinou a nakonec se usadí uprostřed nádoby na dně, protože je hustší, než voda. Uprostřed nádoby je nízký tlak. Polystyrén se usadí po obvodě nádoby na hladině, protože je řidší než voda.

Vytvořili jsme v hrnci malou tlakovou níži. Voda uprostřed hrnce je níže, než na okrajích. To proto, že uprostřed hrnce je nízký tlak a okolní atmosféra, kde je tlak vysoký se tam tlačí (oko hurikánu). Funguje to při rotacích na obě strany - žádná odstředivá síla! Kdyby zde působila odstředivá síla, muselo by být mýdlo u stěn nádoby a polystyren uprostřed.

[29] Na planetě vzniká tzv. „tíhová síla“. Jak již bylo v knize mnohokrát zdůrazněno, síla vzniká vždy jen jako působení tlaku na plochu tělesa (Obr. 9.2.). Nepůsobí zde žádná „Zemská přitažlivost“!!!

[30] Stejně tak se tyto tlakové výše podílejí na rotacích s okolními planetami - Marsem, Venuší. To, co je zde psáno o planetě Země se dá zobecnit na každou planetu. Viz dále.

[31] Neřídím se zavedeným rozdělením atmosféry na jednotlivé vrstvy. Hranicí Země je stratopauza - povrchový tlak tělesa Země. Co je pod stratopauzou je atmosféra, která patří Zemi, co je nad stratopauzou je již součástí vnitřního tlakového pole tlakové níže Země. Viz rovněž aerostatický tlak.

[32] Měla by ale být mnohem vyšší. Měření ukazují, že ve Stratopauzách planet, nebo hvězd je odhadem několik set až tisíckrát větší tlak (teplota) základního prostředí, než na povrchu planety nebo hvězdy. Průměrná teplota na Zemi je asi 17 stupňů C. To znamená, že ve Stratopauze Země by mělo být asi 15 000 stupňů K. Je obtížné si představit, že ve Stratopauze Země je 1 200 stupňů K a uprostřed Země 5 000 stupňů K. Teplota na povrchu Slunce je asi 5 000 stupňů K a ve Stratopauze Slunce asi 5 000 000 stupňů K.

[33] Tyto „pásy“ nejsou nic jiného, než sféry s vysokým tlakem. Je neuvěřitelné, co všechno v těchto pásech vysokého tlaku současná „fyzika“ nachází v podobě roztodivných chimérických částic.

[34] Rovníkový průměr Země  = 12 756,270 km, Polární průměr Země = 12 713,500 km. Odhadovaná síla „Zemské kůry“ je asi 100 km. Poměr asi jako u skořápky vajíčka. Slupka je „rozpraskaná“ do ker a planeta pod ní je plastická. Moře i pevnina jsou v beztížném stavu. Nemají hmotnost. Proto zde nemůže působit žádná odstředivá síla! 

[35] Na pólech je naopak vodní hladina „zatlačena“ níže - je tam vyšší tlak. Planety nejsou žádné „setrvačníky“. Nepůsobí zde žádné setrvačné, nebo odstředivé síly, neboť zde nejsou žádné hmotnosti. Ten, kdo uvádí „hmotnosti“ hvězd, nebo planet se dopouští fatální chyby.

[36] Pozorujeme stejné vzdutí vody na obou stranách Země. Kdyby Slunce, nebo Měsíc „přitahovaly“, musely by přitahovat jednotlivé atomy. To znamená, že na odvrácené straně Země by musela vzniknout v mořích, či atmosféře prohlubeň. Se všemi důsledky pro stabilitu takového systému.

[37] Země není žádný zdroj „magnetizmu“ (tělesa nejsou zdrojem sil). Žádné „magnetické pole“ ze Země (ani z jiných „nebeských těles“) nevychází. Naopak na jejich pólech do nich „vchází a vychází“ tlak z vnějšího tlakového pole. „Nebeská tělesa“ nejsou dynama! Planety nejsou zdrojem žádného „magnetizmu“. Tzv. „magnetizmus“ je pouze forma tlaku.

[38] Jako když povolíme stisk u stlačovaného míčku. Míček se trochu „narovná“. Každá molekula vody, na kterou působí tlak ze stratopauzy se asi o jednu tisícinu roztáhne. K tomu, aby se vodní hladina vzdula je potřeba velký sloupec vody (hodně „vrstev“ atomů, (které se mění v delší, nebo kratší „vajíčko“). V mělkém rybníku nic takového nepozorujeme, neboť výchylka je malá.

Vzdutí moře pozorujeme rovněž při přechodu velkých tlakových níží (hurikánů). Není to působení větru, které „žene“ vodu na pevninu. To by musel stejný vítr „hnát“ vodu od pevniny na opačné straně víru a to se neděje. Souběh hluboké tlakové níže a přílivu způsobuje záplavy v pobřežních oblastech.

[39] Podobné struktury lze tušit také na pólech Merkuru. Nechť si čtenář prohlédne také polární „čepičky“ na Marsu s jasně spirálními strukturami, nebo polární záře na Jupiteru.