8. Tření

8.1. Plocha tělesa je tlakový orgán. Působíme-li na plochu tělesa opět tlakem, vzniká síla. Síla může způsobit pohyb. Aby vznikl pohyb, musíme překonat odpor prostředí. Odpor prostředí je tlak, který působí proti tlaku, který způsobuje pohyb. Pouze těleso, které se pohybuje synchronně s prostředím (je prostředím unášeno) nemusí překonávat odpor prostředí (tření).

8.2. Pohybuje-li se těleso vůči prostředí, nebo dvě tělesa (která se dotýkají svými mezifázemi) vůči sobě, vzniká tření. Tření znamená, že na sebe působí tlakovými impulzy bubliny na povrchu tělesa s bublinami prostředí, nebo bublinami obklopujícími jiné těleso. To platí i pro vrchní vrstvy bublinových obalů atomů, tvořících jejich povrch.

8.3. Na Obr. 8.1. a jsou dva kvádry, které se dotýkají svými mezifázemi. Na povrchu kvádrů (složených těles z atomů) se nachází vrstva vysokého tlaku. Vrchní kvádr tlačí na spodní tlakem P. Když pohybujeme vrchním kvádrem vůči spodnímu kvádru. Zvětšuje se rychlost pohybu bublin na povrchu a tím i tlakový impulz, kterým mohou působit.

Obr. 8.1. - tření

8.4. Bubliny z povrchu těles nyní mohou působit větším tlakovým impulzem. Postupně se mění v bubliny tepla, nebo světla. Část bublin tepla proniká díky vyššímu tlaku do horních vrstev bublinových obalů atomů těles a odtud postupně i do spodních vrstev. Těleso se zahřívá směrem od třecích ploch do svého středu. Jednotlivé atomy přijímají stále větší tlakové rázy a předávají je svým sousedům. Těleso přijímá - „vede“ teplo (tlak). Část bublin proniká do okolního prostředí a zahřívá ho.[1]

8.5. Čím více zvyšujeme tlak P na desku, tím je tření intenzivnější. Čím více zvyšujeme rychlost pohybu, tím většího tlakového impulzu (teploty) jsou bubliny schopné dosahovat. Mění se povaha bublin. Z bublin tepla se postupně stávají bubliny světla. Bubliny světla i tepla jsou řidší, než okolní prostředí a jsou tlačeny směrem od horkých těles směrem ke studenějšímu prostředí. Tělesa počnou zářit.

8.6. Obecně rozlišujeme tělesa s dobrou vodivostí tepla, čili tlakových rázů - to jsou většinou kovy, nebo tělesa s pravidelnou strukturou atomů. Jsou-li atomy organizovány do pravidelných mřížek, mohou si předávat tlakové impulzy velmi efektivně. Amorfní látky nemají pravidelnou strukturu, řetězce atomů zde nejsou pravidelné a tlakové impulzy se nemohou nerušeně šířit. Vykazují zpravidla špatnou vodivost tepla i tlakových impulzů. Jedná se o tzv. izolanty. Představu si můžeme udělat na modelu Newtonovy houpačky (Obr. 7.2. c, d). Kovy díky pravidelné struktuře mohou velmi efektivně předávat tlakové impulzy. Atomy kovů narážejí do sebe v oblasti rovníku, kde je přenos tlakového impulzu nejefektivnější. U špatných vodičů (izolantů) se tlakové impulzy v jejich rozdílných mezifázích se předávají špatně.

8.7. Třením (např. s okolním vzduchem) předává těleso bubliny tepla do prostoru a ochlazuje se. Stává se kondenzačním jádrem pro směs bublin původem ze svého obalu a okolního prostoru. Kolem tělesa se tvoří mrak bublin vysokého tlaku. Tento mrak je součástí prostředí, které těleso obklopuje. Není součástí tělesa.[2]

8.8. Můžeme si to připodobnit ke kondenzačním jádrům v atmosférickém mraku. Tam se kolem prachových částic počnou tvořit kapky deště. Každá kapka deště obsahuje kondenzační jádro. Přesto nehovoříme o tom, že na zem padají „nabitá“ zrnka prachu. Kapka vody, která obklopuje zrnko prachu je vně jeho mezifází. Není to „vlastnost“ tohoto kondenzačního jádra.

8.9. Příklad 8.1. Ve vodě můžeme pozorovat jev zvaný „kavitace“. Rychle se pohybující tělesa (např. lodní šrouby), vytvářejí ve vodě bubliny vysokého tlaku. Při bližším pozorování vidíme, že na počátku každé takové bubliny je krátký záblesk plazmy, která dosahuje vysokých teplot (5000 K i více). Vysoká teplota znamená vysokou míru nesymetrie částic plazmy (která tvoří základní prostředí). Plazma působí mohutnými tlakovými rázy na molekuly vody, odtlačí je a vytvoří bublinu ve vodě, které následně vidíme.[3]

 

8.10. „Elektřina, magnetismus“

8.10. Elektřina a magnetismus jsou nepochopené jevy. „Elektřina a magnetismus“ jsou projevy tlaku a tlakového pole. Řada neodstranitelných chyb je již v samotných základech, daných Coulombovými zákony, vycházejících ze špatných Newtonových zákonů. Chybná představa o jakémsi „náboji“ a jeho fixaci do těles, představa „nabitých těles“ vychází z principiálně nesprávných úvah, že do těles můžeme umístit zdroj sil, které pak působí na dálku.

8.11. Představa, že dvě opačně „nabité“ částice se mohou vyrušit a zmizet je naprosto absurdní. Tato absurdita vychází z použití fyzikálních veličin se záporným znaménkem. Všechny fyzikální veličiny jsou vždy pouze kladné. K „přitažlivosti“ byla přidána ještě další absurdita „odpudivost“. U všech těchto představ a „teorií“ je zcela zanedbáno působení prostředí, které však zde vždy hraje základní, rozhodující a aktivní roli.

8.12. Na Obr. 8.1. b je ve vzduchu rotující kotouč s naznačenými bublinovými obaly povrchových atomů. Kolem tohoto kotouče se postupně vytváří oblak „studených“ bublin. Tyto bubliny tvoří kolem rotujícího tělesa oblast vysokého tlaku. Kotouč je vyroben ze špatného vodiče tlaku a představuje pro bubliny kondenzační jádro. To vše se děje na pozadí prostředí druhého řádu, které tvoří vzduch. Každá molekula vzduchu je samostatné těleso, plovoucí v plazmě (základním prostředí).

8.13. Přestaneme-li otáčet kotoučem, vysoký tlak z mraku bublin se postupně vyrovná s tlakem v okolním prostoru. Umístíme-li do blízkosti takového mraku bublin dobrý vodič tlaku, který je spojen s nějakou tlakovou níží, začnou bubliny vysokého tlaku směřovat tlakové impulzy do míst tlaku nízkého.

8.14. V místech, kde je tlakový spád největší, se začne tlak vyrovnávat. Bubliny vysokého tlaku jsou tlačeny směrem k tlaku nízkému (Obr. 8.1. c). Tlak se zde vyrovnává dvěma způsoby. Jednak jednotlivé částice předávají tlakový impulz sousedním částicím. Tento impulz, je orientovaný a částečně synchronní. To vede k zdánlivému i skutečnému pohybu částic směrem od vysokého tlaku k nízkému. Postupně se vytvoří kanál v prostoru mezi tělesy. Hustota částic v kanálu prudce roste, zvyšuje se rychlost pohybu a tím i teplota částic. Část studených bublin se mění na bubliny tepla, světla a ostatních bublin spektra. Pozorujeme jiskření, záblesk, blesk, nebo trvalé světlo. Podle intenzity děje. U silných výbojů, např. atmosférických blesků registrujeme teplotu v kanálu kolem 30 000 K. Taková teplota způsobuje rozpad atomů, takže registrujeme celé spektrum záření včetně Gama záření, což již nejsou bubliny, ale zmrzlý prostor z jader.[4]

8.15. Tlak si vždy vybírá cestu s největším možným tlakovým spádem. Mezifází dobrého vodiče vždy představuje pro tlak snadnější cestu, než okolní prostředí (např. vzduch), které nemusí být příliš dobrým vodičem. Bubliny vysokého tlaku předávají své tlakové rázy prostřednictvím mezifází do míst s nízkým tlakem. Proudí také kolem dobrého vodiče směrem k oblasti s nejnižším tlakem. Tyto události se dějí převážně v mezifází a v jeho okolí. To znamená na povrchu vodičů a v prostoru, který vodiče obklopuje. Nikoliv uprostřed vodičů (Obr. 8.1. c).[5]

8.16. Dobrý vodič může vést vysoký i nízký tlak. Dobrý vodič tlaku představuje v prostoru jakýsi tlakový kanál, nebo zkrat. Umístíme-li do blízkosti tělesa obklopeného mrakem bublin vysokého tlaku dobrý vodič, který je „napojen“ na zdroj nízkého tlaku (např. uzemněn), dostáváme soustavu dvou těles obklopených tlakovými spirálními toroidy s postupně se zvětšujícím, nebo zmenšujícím tlakem v jednotlivých závitech (Obr. 8.2. a).

8.17. Na tomto místě je dobré znovu připomenout, jak se převážně šíří tlak. Jako trvalý zdroj vysokého tlaku může posloužit kondenzátor, nebo baterie (kde mohou být bubliny vysokého tlaku „uskladněny“ a postupně uvolňovány).[6] Tlak se nešíří v izobarách, to znamená v soustředných uzavřených sférách, či dokonce uzavřených křivkách. Přenos tlaku takovýmto způsobem je nemožný. Bubliny vysokého tlaku z takovéhoto zdroje předávají tlakové rázy do mezifází dobrého vodiče (drátu) a ten je předává do prostředí v rotujících spirálních toroidech.[7] Z jedné oblasti je napájen celý systém co nejjednodušším způsobem. Tlak se přenáší pouze tlakovými rázy. To znamená, že z vodiče ani uvnitř vodiče se neemituje žádná materie.[8]

Obr. 8.2. - šíření tlaku mezi vodiči

8.18. Dobrý vodič může přenést tlakové pulzy i z velkých vzdáleností. Pokud k vodiči V1, který je zdrojem tlakového pole přiblížíme druhý vodič V2 jsme svědky tzv. indukce. Tlakový impulz, který jsme přivedli z dálky (z baterie) se šíří v mezifázím V1 a jeho okolím. Tlak se přenese do mezifází druhého vodiče V2, kde je nízký tlak (Obr. 8.2. a). Přitom platí geometrie sférického prostoru tak, jak jsme poznali v předešlých kapitolách.

8.19. Na Obr. 8.2. a je připojeno několik různých náhledů zjednodušeného tlakového pole, které snad dávají komplexnější pohled na celou situaci. S trochou fantazie zde máme opět klasický příklad tlakového pole mezi tlakovou výší a níží. Do vodiče V1 (tlaková výše) přivádíme prostřednictvím pólů trvalý tlak z baterie, který potom V1 prostřednictvím rovníku předává zpět do prostředí. Z prostředí vodič V2 (tlaková níže) prostřednictvím rovníku tlak koncentruje do svého středu a prostřednictvím pólů jej odvádí do naznačeného měřicího přístroje.

8.20. Na Obr. 8.2. a vlevo dole vidíme snímek tlakového pole kolem dobrého vodiče tlaku (kovového drátu). Pomocí železných pilin je zde zobrazen rovinný řez tlakovým polem, které má tvar rozvinuté spirální plochy.[9] Tlak se v jednotlivých závitech spirály periodicky snižuje. Železné piliny zde fungují podobně, jako korouhvička ve větru. Rozmisťují se v závitech spirály do míst, kde je tlak nejnižší a natáčejí se tak, aby v tlakovém poli kladly nejmenší odpor.

8.21. Je se třeba rozloučit s představou, že jakýsi „proud elektronů“ teče drátem a představou jakýchsi „volných elektronů“. Ve skutečnosti zde máme stále pouze tlakové rázy a z toho plynoucí zdánlivý tok (předávání tlakového impulzu mezi částicemi) plazmy v okolí vodiče. Vodič nemůžeme přirovnat k nějaké hadici, ve které něco teče, ale spíše k sekáči (majzlíku), kde na straně zdroje působíme tlakovými rázy (např. kladivem) a na druhé straně jsou tyto rázy předávány do spotřebiče (konají práci). Tím ovšem není řečeno, že částice oscilují za všech okolností pouze kolem svojí „rovnovážné“ polohy. Pohyb je samozřejmě možný, jako v každé kapalině.

8.22. Máme zde vysvětlení, proč se střídavý tlakový impulz (střídavý proud) šíří na velké vzdálenosti mnohem efektivněji, než jednosměrný. Opět pomůže model Newtonovy houpačky. Při stejnosměrném impulzu máme velmi dlouhou řadu mnoha kuliček na houpačce. První kulička předává poměrně velký tlakový impulz. U každé další kuličky dochází ke ztrátě a po chvíli tlakový impulz zaniká, protože působí na částice (kuličky) pouze jedním směrem. Jako bychom „bouchli“ do drátu jen na jedné straně. Při periodickém (střídavém) tlakovém impulzu „boucháme“ do drátu na obou stranách. Částice (kuličky houpačky) oscilují při předávání tlakového impulzu pouze omezeně kolem svých „rovnovážných“ poloh.[10]

8.23. Teplota vodiče má vliv přenos tlakového impulzu. Se zvyšující se teplotou roste nesymetrie částic v bublinových obalech atomů a tím je vnášen do celého systému dodatečný chaotický tlakový impulz. Účinnost přenosu tlakového impulzu klesá. Naopak se snižující se teplotou se „přebytečné“ bubliny tepla z mezifází stěhují do prostředí, obaly atomů se přibližují k sobě, jejich „pružení“ se zmenšuje. Při určité teplotě obaly „zmrznou“ a propojí se s ostatními „zmrzlými“ obaly v kompaktní „zmrzlou“ pěnu. Takovýto „zmrzlý“ klastr se chová, jako jeden atom (jedna částice). Ztráta tlakového impulzu prakticky zmizí.[11] Dostáváme supravodivost. To také vysvětluje, proč i špatné vodiče mohou být dobrými supravodiči.

 

8.24. Vytvoříme z drátu závit (Obr. 8.2. b). Zatímco tlakové pole kolem rovného drátu tvořilo jakýsi „spirální válec“, dostáváme nyní tvar tlakového pole jako „spirální toroid“ (Obr. 8.2. b vpravo dole). Tento tlakový útvar není nepodobný tlakové výši s tím rozdílem, že zde nelze nalézt mezifází. Tlak z tohoto útvaru vystupuje v rotačních toroidech a končí „do ztracena“ v okolním prostoru.

8.25. Kolem dvou tlakových výší, které vidíme na řezu (Obr. 8.2. b nahoře) směřují uprostřed závitu tlakové impulzy stejným směrem. Uprostřed toroidu máme orientované tlakové pole. Jeho orientace se řídí pravidlem pravé ruky. Část plazmy může být polem závitu „nasáta“ z prostředí a středem opět „vyvržena“. Stále se jedná pouze o prostorovou anomálii.[12]

8.26. Spojíme-li několik jednoduchých závitů za sebou, dostáváme cívku (Obr. 8.3. a). Princip, který jsme viděli u jednoho závitu se zde multiplikuje. Je třeba mít stále na paměti, že celá cívka se nachází v základním (primárním) prostředí, tvořeném plazmou. To zde není pro přehlednost nakresleno. Vidíme pouze řez cívkou v oblasti rovníku. Uprostřed cívky se vytváří silný tlakový spád a z toho plynoucí silné, orientované tlakové impulzy v plazmě. O jejich průběhu dává dobrý příklad snímek Obr. 8.3. b). Za pozornost stojí tlakové níže (tmavé oblasti), které se vytvářejí mezi jednotlivými závity (tlakovými výšemi). Vidíme zde podobné schéma, jaké jsme již jednou probrali (Obr. 5.3.). 

8.27. Vystupující tlakové pulzy z cívky po jejím opuštění reagují s tlakovým polem prostředí, jsou jím ohýbány a částečně posílány zpět. Vytváří se zde podobné orientované tlakové pole, jako u jednoho závitu. Vložením vhodného dobrého vodiče tlaku do středu cívky, můžeme tento tlakový proud odvést potřebným směrem. Na Obr. 8.3. c je příklad takového uspořádání. Je to již známá indukce. Tlakové pole v takovémto jednoduchém systému se uzavírá přes okolní prostředí. Tlakový impulz je prostředím silně zeslabován. Účinnost takového uspořádání je nízká.

Obr. 8.3. - tlakové pole solenoidu

8.28. Když dobrý vodič tlaku uprostřed cívky uzavřeme do smyčky, dostaneme známé schéma transformátoru (Obr. 8.3. d). Orientované tlakové pulzy se šíří pouze vrchní vrstvou mezifází jádra cívky (proto se na jádro používají transformátorové plechy, neboť se takto podstatně zvětší plocha, kterou je možno tlak vést). Indukce tak probíhá s větší účinností. 

8.29. Přerušíme-li uzavřený dobrý vodič tlaku (jádro transformátoru) v některém místě dostaneme ve vzniklé štěrbině velmi silný tlakový spád. Částice ve štěrbině působí silnými orientovanými tlakovými pulzy. (Obr. 8.3. e, 7.2. b). Budeme-li v takovém tlakovém poli pohybovat dobrým vodičem, působí na něj tlak ve štěrbině v periodických změnách. To znamená, že tlak působící na mezifází vodiče uprostřed štěrbiny je maximální a v krajních polohách minimální.[13] Tlak je přenášen mezifázím vodiče a opět odebírán na „pólech“ do spotřebiče (měřicího přístroje). Dostáváme periodické tlakové impulzy („střídavý proud“).

8.30. Tlak se šíří prostředím a vrchní vrstvou mezifází těles. Silný tlakový spád se projevuje vysokými tlakovými impulzy v plazmě. To má vliv na tvar atomů, zejména ve vrchní vrstvě těles. Záleží na vlastnostech atomů a molekul - zejména jejich tvaru, který je z velké části dán vnějším tlakem. Tvar atomů má vliv na pozici jádra. Tyto změny mohou být trvalé, přechodné, nebo minimální, podle složení atomů, nebo molekul. Z toho pak plynou možnosti vytvořit tzv. „permanentní magnety“ - ve skutečnosti permanentní generátory tlakového spádu.

8.31. Co se děje v tak silném tlakovém poli s tělesy si ukážeme na příkladu atomů (Obr. 8.4.). Jako zdroj tlakového spádu slouží kondenzátor, napojený na zdroj vysokého tlaku. Pokud je atom v oblasti „normálního“, to znamená nízkého tlakového spádu, chová se jako nepolární těleso. Na jeho povrchu nejsou příliš velké rozdíly tlaku (Obr. 8.4. a). Pro připomenutí - povrch atomu tvoří vrchní vrstvy pěny (mrak bublin), která atom obklopuje.

8.32. Po připojení zdroje vysokého tlaku vznikne mezi deskami kondenzátoru velký tlakový spád. Na Obr. 8.4 b je znázorněn šedými šipkami. Tlakové impulzy, pocházející z desek kondenzátoru deformují pěnový obal atomu. Na severní pól atomu působí maximální tlak. Efektivní plocha působení je zde největší. Dochází ke zploštění severní strany atomu. Čím dále k jižnímu pólu působí tlak pouze na vnější plochy bublin, obklopujících atom a tlačí je směrem dolů a dovnitř. Atom se „natahuje“ a mění se z „kuličky“ na „vajíčko“ se špičkou. Atom se mění na tlakový dipól.[14] Tlak na plochu atomu vytváří také pohyb ve směru špičky, jak jsme probrali v úvodních kapitolách (pohyblivá (elektro)magnetická jádra).

Obr. 8.4. vznik permanentního zdroje tlakového spádu

8.33. Vnější tlak, způsobující změnu tvaru atomu má za následek také změny uvnitř atomu. Ty se projeví posunutím jádra směrem ke špičce. Atom se mění z nepolárního tělesa na těleso polární. Na „severní polosféře“ je nyní větší tlak, než na jižní. To má za následek další vyvolané tlakové impulzy plazmy znázorněné černými šipkami. Podaří-li se nám atomy v takovém stavu „zafixovat“, udržuje se tlakový spád i po odpojení zdroje vysokého tlaku (Obr. 8.4. c).

8.34. Atomy, nebo molekuly mohou mít přirozeně nepravidelný tvar, plynoucí z tvaru jádra, který je dán náhodností vzniku atomu. Vzpomeňme příklad s jádrem Vodíku a Helia (Obr. 6.4. vpravo). Pokud má jádro atomu tvar „pyramidy“ tvar atomu se blíží „vajíčku“ i za „normálních“ podmínek (Obr. 8.4. d). Stejně tak u molekul. U sloučenin, kde existuje objemnější část s menší hustotou, která je navázána na méně objemnou část s větší hustotou může nastat vysoký tlakový spád mezi póly.

8.35. Roztavíme-li tzv. feromagnetické látky a při tuhnutí je vystavíme velkému tlakovému spádu, obdržíme po ztuhnutí permanentní zdroj tlakového pole (magnet). Tento proces jde i obrátit. Pokud takovou látku s orientovanými póly zahřejeme, dostaví se opět chaos a tlakový účinek (magnetismus) zmizí.

8.36. V případě masivních těles se tlak šíří hlavně vnější vrstvou mezifází. Lepšího výsledku dosáhneme s práškovými materiály. Rozemletou vhodnou feromagnetickou látku umístíme do pryskyřice a vystavíme silnému tlakovému spádu, orientují se póly jednotlivých částic, proudění mezi nimi se synchronizuje a sčítá.[15] Po zatuhnutí pryskyřice dostáváme permanentní tlakový spád. Tlak se šíří prostřednictvím mezifází, takže taková vhodně rozemletá látka má plochu mezifází (součet ploch mezifází všech jednotlivých částic) řádově větší a její tlakové účinky tomu odpovídají. V tomto případě se tlak šíří také uvnitř tělesa, které je vlastně množinou dalších těles (rozemletých částic). Šíří se pouze mezifázím rozemletých orientovaných částic, nikoliv jejich vnitřkem.

8.37. Snímky tzv. „magnetických siločar“, pořízené pomocí železných pilin umístěných mezi póly magnetů jsou jednou z mála možností, jak jednoduše zobrazit tlakové poměry mezi oblastmi vysokého tlaku a nízkého tlaku. Piliny jsou tlačeny do závitů s nízkým tlakem, která se nacházejí mezi závity s tlakem vysokým ve spirálních tlakových toroidech (Obr. 8.4. e). Většinou se bohužel setkáváme pouze s vyobrazením rovinnými řezy. Na tlakové pole se nutno vždy dívat optikou sférického prostoru.

8.38. Magnet je anomálie, která koncentruje a urychluje proudění v základním prostoru. Magnet lze přirovnat k vodopádu, nebo úzké soutěsce v krajině, která lokálně urychluje tok řeky. V jistém slova smyslu můžeme tyčový magnet přirovnat ke středovému kanálu tlakové částice. Magnet kolem sebe vytváří podobné tlakové pole (chybí zde mezifází částice). Zatímco u částice je motorem prostředí, u magnetu je to (zdánlivě) středový kanál.

8.39. Příklad 8.2. Magnet se dá přirovnat k vysavači (Obr. 8.3. e). Vysavač svojí činností deformuje tlakové pole kolem sebe, stejně jako magnet. Vysavač není zdrojem vzduchu. Vysavač pouze urychluje částice vzduchu. Na jedné straně vytváří vysoký tlak, na druhé nízký. To má za následek deformaci tlakového pole v okolí vysavače a vznik proudění z oblasti s vysokým tlakem do oblasti s nízkým tlakem. Stejně tak magnet není zdrojem žádného „magnetizmu“.[16] Magnet je pouze prostorová anomálie. Prostředí reaguje na tuto anomálii tím, že kolem něj vytváří proudění (tlakové pole).

8.40. Magnety ani jiná tělesa se nepřitahují, ani neodpuzují. Vždy je k sobě, nebo od sebe tlačí tlakové pole prostoru, ve kterém se nacházejí. Vše je vždy pouze tlačeno z místa s vyšším tlakem do místa s nižším tlakem.

8.41. To co nazýváme elektrické pole je tlakové pole. To co nazýváme magnetické pole je tlakové pole. To co nazýváme elektromagnetické pole je tlakové pole. Vždy se jedná pouze o předávání tlakových impulzů z místa s vyšším tlakem, do místa s nižším tlakem.



[1] Viz příklad s „utrženým kolem od automobilu“.

[2] Záměrně zde nepoužívám termín „elektrický náboj“, který vychází ze zcela nesprávných představ. Jako elektroinženýrovi je mi zatěžko konstatovat, že pojem „elektřina“ je pouze výrazem nepochopení dějů v Prostoru. Teplo, světlo, i tzv. „elektrický náboj“ mají stejnou materiální podstatu. Ve skutečnosti se jedná stále o tlak. Tzv. „elektrický náboj“ těleso vždy obklopuje, je součástí prostředí a nelze ho alespoň formálně přiřazovat k vlastnostem tělesa. Je třeba rozlišovat mezi tzv. „nabitými částicemi“ - to znamená částicemi s velkou mírou nesymetrie a tzv. „nabitým tělesem“ - to znamená tělesem obklopeným bublinovým obalem vysokého tlaku v prostoru, který ho obklopuje.

[3] Tyto bubliny neobklopují těleso (lodního šroubu), protože jsou pochopitelně příliš řídké a vodní prostředí je tlačí nahoru k hladině. Něco podobného vidíme na Obr. 7.5. a.

[4] Naskýtá se otázka, zda takové teploty již nejsou dostatečné k tomu, aby část zmrzlého a superhustého prostoru z jader rozpadlých atomů při těchto teplotách „nerozmrzla“. Důsledkem by potom byla velká expanze okolního prostoru (což zde pozorujeme) a následné tlakové (např. vliv tlaku na elektroniku), zvukové (hrom) a další efekty. 

[5] Nejedná se tu o žádný proud volných elektronů ve vodiči. Z předcházejících stránek je snad už zřejmé, že žádné elektrony neexistují. Jsou pouze výplodem nesprávných představ, vycházejících ze špatných Coulombových zákonů.

[6] Není snadné popisovat zde některé notoricky známé děje a nepoužívat přitom zažitou terminologii. Snažím se zde naznačit, že podstata i principy, na kterých stojí dnešní představy a chápání elektřiny, či magnetismu jsou chybné. To znamená, že sice systém popisujeme z hlediska jeho fungování přibližně správně, ale nechápeme skutečné příčiny a podstatu zde probíhajících jevů. To ostatně platí i pro řadu dalších jevů popisovaných v této knize. 

[7] Tento princip popisují Maxwellovy rovnice (nesprávně). Tlak z trvalého zdroje tlaku se vždy šíří ve spirálních toroidech a ne v uzavřených křivkách („siločarách“). Uzavřené křivky neumožňují indukci.

Tělesa nejsou zdrojem sil. Zde je kondenzátor, nebo baterie (dočasným) zdrojem „trvalého“ tlaku, který jsme tam ale předtím nějakým způsobem „uskladnili“ (dodali zvenku).

[8] To by muselo postupně vést k degradaci vodiče a to se neděje. Máme vodiče, které slouží více jak sto let a jejich chemické složení je stále stejné. Veškeré děje tohoto typu se dějí vně mezifází vodiče. Stále je to jako u Newtonovy houpačky. Neexistují žádné „elektrony“, ani „volné elektrony“. Je to jenom další nepochopený jev. Stejně, jako neexistuje žádný „elektrický náboj“. Světlo, teplo, „elektřina a magnetismus“ mají společného nositele a jsou pouze různé projevy účinků tlakového pole. 

[9] Stejně jako tzv. elektřina je ve skutečnosti pouze tlakový systém, tak také magnetismus je pouze tlakový systém. Totéž platí o kombinaci obou (elektromagnetismus). Více v oddíle magnetismus. Železné piliny zde tvoří vlastně jakési „větrné korouhvičky“, které se rozmisťují a směřují tak, jak „fouká vítr plazmy“ ve spirálním tlakovém toroidu. Piliny jsou vždy tlačeny „závity“ vysokého tlaku do oblastí („závitů) s nízkým tlakem.

[10] Samozřejmě musí být takový vodič optimalizovaný, aby se nerušily harmonické tlakové impulzy (odrazy tlaku od konce vodiče), přicházející z druhé strany.

[11] Jako kdyby kuličky z Newtonovy houpačky byly spolu pevně svařené.

[12] Srovnej s tlakovými výšemi na rovníku. (Obr. 5.3. vpravo).

[13] Fyzikální veličiny mohou nabývat pouze kladných hodnot a to samozřejmě platí pro hlavní z nich - tlak. Tlak je vždy kladný. Pohybujeme se zde od minimálního tlaku k maximálnímu. Nikoliv od záporného ke kladnému (absurdita).

[14] Atomy, nebo molekuly nemusí mít tvar blízký kouli. Jejich tvar může mít tvar „vajíčka“ i bez vnějšího tlakového pole. To znamená, že jsou bipolární i v normálním stavu. ůzná orientace atomů, nebo molekul v tělese však způsobuje, že tlaky vycházející z mezifází se zeslabí, nebo vyruší. Stačí potom vnějším tlakovým polem orientaci takových bipolárních těles synchronizovat a po zafixování dostáváme zdroj permanentního tlakového spádu.

[15] Částice jsou nesymetrické, vibrují a při tuhnutí se usadí do struktur, jak popsáno u krystalů. To, co platí pro atomy, platí také pro molekuly. Uprostřed atomů nejsou žádné „magnetické dipóly, nebo domény“.

[16] Obdobně „nebeská tělesa“ nejsou zdrojem žádného elektromagnetického záření. Jsou to pouze středy tlakových níží. „Nebeská tělesa“ nejsou žádná dynama!