7. Tlak

Tlak je základní fyzikální jednotka. To, co se nazývá tlak, je tlak.[1] To, co se nazývá teplo, je tlak. To, co se nazývá elektřina, je tlak. To, co se nazývá magnetizmus je tlak. To co se nazývá gravitace je tlak.

7.1. Tlakový impulz jednoduché částice

7.1. Přestože na některých vyobrazeních v minulém textu jsou u tlakových níží pro názornost zobrazena „jádra“, je třeba konstatovat, že jednoduché částice jádro nemají. Většina dějů se odehrává v mezifází částic. Částice jsou rotující nesymetrické spirální toroidy (s vnitřním kanálem). Většina částic má charakter bublin. To znamená řídký vnitřek, obalený (různě) hustou a mohutnou slupkou.

7.2. Pokud se podíváme ještě jednou z čeho se částice „skládá“, vidíme tři zásadní oblasti. Vnější část slupky rotuje v jednom směru (Obr. 3.4. spirální toroid T1). Pod vnějším spirálním toroidem je turbulentní zóna. Vnitřek částice tvoří systém dvou polosfér (rovněž spirálních toroidů), kde jsou rotace zrcadlově proti sobě.[2] Mezi nimi je rovníkový protiproud - rovněž „velmi plochý“ (několikavrstvý) spirální toroid. Nesmíme zapomínat na vnitřní „kanál“.

 

Obr. 7.1. - tlakové pole

7.3. Každá částice je spojitě propojena s prostředím. Nesymetrie tlakového pole prostředí a následná nesymetrie tlakového pole uvnitř částice je principiální příčinou všech dynamických dějů v přírodě. Děje „uvnitř“ částice jsou vždy důsledkem dějů ve vnějším tlakovém poli. Z hlediska účinků takového pole jsou tedy vždy podstatné děje „vně“ částic. 

7.4. Protože vnější tlakové pole rotuje většinou pouze v jednou směru, má tlak v jedné z hemisfér „snadnější cestu“, jak proniknout do částice, protože směry rotace vnitřku a vnějšku jsou shodné. Částice je vždy nesymetrická. V jedné hemisféře je vždy poněkud vyšší tlak, než v druhé. To má vliv na polohu rovníkového protiproudu. Ten je trvale vychýlen k jednomu pólu. (Obr. 7.1. a).

7.5. U částic, bez jádra se většina dějů odehrává ve slupce. Slupka částice je u jednoho pólu vždy hustší (nízký tlak), než u druhého. Rotující vnější tlakové pole působí na částici a periodicky zvyšuje u jednoho pólu hustotu slupky, které se projevuje v přesouvání rovníkového protiproudu směrem od jednoho pólu k druhému. To má za následek tlakovou nerovnováhu mezi „severním“ a „jižním“ pólem. Částice se stává tlakovým dipólem (Obr. 7.1. a).

7.6. Nerovnováha tlaku na pólech částice má za následek „proudění“ tlaku VS1 a VS2. Suma těchto proudění vytváří orientované tlakové pole OT (naznačené šedými šipkami). Změna tlaku ve směru OT je silnější (rychlejší), něž změna tlaku proti OT. (Obr. 7.1. b, nahoře).[3]

7.7. Čím je částice řidší, tím větším tlakovým impulzem působí. Čím je částice hustší, tím menším tlakovým impulzem působí.

7.8. Příklad 7.1. (Nekorektně!) Pokud bychom si představili částici jako rotující závaží na rameni (částice nemá hmotnost!) a tlakový impulz jako účinek odstředivé síly při nárazu (žádná odstředivá síla tam není!), pak bychom dostali analogii bližší našim zkušenostem (Obr. 7.1. b). Malá „hustá = těžká“ částice rotuje na krátkém rameni (malá nesymetrie) velkou úhlovou rychlostí (malou obvodovou rychlostí). Krátké rameno při nárazu způsobuje malý tlakový impulz. Velká „řídká = lehká“ částice rotuje na dlouhém rameni (velká nesymetrie) menší úhlovou rychlostí ale velkou obvodovou rychlostí. Dlouhé rameno i při menším „závaží“ způsobí při nárazu mnohem větší tlakový impulz.

7.9. Tlakové pole

7.9. Částice nemůže existovat mimo prostředí (prostor). Částice nikdy není „sama“. Základní Prostor tvoří spojitý klastr (opět z) částic, propojených svými mezifázemi. Částice dohromady tvoří „vláknitou strukturu“ Prostoru. Vláknitá struktura se skládá z bublin, jejichž vzájemně se dotýkající slupky vytvářejí složitou komplexní prostorovou obdobu rovníkového protiproudu.

7.10. Částice z principu nikdy není symetrická a vždy tvoří tlakový dipól. U klastru částic se tento jev multiplikuje. Na Obr. 7.1. c je schematické znázornění takové situace. Částice jsou propojeny svými mezifázemi a vytvářejí tlakové pole. Rotace částic se synchronizují. Proudění ve středových kanálech se rovněž synchronizuje a přispívá ke stabilitě celého systému.[4] 

7.11. Vzniká pulzující orientované tlakové pole (naznačené šedými šipkami OT), které rytmicky pulzuje. Podobné schéma tlakového pole vidíme na všech velikostních úrovních složitých tlakových systémů. Na Obr. 7.1. d jsou zobrazeny neurony v mozku, které vykazují podobné schéma.[5] Stejné schéma můžeme vidět také u struktury celého Vesmíru a pod.

7.12. Příklad 7.2. Takové tlakové pole si můžeme představit, jako jakýsi vibrační dopravník. Sám dopravník stojí na místě, ale tělesa na něm (u Prostoru v něm) dostávají větší „dopředný“ impulz, než impulz, kdy se dopravník vrací do výchozí polohy. Ve skutečnosti „dopravník“ třídí částice podle hustoty. Dopravuje částice do jejich hustotních sfér. Hustší tělesa se „propadají“ směrem do středu a „řidší tělesa“ tlakové impulzy tlačí směrem od středu (v tlakové níži).

7.13. Pokud má částice vlastnosti podobné s částicemi prostředí je součástí prostředí. Pokud se vlastnosti částice podstatně liší od vlastností částic prostředí, stává se tělesem vloženým a je prostředím posunována až do sféry do které svojí hustotou patří. Tlak prostředí na těleso vložené je roven sumě tlakových impulzů, kterými působí jednotlivé částice prostředí na plochu tělesa vloženého. Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak.

7.14. Grafické vyjádření tlakových poměrů v prostoru poskytuje mapa tlakového pole. Vždy se jedná o prostorovou mapu. Nemohou zde být žádné uzavřené křivky![6] Podobnost se synoptickými mapami, používanými při mapování počasí je zřejmá, neboť se jedná stále o stejný princip, který se opakuje od těch nejmenších struktur (částic) až k těm největším (Vesmír).

7.15. Když se v prostoru nachází složené těleso vložené, prostředí na něj stále působí tlakovými impulzy. Prostředí (prostor) se stále „snaží“ o dvě věci:

a) Zatlačit těleso do jeho hustotní sféry.

b) Harmonizovat pohyb tělesa s pohybem prostředí.

Obr. 7.2. - šíření tlakového impulzu, účinek tlakového pole na těleso

7.16. Tlakové impulzy působí hlavně na mezifází tělesa. Tlakové impulzy z prostředí, které mohou nabývat všech směrů se v mezifází tělesa integrují a nakonec se těleso pohybuje ve směru, ze kterého na něj působí nejmenší tlak (Obr. 7.2. a).[7] Abychom mohli určit trajektorii tělesa v tlakovém poli, stačí nám mapa tlakového pole, plocha a vnitřní tlak tělesa. Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu.

7.17. Kromě impulzů z prostředí, může těleso obdržet navíc mohutný tlakový impulz zvnějšku. Na Obr. 7.2. b je jeden mohutný tlakový impulz, který se šíří mezifázím a pokud ho těleso nemá komu předat, reaguje pohybem. Proti pohybu působí impulzy z prostředí.

7.18. Pokud plocha tělesa obdrží vnější tlakový impulz (působíme na těleso silou), deformuje se tvar jeho mezifází. U atomů se posune jádro k jedné hemisféře a to má vliv na tvar jejich bublinového obalu. Na straně, kde impulz působil se těleso poněkud zploští. Na opačné straně se vytvoří na částici (nebo atomu) špička. Těleso se pohybuje[8] ve směru špičky tak dlouho, než účinek impulzu zanikne (špička zanikne). Těleso se vždy pohybuje prostorem, takže zde vždy působí základní tlakové pole na jednotlivé částice, nebo atomy tělesa. To se děje tak dlouho, než se pohyb tělesa a pohyb prostředí synchronizují.

7.19. Příklad 7.3. Pravidelné struktury vedou tlakový impulz lépe, než nepravidelné. Příkladem může být tzv. Newtonova houpačka (Obr. 7.2. e, f). Tvoří ji několik kuliček zavěšených na niti. Vychýlíme krajní kuličku z její rovnovážné polohy a pustíme ji. Kulička narazí do řady ostatních kuliček. Prostřední kuličky se po nárazu prakticky nepohnou ze svojí polohy. Přesto se tlakový impulz jimi šíří (hlavně jejich mezifázím). Teprve poslední kulička nemá komu předat tlakový impuls, který ji zprostředkovaly kuličky před ní a vychýlí se ze svojí polohy.[9]

Tlakové impulzy se šíří v tělesech s pravidelnou strukturou (kovech, krystalech) lépe, než v amorfních látkách. Z tohoto pohledu rozlišujeme dobré, nebo špatné vodiče tlaku (tepla). Kovy a krystalické látky mají pravidelnou strukturu a předávají si impulzy impulsy velmi efektivně (Obr. 7.2. d)). Amorfní látky mají nestejnoměrné složení a chaotickou strukturu a vedou tlakové impulzy špatně (Obr. 7.2 c).

7.20. Částice, tvořící základní Prostor jsou z principu nesymetrické a také „nevyvážené“. Částice „vibrují“ a předávají, či přebírají tlakový impulz chaoticky z nebo do okolních částic. Tlak se mezi částicemi šíří předáváním tlakových impulzů. Nejedná se o nějaké „tvrdé“ nárazy. Částice jsou tlakové útvary a jejich plochy (tlakové útvary) jsou poněkud „odpružené“, nebo „rozmazané“ (Obr. 7.2. f). Podobně jako na částice, můžeme nahlížet i na atomy, pokud nejsou zcela „zmrzlé“. Vždy trochu „pruží“. Tlak se šíří předáváním tlakových impulzů, či rázů.[10]

7.21. Jistý orientovaný tlak je v Prostoru přítomen vždy. Jedná se o „dostředný“ tlak v tlakových nížích a „odstředný“ tlak v tlakových výších. K němu se pak ještě přidružuje jistý tlak „chaotický“, daný místními podmínkami.

7.22. Když zavedeme do systému vnější (umělé) orientované tlakové pole, může se chaotické předávání impulzu mezi částicemi do značné míry usměrnit a orientovaný tlak zesílit. Částice potom ve směru orientovaného pole předávají okolním částicím větší impulz (Obr. 7.2. e). Není to ale tak, že by někam „tekly“. Částice mohou snadno předat „sousedovi“ tlakový impulz, ale obtížněji se „prodírají davem“.[11]

7.23. Příklad 7.4. Šíření jednoho tlakového impulzu. Tlesknutím vytvoříme ojedinělý tlakový impulz ve vzduchu. Do místa, kde se naše dlaně setkaly jsme „nahustili“ molekuly vzduchu z okolí (Obr. 3.8.). Mezi dlaněmi jsme skokově zvýšili hustotu a snížili tlak. Kolem této oblasti nízkého tlaku zákonitě vznikla oblast s nižší hustotou molekul vzduchu (vysokým tlakem). Oblasti (sféry) s vysokým tlakem v prostoru tlačí oblasti (sféry) s nízkým tlakem před sebou. Tím se střídají oblasti (sféry) s nízkým a vysokým tlakem. Tlakové výše předcházejí tlakové níže. Jejich amplituda se zmenšuje směrem od středu. S rostoucími průměry oblastí působí tlak na stále větších plochách a slábne.

Ve vodě vytvoříme obdobnou situaci. Hodíme kámen do vody. Na rozdíl od vzduchu je voda prakticky nestlačitelná. Kde se vzduch trochu „zahustí“ (nízký tlak), tam voda vystoupí nahoru (vršek vlny). Je vytlačena okolními sférami vysokého tlaku nad hladinu. Vznikají viditelné vlny.[12] 

7.24. Tlak z jednotlivého tlakového impulzu se šíří po izobarách. Přičemž každou oblast s vysokým tlakem střídá oblast s tlakem nižším.

7.25. Příklad 7.5. Vytvoříme trvalý zdroj tlaku ve vodě, pomocí hadice s proudící vodou. Vysoký tlak z hadice se nyní šíří trvale a spojitě. Výsledkem je, že tlak se nyní šíří v (neuzavřených) spirálních toroidech. Přičemž opět každý „závit“ toroidu s vysokým tlakem je střídán „závitem“ s nízkým tlakem. „Šířka závitů“ toroidu se spojitě zvětšuje, amplituda se zmenšuje. 

Názorným opakem je vodovodní výlevka, která představuje vlastně trvalou hlubokou tlakovou níži (trvalý „spotřebič“ tlaku). Voda ve výlevce mizí vždy ve spirálních toroidech. Za pozornost stojí, že uprostřed této hluboké tlakové níže se utvoří tlaková výše (střední kanál, ze kterého proudí vzduch). Pokud přiblížíme k proudícímu vzduchu z výlevky např. svíčku, ukáže nám plamen směr proudění vzduchu. (Obr. 3.14. vpravo).

7.26. Tlak z trvalého zdroje tlaku se šíří ve spirálních toroidech. Každý (neuzavřený) závit spirálního toroidu s vyšším tlakem je střídán závitem s tlakem nižším.

 

7.27. Aerostatický tlak

7.27. Pokud je plyn (atmosféra) sám v sobě, je v beztížném stavu a nepůsobí na tělesa vnořená svoji hmotností (žádnou nemá) působí pouze tlakem.

7.28. Aerostatický tlak rozlišujeme v prostředí plazmy a atomů v plynném stavu. Plazma tvoří spojité základní prostředí složené z částic. Každý atom je samostatné těleso (složené rovněž z částic), vložené v základním prostředí. Množina atomů, provázaných základním prostředím tvoří složené těleso, které tvoří sekundární prostředí (např. atmosféru). V takovém systému rozlišujeme dva tlaky. Primární tlak v základním prostředí a sekundární tlak v prostředí atomů (plynu).

7.29. Čím je tlak v prostředí s atomy větší, tím je tlak v plazmě, ve které atomy plavou menší. V prostředí plazmy s atomy se projevuje tlak (atmosférický), kterým působí bublinové obaly atomů vzájemně na sebe a také na vložený tlakoměr (vyrobený z atomů). U plynů je tlak v základním prostředí plazmy v nepřímé úměrnosti k sekundárnímu tlaku, kterým atomy působí na měřicí přístroj.

7.30. Atomy můžeme považovat za tělesa uzavřená, která jsou (v jistém rozsahu tlaků) nestlačitelná.[13] Plazma je tvořena jednoduchými částicemi, které jsou otevřená tělesa a mohou měnit svoji hustotu v širokém rozsahu. Plazma vyplňuje bezezbytku celý prostor mezi atomy. Na Obr. 7.1. e, je určitá představa atomů plynu obklopených prostředím plazmy.

7.31. Atom každého prvku má specifický vnitřní tlak. Ten je nepřímo úměrný hustotě prostoru v atomu. To má vliv na tlak v sekundárním prostředí z atomů. Přidáváme-li do (uzavřeného) systému atomy (zvenku) tlak v prostředí atomů roste. Atomy nelze snadno stlačit, musí se tedy zmenšit objem částic plazmy. Menší objem znamená větší hustotu. Větší hustota je nižší tlak. Tlak v prostředí atomů roste, tlak v plazmě klesá.

7.32. V prostoru měříme záření a v sekundárním prostředí atomů teplotu. Ve skutečnosti je to totéž - jedná se o nesymetrii částic, nebo nesymetrii atomů. Měřící přístroj vyrobený z atomů reaguje především na nesymetrii atomů.

7.33. To je příčinou mnoha nedorozumění. Ukážeme si to na příkladu atmosféry. Započneme u povrchu planety. Zde je velké množství atomů v jednotkovém objemu. Vysoká hustota atomů znamená, malou nesymetrii atomů (mají pro svůj pohyb málo místa). Každý atom působí poměrně malým tlakovým impulzem na membránu tlakoměru (Obr. 7.1. b, uprostřed). Přesto atomy vytvoří díky svému množství velkou výchylku měřidla. Tlak v prostředí plazmy je malý.

7.34. S rostoucí nadmořskou výškou, se snižuje množství atomů v jednotce objemu prostoru. Atomy ve výšce sice disponují mnohem větším tlakovým impulzem Obr. 7.1. b, dole), ale je jich málo na to, vychýlily měřidlo. Tlak a teplota jsou obdobné veličiny. Stejně jako tlakoměr i teploměr reaguje podobně. To souvisí s hustotou teplotního toku.[14] Tlak v prostředí plazmy je velký.

7.35. Ještě výše se nachází stratopauza (viz dále), ve které již prakticky pouze (horká) plazma o vysokém tlaku. Tento tlak neumožňuje atmosféře, aby „unikla“ do kosmu. Rozhodující je vždy tlak v primárním prostoru.

 

7.36. Hydrostatický tlak

7.36. Kapalina sama v sobě je v beztížném stavu a nepůsobí na tělesa vnořená svoji hmotností (žádnou nemá). Působí vždy pouze tlakem. Pokud tvoří kapalina (např. moře) hustotní sféru planety je tato hustotní sféra v beztížném stavu. Vnořené tělesa v kapalině (např. mořské víry a proudy) nemají (na planetě ani v prostoru) žádnou hmotnost - jsou v beztížném stavu. Chovají se jako běžný tlakový systém - jak popsáno v předešlých kapitolách.

7.37. Příklad 7.6. Některé skutečnosti jsou díky chybnému chápání Archimedova zákona poněkud nejasné. K jejich lepšímu pochopení slouží Obr. 7.3. Máme zde 1 l vody na váze v prostředí vzduchu. Váha ukazuje hmotnost vody 1 kg. Vedle je akvárium, kde je 10 l vody v prostředí vzduchu. Hmotnost vody v akváriu je 10 kg. Vložíme váhu s 1 l vody do akvária (zanedbáme nádobu a váhu). 1 litr vody v akváriu je nyní ve své hustotní sféře a je v beztížném stavu (jeho hmotnost = 0 kg). V akváriu, které je stále v prostředí vzduchu (není ve své hustotní sféře) je nyní 11 l vody. Váha pod akváriem ukazuje hmotnost 11 kg.

Obr. 7.3.

7.38. Nyní vložíme váhu s 1 l vody do moře. Moře tvoří hustotní sféru vody na Zemi. To znamená, že je zde kapalina sama v sobě a je v beztížném stavu. Vložená váha s 1 l vody zde ztratila hmotnost a je rovněž v beztížném stavu. Objem moře se zvětšil, ale moře je stále v beztížném stavu (hmotnost moře = 0) Kdybychom chtěli, aby moře mělo hmotnost, museli bychom ho „vyzvednout“ do prostředí vzduchu. Hmotnost tělesa závisí na prostředí, ve kterém se těleso nachází. Pokud je těleso ve svojí hustotní sféře, nemá hmotnost.

7.39. Obdobný příklad lze uvést u atmosféry. Zde je situace jiná v tom smyslu, že atmosféru nelze „vytáhnout“ o jednu hustotní sféru výše, jako jsme „vytáhli“ vodu do vzduchu. Jestliže někdo měří hmotnost vzduchu v poměrně absurdním prostředí tzv. „vakua“ nemůže si myslet, že to je skutečná hmotnost vzduchu.[15] Kdyby atmosféra něco vážila, rozdrtila by nás svojí hmotností. Vzduch ve vzduchu nic neváží - atmosféra je v beztížném stavu. Atmosférické anomálie jsou tělesa vložená v atmosféře, složená z atmosféry a jsou v beztížném stavu.

7.40. Atmosféra na planetě nepůsobí na mořskou hladinu svojí hmotností, protože žádnou hmotnost nemá. Rozdíl mezi tlakem v prostředí atmosféry a prostředím vody se vyrovnává pouze v mezifází mezi vodou a atmosférou (v mořské hladině). Tlak ve vzduchu je asi 1000 x větší, než ve vodě, proto je mezifází mezi vzduchem a vodou (vodní hladina) velmi úzké. Jakmile překonáme mořskou hladinu, dostáváme se z prostředí vzduchu do prostředí vody, kde je jiný tlak. To, kde jsme předtím byli už bylo a na současný stav to nemá žádný vliv. Podobně bychom mohli hovořit o mezifází mezi vzduchem a pevninou. Atmosféra nepůsobí na Zemský povrch svoji hmotností, ale pouze tlakem.

7.41. Moře nepůsobí na mořské dno svojí hmotností, ale pouze tlakem. Mořské dno je mezifází mezi prostředím vody a horniny pod ní. Mezi prostředím vody a horniny je mnohem menší rozdíl v hustotách (asi 3 x).[16] Mezifází mezi mořským dnem a vodou je mnohem širší a je tvořeno jednotlivými hustotními sférami mořského bahna. Stejně lze nahlížet na jednotlivé hustotní sféry pod mořem. Dno je kámen v kameni a nemá hmotnost, magma je magma v magmatu a nemá hmotnost.

7.42. V kapalinách prudce roste hustota prostoru oproti plynům a klesá vnitřní tlak. Atomy kapaliny jsou prakticky nestlačitelné. Množství plazmy mezi nimi je minimální. Rozdíly v hustotě kapaliny v různých oblastech jsou mnohem menší, než je tomu u plynu.[17] Tlak v kapalině je úměrný vnitřnímu tlaku molekul nebo atomů, které ji tvoří. Každá molekula kapaliny je samostatné těleso obklopené prostředím z plazmy.

7.43. V kapalinách (z molekul, nebo atomů) rozlišujeme dvě úrovně tlaku.[18] Primární tlak základního prostředí (plazma) a sekundární tlak v prostředí z molekul tvořících kapalinu (hydrostatický tlak). Bubliny tepla, obklopující molekuly kapaliny nelze zcela oddělit od bublin tvořících základní prostředí (plazmu). Bubliny tepla, které obklopují každou molekulu vody zvyšují tlak v základním prostředí. Tlak v základním prostředí a tlak v sekundárním prostředí kapaliny jsou v přímé úměrnosti.

Obr. 7.4. - hydrostatický tlak

7.44. Porovnejme dvě molekuly vody v moři (Obr. 7.4. a). Jedna je u hladiny a druhá na dně. Horní molekula má teplotu 300 C, dolní 40 C.[19] V horní (teplejší = řidší) sféře u hladiny je větší tlak (PH), než v dolní (studenější = hustší) sféře na dně moře (PD). Na dně moře je tedy nižší tlak, než u mořské hadiny.[20] Porovnávání tlaku v prostředí vody s tlakem v prostředí vzduchu, nebo jiného média dává zkreslené výsledky a falešné představy.

7.45. Na Obr. 7.4. a je válec s vodou, který je vnořený v prostředí vzduchu. To znamená, že voda ve válci není ve svoji hustotní sféře, je o jednu hustotní sféru „výše“, než by měla být. Voda v hustotní sféře vzduchu nabývá hmotnost.[21]

7.46. Molekuly vody tlačí na molekuly pod nimi. Tlak v kapalině (hydrostatický tlak) směrem ke dnu sféru po sféře roste. Orientovaný tlak (ze stratopauzy) se v nádobě rozkládá do všech směrů, díky volnosti molekul kapaliny, ale může se „zviditelnit“ pouze tam, kde mu to umožňují otvory v nádobě. Čím jsme blíže ke dnu, tím větším tlakem vystřikuje voda z otvorů nádoby (Obr. 7.4. a). Když je válec s vodou ve své hustotní sféře (ve vodě), je voda v beztížném stavu a žádné výtrysky z otvorů vnořené nádoby nepozorujeme (Obr. 7.4. b).

7.47. Podobnou situaci jako u Obr. 7.4. a můžeme navodit, když natlačíme válec naplněný vzduchem do vody (Obr. 7.4. c). Jedná se o nepřirozenou situaci. V tlakové níži (na planetě) by měla být voda pod vzduchem. Válec se vzduchem je vnořené těleso (s podstatně rozdílnou hustotou, než má kapalina) a s rostoucí hloubkou se projevuje hydrostatický tlak, jako v případě Obr. 7.4. a.

7.48. Nahradíme válec ve vodě uzavřenou nádobou (např. batysférou). Dostáváme stejně nepřirozenou situaci, jako u vtlačeného válce se vzduchem. Batysféra tvoří těleso vnořené a má uvnitř stále stejný (atmosférický) tlak PA.[22] Čím je batysféra blíže ke dnu nádoby, tím větší hydrostatický tlak na její vnější stěnu působí. Tlak na vnitřní stěnu zůstává konstantní. Vytvořili jsme situaci, kdy jsou přirozené hustotní sféry (v tlakové níži) postaveny „na hlavu“. Ve skutečnosti je to podobné, jako bychom vytáhli vodní sloupec nad hladinu do sféry vzduchu, obrátili ho „vzhůru nohama“ a postavili na batysféru. (Obr. 7.4. d).[23]

7.49. Batysféra jako fyzikální objekt je nepřirozená. Je to tlaková nádoba. Stěna batysféry má funkci jakéhosi mezifází. Kdybychom chtěli vytvořit na dně moře přirozený útvar - např. bublinu páry, museli bychom tlakem (teplotou) vytvořit mezifází v prostředí vody. Tlak v bublině by musel být větší, než hydrostatický tlak v daném místě. Taková bublina (páry) by cestou vzhůru ztrácela vnitřní tlak (a postupně chladla).

7.50. Příklad 7.7. Mějme dvě stejné nádoby. V jedné je studená voda a v druhé horká voda. Pokud nyní vystříkneme vodu z obou nádob do mrazivého vzduchu, horká voda se okamžitě promění v ledovou tříšť (vypadá to, jako by se okamžitě vypařila). Studená voda z druhé nádoby spadne na zem v tekutém, nezmrzlém stavu.

V nádobě s horkou vodou jsme zvýšili teplotu a tím i tlak plazmy na každou molekulu vody.[24] Voda „drží pohromadě“ pouze díky nádobě. Povrchový tlak horké kapaliny je malý. Jakmile tuto horkou vodu vystříkneme do studeného vzduchu, tlak plazmy působící v kapalině všemi směry (tlak v primárním prostředí) ji okamžitě roztrhá na jednotlivé molekuly. Molekuly studeného vzduchu „obalí“ molekuly vody (proto je vidíme). Jednotlivé molekuly vody předají své bubliny tepla okolním molekulám mrazivého vzduchu a okamžitě mrznou.[25]

Tlak ve studené vodě z druhé nádoby je malý. Povrchový tlak studené kapaliny je velký. Voda padá na zem ve velkých „stříkancích“. Voda stále „drží pohromadě“ ve velkých kapkách nemůže tak rychle promrznout.

7.51. Příklad 7.8. Proč stoupá pára nad vodní hladinu. Děje se to hlavně za situace, kdy je voda teplejší, než vzduch nad ní. Vodní hladina tvoří mezifází mezi vodou a vzduchem. Ve vzduchu je asi 1000 x větší tlak, než ve vodě. Pro molekuly vzduchu je mnohem snadnější pronikat do horní vrstvičky vody, než pro molekuly vody do vzduchu. Přesto se stane, že některá z molekul vody u hladiny, která je z principu mnohem teplejší, než ta u dna vyvine dostatečný tlakový impulz, překoná vrstvičku mezifází  a „vyskočí“ (je vytlačena) z vody ven. Voda je asi 1000 x hustší, než vzduch, takže molekula vody by měla okamžitě zase spadnout zpátky. To se ale nestane, protože jakmile tato molekula vody opustí své prostředí, stane se kondenzačním jádrem pro okolní studené molekuly vzduchu. Ty se k ní připojí svými bublinovými obaly.[26] Molekuly vzduchu přebírají bubliny tepla z molekul vody a jejich bublinové obaly se zvětšují. Vypadá to, jako kdyby každá molekula vody byla připojena na klastr teplovzdušných balónků (proto ji vidíme), které ji tlačí vzhůru. Teplé molekuly vzduchu předávají své bubliny tepla okolním molekulám studeného vzduchu. Po čase se teplota molekul vzduchu a molekul vody vyrovná. Molekuly vzduchu se oddělí od molekul vody. Molekuly vody se nyní připojují k něčemu hustšímu, než jsou samy (kondenzačnímu jádru), např. prachovému zrnu. Voda padá směrem k Zemi (ke středu) v kapkách. To znamená v klastrech molekul vody, v jejichž středu je prachové zrno.

Druhá možnost nastává, pokud molekuly vzduchu, které tvoří klastr, či „obal“ molekuly vody neodpadnou. Poté vzniká v atmosféře mrak (mlha).[27] Molekuly vody se nemohou spojit, protože jim v tom překážejí molekuly vzduchu. Musí přijít nějaké kondenzační jádro, ke kterému jsou molekuly vody tlačeny takovým tlakem, že se překoná i klastr vzduchových bublin. Teprve potom se mohou z molekul vody vytvořit kapky kolem kondenzačního jádra. Vzniká déšť, nebo se na vhodných kondenzačních jádrech vytváří rosa.

 

7.52. Záření

7.52. Jednoduché částice jsou tlakové útvary. Složená tělesa jsou prostorové (tlakové) anomálie složené z částic. Tělesa jsou vnořena v prostoru, který je také složen z částic. Tělesa si vyměňují tlak (teplo) prostřednictvím částic.

7.53. Pokud je tlak v prostoru, který obklopuje těleso větší, než tlak ve slupce tělesa proudí částice směrem z prostředí do tělesa. Pokud je tlak ve slupce tělesa větší, než v prostředí, které ho obklopuje, proudí částice z tělesa do prostředí. Je to vždy prostředí, které určuje směr proudění. Jakmile se částice oddělí od tělesa, stává se součástí prostředí. Jakmile se částice z prostředí připojí k tělesu, stává se součástí tělesa.

7.54. Pokud máme v prostoru dvě tělesa, z nichž v jednom je větší tlak (teplota), než v prostředí, které ho obklopuje a ve druhém menší tlak, než v prostředí, které ho obklopuje, nastává v prostoru proudění. Teplejší těleso předává částice do (spojitého) prostoru mezi oběma tělesy a prostor přenáší tyto částice ke studenějšímu tělesu. Tento proces probíhá tak dlouho, dokud teploty obou těles (přibližně) nesrovnají. Totální rovnováha nemůže z principu nikdy nastat. Emitování částic z teplejšího tělesa do studenějšího prostoru nazýváme záření.[28]

7.55. Čím je rozdíl v teplotě mezi tělesy větší, tím je výměna částic mezi nimi intenzivnější. U samotných částic, které výměnu tepla zprostředkovávají je obtížné mluvit o teplotě. Jedná se spíše o to, jak velkým tlakovým impulzem jsou schopny působit na těleso.

7.56. Tlakový účinek (impulz) částice na těleso je dán velikostí částice, její hustotou, rychlostí šíření prostředím a rychlostí rotace kolem dráhy pohybu. Tlakový impulz každé částice vždy těleso nějak ovlivní.[29] Intenzita záření je suma účinků jednotlivých částic na těleso. Můžeme mít vysokou hustotu bublin s malou mírou nesymetrie, nebo malou hustotu bublin s velkou mírou nesymetrie a všechny kombinace mezi tím. Dostáváme zářivý tok na jednotku plochy.

7.57. Částice jsou z principu nesymetrické, rotují. Důsledkem nesymetričnosti částic je „vyosení“ jejich rotace. Pohyb každé částice lze rozdělit na pohyb po nějaké (nelineární) trajektorii a pohyb rotační. Částice se pohybuje po spirále (nelineární šroubovici).

7.58. Částice se pohybují a mají interakce mezi sebou a také se složenými tělesy v prostoru. To znamená, že na sebe působí tlakovými impulzy ve vzájemných „srážkách“. Na (Obr. 7.5. b, nahoře) je znázorněna trajektorie nesymetrické částice pohybující se prostorem. Tlakový impulz, kterým částice působí se skládá ze složky dané „dopředným“ pohybem a složky dané rotačním pohybem. To je u každého typu částic různé.

7.59. Rychlost pohybu částice v prostoru je dána rozdílem v hustotě prostoru a hustotě částice. Čím je tento rozdíl větší, tím rychleji se částice pohybuje a tím větší tlakový impulz je schopna při srážce vyvolat.[30] Čím je částice více horká, tím více roste její míra nesymetrie. Obvodová rychlost částice je větší, než rychlost šíření.

7.60. Vlastnosti částice (tělesa) určuje prostředí, ve kterém se částice momentálně nachází. Neexistují žádné dvě stejné částice. Uspořádáme-li částice podle rychlosti rotace (frekvence) a tlakových účinků, dostaneme tzv. spektrum (Obr. 7.5. b, dole). Spektrum je pouze hrubé rozdělení částic, podle jejich tlakových účinků na měřicí přístroj.

7.61. Na okrajích spektra jsou dva extrémy. Záření gama je proud totálně zmrzlých částic s malým objemem ale maximální hustotou. Jistou představu o těchto částicích jsme zmínili v kapitole o atomech, v jejichž jádrech (ale nejenom tam) se takové částice nacházejí. Gama částice působí velkým tlakem na malé ploše. Jejich teplota se blíží teplotnímu dnu.

7.62. Opačný extrém představují vysoce horké bubliny na opačném konci spektra. Takové bubliny se musí nacházet ve stratopauzách hvězd a v megabublinách mezigalaktického prostoru. Teploty se zde pohybují řádově v milionech stupňů K.[31]

7.63. Uprostřed spektra se nachází oblast viditelného „světla a tepla“ tak, jak to my lidé chápeme díky receptorům světla a tepla, kterými nás příroda vybavila. Ve skutečnosti se jedná o tlakové působení na naše nervová zakončení. Teploty světla a tepla se pohybují v jednotkách až desítkách tisíc stupňů K.

7.64. Příklad 7.9. Na Obr. 7.5. a je určitá představa toho, co je to světlo a jak vzniká. Vypomůžeme si analogií. Obr. 27 a vlevo dole, je nádoba s vodou a v ní ohřívač. Ohřívač působí tlakovými rázy na okolní kapalinu. Tlak (plazmy) v okolí ohřívače roste. Plazma, která byla mezi molekulami vody „stlačena“ zvětšuje svůj objem. Molekuly vody v okolí ohřívače „fungují“ jako kondenzační jádra pro bubliny vysokého tlaku (tepla). Bublinové obaly molekul vody prudce zvýší svůj objem (Obr. 7.5. a vpravo dole). Bublina páry (vody v plynném stavu) má mnohem více plazmy okolo sebe a odtlačuje okolní molekuly vody. Tlak v kapalině roste. Od mezifází bubliny páry se nyní mohou odrážet bubliny světla. Bubliny páry stoupají směrem od středu (dna) k okrajům systému (jsme v tlakové níži).

Obr. 7.5. - záření, spektrum

7.65. Jako analogii na k bublině páry ve vodě, máme žárovku. Vlákno žárovky připomíná ponorný ohřívač a plní stejnou funkci. Z baňky žárovky je odčerpán vzduch, takže plazma tam přítomná má dostatek prostoru (nepřekážejí ji molekuly vzduchu). Bubliny plazmy, které dostávají tlakové rázy z vlákna žárovky, zvětšují svůj objem a vytvoří v prostoru bubliny světla a bubliny tepla (Obr. 7.5. a vpravo). Tyto bubliny procházejí skleněným obalem z žárovky ven.

7.66. Jakmile bubliny světla a tepla opustí baňku žárovky, dostávají se do směsi (hustší) plazmy s molekulami vzduchu. Molekuly vzduchu přijímají do svých bublinových (pěnových) obalů postupně jak bubliny tepla (okolní vzduch se ohřívá) tak bubliny světla. Některé molekuly bubliny světla odrážejí, nebo odkloňují z jejich drah. Světlo slábne a rozptyluje se. Množství bublin světla díky srážkám s molekulami se vzdáleností klesá, intenzita světla klesá.

7.67. Stejně, jako ponorný ohřívač ve vodě neemituje (nevycházejí z jeho „těla“) žádné bubliny páry, tak také vlákno žárovky neemituje žádné částice světla. Pouze v baňce žárovky přítomná plazma se transformuje (protože jí dodáme tlakové impulzy z vlákna) do bublin světla a tepla. Bubliny světla nejsou nějaké „projektily“ vystřelené z vlákna žárovky, nebo záhadné „nehmotné“ („elektromagnetické“) vlny. Jsou pouze „řídký“ prostor, který je tlačen „hustým“ prostorem[32] směrem od středu (to je od zdroje tlakových rázů - vlákna žárovky).

7.68. Budeme-li se chvíli ještě držet příměru s bublinou páry, kterou vodní prostředí tlačí směrem k hladině, tak si také musíme uvědomit, že když jde o bublinu světla, je tato při svém pohybu ochlazována prostředím (studeným prostorem, stejně jako pára vodou). Její vnitřní tlak klesá. Z bubliny světla se postupně stává bublina tepla. To je takzvaný rudý posuv.[33]

7.69. Měřit záření těles běžnými přístroji není lehké. Teplotu (plazmy) lze v mnoha případech měřit snadněji, než tlak (i když je to v podstatě totéž). Zde se uplatní měření teploty pomocí teplotních kamer, které jsou schopny tyto změny teploty záření v prostoru zachytit. I tak je velice problematické zobrazit rozložení záření v prostoru. To je většinou potlačeno jako nežádoucí „pozadí“.

7.70. Současné měření se soustřeďuje na měření všelijakých chimérických částic (ze spektra) a nebere se v potaz tlak (teplota) v prostředí (prostoru), jako celku.[34] Je to stejné, jako kdybychom se soustředili na měření teploty každé molekuly, nebo atomu v atmosféře a přitom nebrali zřetel celkovou teplotu a ani o ní vlastně neměli potuchy.

7.71. Pokud jsou zdrojem záření atomy, můžeme alespoň přibližně odhadnout z „jaké hloubky“ atomu částice pocházejí. Každý atom je jiný a má jiné charakteristické vlastnosti (nelze to absolutizovat). Lze tak odhadnout, z jaké materie se zářící objekt skládá. Obecně lze říci, že čím dále je od nás zdroj záření, tím méně se můžeme spolehnout na správnost naměřených údajů.



[1] Nejedná se o „Newtonovský“ tlak odvozený z působení (vymyšlené) síly na plochu.

[2] Jako na Zemi u tlakových výší na severní a jižní polosféře. Obě rotují stejným směrem - západ - východ. Severní polosféra - rotace ve směru hodinových ručiček, jižní polosféra - rotace proti směru hodinových ručiček. Na Zemi také vidíme „vychýlení“ tlakového pole k jedné polosféře. Na severní polosféře je trvale poněkud větší tlak, než na jižní. Vidíme to na rozložení hurikánů a tajfunů.

[3] Hustá část mezifází rotuje a přesunuje se „výše, nebo níže“. (Viz také „Rovníkový protiproud“).

[4] Viz také Obr. 5.1. Jedná se o komplexní prostorovou, složitou strukturu, která se diferencuje podle hustoty (Obr. 5.4. g). Orientované tlakové pole částečně připomíná uspořádanou krystalickou strukturu atomů.

[5] U biologických systémů se věda koncentruje na to „co je vidět“ např. neurony a nevnímá „prázdné prostory“ mezi nimi, které však celý systém „pohánějí“ (např. lymfa, nebo mozkomíšní mok). Stejnou strukturu vykazují kosti a nesčetné další biologické systémy.

U rostlin nelze hovořit o tom, že kořeny „sají“ živiny a vodu ze země. Rostliny vytvářejí v kořenech nízký tlak, takže živiny a voda jsou do kořenů tlačeny z prostředí (prostřednictvím kapilární elevace). Rostliny tak mohou růst „bez námahy“. Z fyzikálního hlediska žádný „podtlak“ ani „sání“ neexistuje. Příroda zná pouze tlak.

[6] V současných synoptických mapách jsou zobrazovány „orientované“ izobary (uzavřené křivky). Přestože izobara spojuje oblasti se stejným tlakem, jsou zde zobrazeny šipky, které sugerují směr pohybu větru - to je absurdita. Mezi dvěma oblastmi se stejným tlakem, nemůže být žádné proudění. Důsledek nesprávných Maxvellových rovnic.

[7] Vnější tlak na mezifází má za následek také změnu tlakového pole uvnitř tělesa (pokud není zcela zmrzlé). To má rovněž vliv na výslednou změnu pohybu.

[8] Tělesem je vždy pohybováno, nikdy se nepohybuje samo. Těleso je pasivní objekt, „bez vlastního pohonu“. Těleso není zdrojem žádných sil. Těleso nelze z prostoru vyjmout a uniknout tak působení prostoru na jeho plochu.

[9] U atomů se vytvoří díky tlakovému impulzu špička a atom se pohybuje ve směru špičky tak dlouho, než špička zanikne. Jestliže předá atom tlakový impulz svému sousedu, špička se nevytvoří a on se nevychýlí. Těleso se pohybuje ve směru ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak.

[10] Můžeme si to představit jako hustý dav lidí, kteří do sebe neustále narážejí (působí na sebe tlakem), ale samotný dav se prakticky nehýbe z místa. Takovým hustým davem mohou probíhat tlakové vlny a přesto všichni zůstávají stále na svých místech. Viz příklad s vibračním dopravníkem.

[11] To ovšem neznamená, že v takovém prostoru (vláknité struktuře) nemůže být množství létajících „much“ (např. světlo, teplo, gama...). Jsou Prostorem tlačeny směrem do středu, nebo od středu podle poměrů hustot. Na (Obr. 7.2.) jsou částice znázorněny, jako na jedné straně „otevřený“ šestihran. Vždy je nutno mít na paměti, že každá částice je tvořena minimálně dvěma spirálami.

[12] Příkladem může být vlna Cunami. Kdesi se zvedne mořské dno, což vyvolá mohutný tlakový impulz. Jednotlivé molekuly vody si mezi sebou předávají tento orientovaný tlakový impulz a přesto zůstávají prakticky na svém místě. Teprve poslední molekuly na pláži nemají tento impulz komu předat a zaplavují pevninu. Vysoký tlak předchází nízký tlak. Proto voda na pevnině nejprve odejde od břehu (důl vlny = vysoký tlak) a teprve potom zaplaví pevninu vlna vody (vrch vlny = nízký tlak). Vysoký tlak je „hybatelem“ procesu, nízký tlak je „vykonavatelem“ procesu.

Pokuste se vysvětlit, proč po dopadu kapky vody do nádoby je z místa dopadu následně vytlačena směrem od hladiny druhá „sekundární“ kapka. Co tu druhou kapku vytlačí? Nebo proč u impaktních kráterů (např. na Měsíci) je uprostřed vždy kopec horniny.

[13] Atomy nelze stlačit, ale lze je rozbít. To není zcela pravda. Atomy reagují na vnější tlakové pole a mohou měnit svůj tvar.

Atomy jsou obklopeny mrakem (neuzavřených) bublin vysokého tlaku. Čím jsou blíže u sebe (čím jsou studenější), tím více působí tlak z bublin obalů atomů na vložený měřicí přístroj (z atomů). Plazma se „musí zahustit“ aby se vešla do stále menšího prostoru mezi atomy. Čím je plazma hustší, tím je v ní nižší tlak. Čím hustší plyn, tím méně „světlých, řídkých“ částic a tím více „tmavých, hustých“ částic mezi atomy (Obr. 7.1. e).

Veškeré přístroje, které máme k dispozici jsou vyrobeny z atomů. Tlak plazmy neumíme měřit přímo. Změřit tlak plazmy přístroji z atomů, lze přirovnat k rybáři, který má síť na velryby (atomy) a chce do ní nachytat vodu (plazmu), ve které velryby plavou.

[14] Lidově řečeno zatímco při Zemském povrchu se ohřejeme, ve velkých výškách se spálíme.

Teplotní tok můžeme přirovnat k situaci, kdy při povodni tlačí poměrně pomalý proud vody na plochu budovy. Suma „malých“ tlaků na velkou plochu je nakonec obrovská a budova se zřítí. V druhém případě je to, jako když na tutéž plochu stříkáme vodu z několika vysokotlakých hadic sice mnohem větším tlakem, ale suma tlaků nestačí ke zřícení budovy. (Ale můžeme do ní vytlačit díru).

[15] „Vakuum“ je v tomto případě prostor, ze kterého jsme odstranili molekuly vzduchu. V žádném případě to není „prázdný prostor“! Údaje o hmotnosti jsou důležité v mechanice, nebo technice. Ve fyzice nemají žádnou vypovídací schopnost. Hmotnost těles je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Vlastnosti těles určuje prostředí, ve kterém se nacházejí.

[16] Samotné mořské dno tvoří „zmrzlá“ hornina, ve které je vnitřní tlak velmi nízký. Povrchový tlak je vysoký.

[17] Pokud se nejedná o vřící kapalinu, kde musíme počítat s postupným přechodem kapaliny do plynného stavu.

[18] Neplést si hydrostatický tlak s tlakem v základním prostředí. Nezaměňovat působení tlaku v tlakové nádobě s působením tlaku v základním prostředí. Základní prostředí se chová jako kapalina. Stejně sekundární prostředí (z atomů, nebo molekul) se chová jako kapalina. Takové prostředí je spojité (jiné ani být nemůže).

[19] Rozdíl v hustotě obou molekul vody je nepatrný - pro destilovanou vodu 300 C - 995,651, 40 C - 999,973 (kg/m3). To svědčí o praktické nestlačitelnosti molekul vody. Zde hustota odvozena od hmotnosti. Hustota prostoru v obou molekulách bude prakticky kopírovat tuto hodnotu (jednotka není). Rovněž vnitřní tlak molekuly vody není znám, neboť takto nikdo neuvažuje. Nestlačitelnost kapalin (a pevných látek) je důsledkem praktické nestlačitelnosti atomů. Hustotu atomu lze změnit pouze teplotou, nebo změnou vnějšího tlakového pole (což je v podstatě totéž).

[20] Tlak ve vodním prostředí určuje teplota vody a nikoliv výška vodního sloupce. Jak je to se „strašným“ tlakem na dně moře se můžeme přesvědčit jednoduchým pokusem. Těsně pod hladinou nabereme do skleněné láhve (tamní teplou) vodu, obarvíme ji a opatrně zazátkujeme. Poté se s lahví potopíme na dno (kde je studená voda) a láhev opatrně odzátkujeme. Obarvená voda bude vytékat z láhve směrem do prostředí, protože v láhvi je vyšší tlak. U hladiny je vyšší tlak, než na dně.

[21] Ve skutečnosti zde máme primární prostředí, které tvoří plazma, v něm je sekundární prostředí tvořené molekulami vzduchu. V prostředí vzduchu je vnořené terciální prostředí, které tvoří plazma + molekuly vody ve válci. V každém prostředí je jiný primární a jiný sekundární tlak. Základní prostředí se chová jako kapalina s proměnnou hustotou.

[22] Tlak v batysféře je stejný, jako kdybychom ji měli propojenou nějakým potrubím se vzduchem na hladině (Obr. 7.4. b). Když si „přivezeme“ na dno moře atmosféru, „zabalenou“ v batysféře, otočili jsme celý systém „vzhůru nohama“. Voda patří díky tomu, že je hustší než vzduch pod vzduch (jsme v tlakové níži). Batysféra na dně moře se tedy chová, jako kdybychom byli na hladině a působil na nás sloupec vody, který jsme vytáhli do vzduchu. (Obr. 7.4. d).

[23] Uvedené příklady porovnávají dva velmi rozdílné tlaky, v rozdílných sférách vzduch (plyn) a voda (kapalina). Budeme-li porovnávat kapalinu vůči sobě, zjistíme, že rozdíl tlaků je minimální. Tlak v kapalině u hladiny je větší, než na dně. Proto také na dně i těch nejhlubších moří mohou bez problémů žít ryby. Nesmí ale mít v sobě plynové bubliny. 

[24] Bubliny tepla a se stávají součástí základního prostředí a zvyšují v kapalině tlak. Povrchový tlak kapaliny klesá.

[25] Uvedený jev vykazuje určitou podobnost s rozpadem jádra atomu. Když zničíme tlakovou níži, která drží atom pohromadě tak vysoký tlak, který obklopuje každou superhustou částici v jádře způsobí, že se jádro „rozprskne“ na všechny strany.

[26] Jsou k ní přitlačeny plazmou ve vzduchu, neboť ve vzduchu je řádově 1000 x větší tlak, než ve vodě.

[27] Srovnej model mlhy s představou základní „vláknité struktury“ Prostoru. Molekuly vzduchu (tlakové výše) obalují molekuly vody (tlakové níže). Každá molekula vzduchu může být „přilepena“ na více molekul vody a naopak. Vše dohromady tvoří jistou jednotu.

[28] Nemusí jít nutně o pohyb, většinou se předává pouze tlakový impulz. Částice (těleso) se sama nepohybuje. Částicí (tělesem) je vždy pohybováno. Prostor tlačí částici (u gama částic nemusí zcela platit, zde by se mohl uplatnit spíše počáteční impulz, který částice obdržela).

[29] Viz rovněž. kapitola „Mezifází“.

[30] Nemusí platit absolutně.

[31] Otázkou je, jak se pohybují tyto opravdu velké (žhavé) bubliny (v řádu miliónů stupňů K) . Jestli zde nepůsobí nějaký dynamický brzdící efekt prostředí. Opravdu velké bubliny (např. bubliny páry ve vodě) se většinou rozpadají na menší. Bubliny se samy nepohybují. Je to prostor, který se je snaží zatlačit do sféry, do které svoji hustotou patří.

[32] Jinou představu můžeme získat při pozorování pěny na pivě. V malých bublinkách pěny stoupají velké bubliny, které na povrchu praskají (vyrovná se tlak ve vzduchu a tlak uvnitř velké bubliny). Stejně, tak „praskají“ bubliny světla v megabublinách Prostoru a tím zanikají informace, které nesly. (Viz. dále).

[33] Příklad platí pro bublinu páry, která nikdy neopustí prostředí vody. Bublina páry po určitém čase ve vodním prostředí zchladne a přejde znovu do kapalného stavu (transformuje se do prostředí). Bublina vodní páry, může stoupat do vzduchu. V prostoru žádný „vzduch“ (prostor v plynném stavu) není. Prostor je kapalina s proměnnou hustotou. Bublina světla z této „kapaliny“ nemůže uniknout.

Jakmile bublina světla opustí svůj zdroj je rychlost jejího šíření dána rozdílem tlaku (teploty) v bublině a tlaku (teploty) prostředí, kterým se bublina pohybuje. To znamená, že rychlost pohybu zdroje bubliny nemá na rychlost pohybu bubliny světla prostorem již žádný vliv. Z rychlosti šíření světla Prostorem nelze v žádném případě usuzovat na nějaké „rozpínání Vesmíru“. Aplikovat na bublinu světla Dopplerův princip znamená naprosté nepochopení dějů v Prostoru.

[34] Je tam přece „vakuum“. A ve „vakuu“ žádný tlak není. Současná „fyzika“ zná v podstatě pouze aerostatický a hydrodynamický tlak. Navíc tento tlak vyrábí z (vymyšlené) síly. Tlak v základním prostředí nevidí. Neboť ani základní prostředí nevidí.