6. Tlak

 

6.1.       Z rozdílu hustot v (nehomogenním) prostoru vzniká v nepřímé úměrnosti rozdíl tlaků. Z rozdílů tlaků vzniká v prostoru plocha. Plocha tělesa je tlakový orgán. Působením tlaku na plochu vzniká pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha jednoho tělesa (částice) působit na plochu jiného tělesa. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit (základní pravidlo). Tlak (teplota) je základní fyzikální veličina.

 

6.2. Tlakový impulz jednoduché částice

 

6.2.       Částice je otevřený tlakový systém. Děje ve vnitřním tlakovém poli částice jsou vždy důsledkem dějů ve vnějším tlakovém poli (prostředí). Částice vnějšímu tlakovému poli podléhá a zároveň ho spoluvytváří.

 

 

Obr. 6.1.

 

6.3.       Jsme v tlakové níži. Částice (TN) má vůči prostředí charakter tlakové níže (Obr. 6.1. a). Orientovaný tlak (OT) působící na severní polosféru částice (TN) je větší, než tlak působící na jižní polosféru. Důsledkem toho je v severní polosféře částice vyšší tlak, než v polosféře jižní. Dostředný tlak (V1d) v severní polosféře (TN) je vyšší, než tlak odstředný (V1o). Obdobně je tomu i v jižní polosféře, ale s menší intenzitou. Na povrchové ploše částice je orientované tlakové pole mezi severním a jižním pólem (Obr. 6.1. c).

6.4.       Částice (TN) rotuje a přitom „vibruje“ ve směru převládajícího tlaku. Severní plocha částice je větší, než jižní. Změny tlaku v „severní“ polosféře, vyvolané orientovaným tlakovým polem (OT) jsou intenzivnější, než v „jižní“ polosféře. To má za následek rychlejší pohyb (RP) směrem k jihu a pomalejší pohyb směrem k severu. Rychlejší pohyb znamená větší tlakový impulz, kterým působí jižní plocha částice (TN). Jižní polosféra, ve které je nižší tlak má menší objem a tvoří špičku částice. Částice (TN) působí větším tlakovým impulzem ve směru špičky.

6.5.       Rovníkový protiproud (RP), si možno představit jako pohyblivou tlakovou „membránu“ mezi tlakovým polem v severní a jižní polosféře. Rovníkový protiproud je u (NT) vychýlen k polosféře, která tvoří špičku částice a pohybuje se směrem ke špičce rychleji, než v opačném směru (Obr. 6.1. b). Obdobně se dají odvodit vztahy pro částici vysokého tlaku (TV). Částice (TV) má vzhledem k prostředí charakter tlakové výše. Pohyb rovníkového protiproudu v tlakové výši je silnější ve směru jih - sever (Obr. 6.1. d).

 

6.6.       Příklad 6.1. Pro lepší představu lze částici (nekorektně) přirovnat k mechanickému hydraulickému systému (Obr. 6.1. b). Působení orientovaného tlakového pole (OT) na severní stranu s větší plochou, má za následek změny v jižní straně částice, která působí většími tlakovými impulzy, ale na menší ploše. Nebo jinak rychlejším pohybem menší plochy. Na rozdíl od přirozeného otevřeného tlakového systému je (musí být) mechanický systém uzavřený. Přirozené otevřené tlakové systémy (TV, TN) nelze mechanicky stlačit. Lze je pouze zahřát, nebo zchladit.

 

6.7. Tlakové pole

 

6.7.       Částice nemůže existovat „osamocená“. Prostor spojitě bezezbytku vyplňuje jednota tlakových výší a níží. Částice tlakové pole spoluvytvářejí a zároveň mu podléhají. Nelze od sebe oddělit tlakové působení jedné částice a synchronizované tlakové působení klastru částic, které tvoří tlakové pole. Částice, dotýkající se svými plochami vytvářejí pulzující (fraktální, sférické) tlakové pole, které působí orientovaným tlakem (orientovanými tlakovými impulzy).

 

 

Obr. 6.2.

 

6.8.       Tlaky mezi částicemi s charakterem tlakových výší (červeně) a tlakových níží (modře) se vyrovnávají v rovníkovém (RP) a polárním (PPS a PPJ) proudění (Obr. 6.2. a). Rotace částic, jejich pohyb a tím i směr tlakového impulzu, se synchronizují. Synchronizovaný pohyb ploch částic vytváří v prostoru spojité, orientované dostředné tlakové pole (OT). Orientované tlakové pole (OT), je vždy sférické, nelineární a nesymetrické. (OT) se stále „snaží“: a) zatlačit tělesa do jejich hustotních sfér (sedimentace), b) harmonizovat pohyb těles s pohybem prostředí.

6.9.       Částice, která má podobnou hustotu prostoru, jako prostředí a má s prostředím harmonizovaný pohyb, stává se součástí prostředí. Když se hustota prostoru částice značně liší od hustoty prostoru prostředí, částice se vůči prostředí pohybuje. Hybatelem pohybu je vždy prostředí. To znamená tlakové impulzy ploch částic prostředí na plochu tělesa, nebo složeného tělesa z částic. Částice, která se vůči prostředí pohybuje, má charakter (fyzikální 3D) vlny. Vlna je ve skutečnosti značně nesymetrická pohybující se částice.

 

6.10.    Příklad 6.2. Částice (A) obdržela na své jižní straně silný tlakový impulz (Obr. 6.2. b), který je příčinou „zploštění“ její jižní strany (VT) a vytvoření špičky na severní straně (NT). Mezi jižní stranou částice a severní stranou částice vzniká na povrchu orientované tlakové pole (modře), které směřuje proti (OT). Částice se pohybuje ve směru své špičky proti orientovanému tlakovému poli prostředí. Tlak prostředí (OT) působí proti tlakovému poli na povrchu částice. (OT) částici „brzdí“. Špička částice se „zplošťuje“. Částice se pohybuje proti (OT) tak dlouho, až v oblasti (X) přijde o svoji špičku. Tlak (OT) na severní straně částice je vyšší, než na jižní. Na částici (A) se začne vytvářet špička na jižní straně ve směru působení (OT) a (A) se postupně transformuje do (A1). Částice (A1) harmonizuje svůj pohyb a svoji hustotu s (OT) a stává se součástí prostředí. Při svém pohybu (dynamickým) prostředím se částice (A) v každém okamžiku transformuje do „nové“ částice se změněnými vlastnostmi.

 

6.11.    Příklad 6.3. Pohyb částic v prostoru je možno přirovnat k pohybu molekul vody v řece. Řeka teče a jsou v ní proudy a víry. Jednotlivé molekuly vody mají synchronizovaný pohyb s tokem řeky, ale vůči sobě se nijak dramaticky nepohybují. Když hodíme kus dřeva proti proudu řeky, dřevo se chvíli „prodírá“ proti proudu, ale následně proud převládne a dřevo s potokem synchronizuje pohyb (Obr. 6.2. b). Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu (základní pravidlo). Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak (základní pravidlo).

 

6.12.    Příklad 6.4. Funkci tlakového pole (OT) si lze představit, jako vibrační dopravník. Dopravník stojí na místě a tělesa na něm (u prostoru v něm) dostávají větší dopředný tlakový impulz, než impulz, kdy se dopravník vrací do výchozí polohy. „Dopravník prostoru“ (OT) pohybuje s tělesy a zároveň je „třídí“ podle jejich hustoty prostoru. [1] (OT) tlačí (po spirále) tělesa (částice), jejichž hustota se různí od hustoty prostředí do jejich hustotních sfér. Hustší tělesa se „propadají“ směrem do středu a řidší tělesa tlakové impulzy tlačí směrem od středu (v tlakové níži). V tlakové výši opačně.

 

6.13.    Tlakové pole lze vnějšími (umělými) prostředky zesílit a usměrnit. Baterie, nebo kondenzátor jsou umělými „zásobárnami“ vysokého tlaku. Připojíme-li póly baterie ke dvěma kovovým deskám (dobrým vodičům tlaku), vzniká mezi nimi („umělé“) orientované tlakové pole (Obr. 6.2. c).

6.14.    Částice prostoru vyplňují bezezbytku a spojitě také prostor mezi kovovými deskami (Obr. 6.2. nahoře). Při odpojené baterii působí částice prostoru mezi deskami tlakovými impulzy synchronně s (OT). Připojením baterie nesymetrie částic mezi deskami v jednom směru (sever - jih) podstatně vzroste. Rychlost pohybu ploch částic a tím i orientovaný tlakový impulz, kterým částice svojí plochou působí se v tomto směru podstatně zvýší. Částice (A), která se při svém pohybu prostorem dostane mezi dvě kovové desky je tlakem umělého tlakového pole odkloněna ze své původní dráhy (Obr. 6.2. dole). Děje se tak působením uměle zesílených tlakových impulzů, kterými působí plochy částic prostoru mezi deskami (ve směru sever - jih) na plochu částice (A).

 

6.15.    To, co se nazývá elektřina je forma tlaku. To, co se nazývá magnetizmus je forma tlaku. To, co se nazývá elektrické pole, je tlakové pole. To, co se nazývá magnetické pole je tlakové pole. To, co se nazývá elektromagnetické pole je tlakové pole.

 

6.16. Šíření tlaku, vlny

 

6.16.    Tlak se šíří (po spirále) vždy z oblasti s tlakem vyšším do oblasti s tlakem nižším (základní pravidlo). Složená tělesa z částic si vyměňují tlak opět prostřednictvím částic. Na částici, která se vzhledem k prostředí pohybuje lze nahlížet jako na vlnu. Vlny obdobně jako všechny tlakové útvary mají fraktální charakter. Tlak se šíří ve (fraktálních) vlnách (základní pravidlo).

6.17.    Fyzikální vlna [2] (Obr. 6.3. a) je vždy nesymetrická a má záda (ohon) delší než hlavu. V centru hlavy je oko. Hlava vlny je hustší, než její ohon. Hlava vlny tvoří tlakovou přepážku v prostoru. Ohon tlačí hlavu. Vlna se pohybuje vždy čelem napřed. Tlak (OT) na větší plochu zad způsobuje pohyb vlny ve směru jejího čela. Vlnu lze charakterizovat její amplitudou a vlnovou délkou. Tyto údaje jsou pro každou vlnu jiné, dají se však najít grupy vln s podobnými vlastnostmi.

6.18.    Představit si tlakové procesy v prostředí („čisté“) plazmy není snadné. Určitou představu šíření tlaku může dát pozorování tlakových systémů ve hmotném prostředí (plazmy ve směsi s atomy), které je nám bližší. I v hmotném prostředí plazmy s atomy je hybatelem tlakových procesů vždy plazma. Atomy jsou „pasivní tělesa“, která nemají na svůj pohyb žádný vliv a procesy probíhající v plazmě pouze „zviditelňují“. Veškerý pohyb ve hmotných kapalinách a plynech je důsledkem tlaku povrchových ploch částic plazmy (prostředí) na povrchovou plochu atomů. Kapaliny a plyny, které jsou samy v sobě, jsou v beztížném stavu a nepůsobí v nich žádné mechanické setrvačné (Coriolisovy) síly.

6.19. Vlny v tlakové níži

 

6.19.    U tlakových níží (TN) je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. Tlak v (TN) se snižuje ve vlnách směrem do středu. Čela vln směřují směrem do středu k oku tlakové níže (Obr. 6.3. c). Dostředný tlak na záda vlny (N1) působí tak dlouho až ta narazí na ohon následné (hustší) vlny (N2). Vysoký tlak ohonu (N2) je příčinou, že se v prostoru vytvoří čelo vlny (N1), které se stáčí do spirály a následně se vytvoří hlava vlny, která tvoří tlakovou přepážku v prostoru. Za přepážkou (N1) se začne podle stejného scénáře tvořit další (hustší) vlna (N2). Suma vln (N1, N2, ... Nn) tvoří spirálu nízkého tlaku (N). U vln lze rozlišit vlnění podélné (A), které probíhá mezi spirálami vysokého tlaku (V1, V2) a vlnění příčné (B).

 

Obr. 6.3.

 

6.20.    Příklad 6.5. Vlny mají fraktální charakter (Obr. 6.3. b). Jako názorný příklad mohou sloužit („ploché“) vlny na širém moři (Obr. 6.4. a). Jsme v mořském prostředí v oblasti nízkého tlaku. Spirály vysokého tlaku (V1, V2), vytlačují nad hladinu (do prostředí atmosféry) vlny (N1, N2, N3, ... Nn), které tvoří spirálu (N). Čela vln směřují do středu tlakové níže. Vlna (N1) je sumou podřízených „vlnek“ (N11, N12, ... N1n).

6.21.    Tlak (OT) na záda „vlnky“ (N11) má za následek pohyb čela „vlnky“ (N11) směrem do středu (N1). Pohyb zvyšuje tlak, kterým vlnka (N11) působí na následující vlnku (N12). Vlnka (N11) zatlačí vlnku (N12) směrem do středu (N1) a nahoru do atmosféry. Vlnka (N12) zrychlí svůj pohyb směrem do středu (N1) a je vytlačena z vody trochu výše, než je vlnka (N11). Následující (fraktální) vlnky jsou podobně vytlačovány směrem do středu (N1), stále výše nad vodní hladinu do prostředí atmosféry.

6.22.    Dostředný tlak (OT) ze stratopauzy na plochu jednotlivých molekul vody vytváří také tzv. „tíhovou sílu“, která je příčinou toho, že ve vztažné soustavě atmosféry získává vlna (N1) hmotnost, která působí proti růstu amplitudy vlny (N1). [3] Tíhová síla působící na vlnu (N1) narůstá až do okamžiku, kdy převáží nad tlakem (V1, V2) z (OT). Vlna (N1) se zhroutí a vytvoří v prostoru tlakovou přepážku. Následující (fraktální) vlna (N2) je vytlačena podobným procesem poněkud výše nad hladinu, než byla (N1). Hladina moře postupně s jednotlivými vlnami (N1, ... Nn) stoupá směrem do středu tlakové níže (hurikánu N). [4]

 

 

Obr. 6.4.

 

6.23. Vlny v tlakové výši

 

6.23.    U tlakových výší je odstředný tlak vyšší, než tlak dostředný. Tlak se šíří ve vlnách směrem od středu k okrajům výše. To znamená, že na širém moři se (ploché) vlny šíří směrem od středu k okrajům tlakové výše (Obr. 6.4. b).

6.24.    Mořské přílivové vlny mají charakter vln v tlakové výši. Hustota prostoru hmotného prostředí moře je nižší, než hustota prostoru hmotného prostředí pevniny. Tomu v nepřímé úměrnosti odpovídá tlak. Tlak v základním prostředí moře je vyšší, než tlak v základním prostředí pevniny. [5] Směrem od širého moře k pevnině se tlak snižuje (ve vlnách). To znamená, že vlny, které jsou dále od břehu tlačí na vlny, které jsou blíže ke břehu. Přitom je voda s každou vlnou postupně vytlačována „nahoru“ do prostředí vzduchu, kde na ni působí tíhová síla, obdobně jako u vln v předešlém příkladě. Vlna vytlačovaná nad vodní hladinu, získává hmotnost.

6.25.    Tlak ze stratopauzy (OT) na záda vlny v prostředí vzduchu je vyšší, než tlak v prostředí vody. Aerodynamický odpor v prostředí atmosféry je nižší, než hydrodynamický odpor v prostředí vody. Navíc zde přistupuje brzdící faktor daný profilem dna. Molekuly vody, tvořící hřeben vlny disponují vyšším tlakovým impulzem, než molekuly vody pod nimi. Vyšší tlakový impulz znamená vyšší rychlost molekul vody, tvořících hřebeny vln, než molekul pod nimi (Obr. 6.4. c, Obr. 6.5. c). Vlna se „přelévá“ ve směru pohybu směrem k pevnině. Hlava vlny (N1) vytvoří tlakovou přepážku, za kterou se tvoří další vlna.

6.26.    Princip, který nutí tlakové systémy vytvořit v prostoru tlakové (hustotní) „přepážky“ je univerzální a vyskytuje se u všech přirozených tlakových systémů, včetně systémů biologických.

 

6.27. Šíření jednoho tlakového impulzu v kapalinách

 

6.27.    Představu o šíření tlakového impulzu v prostoru lze získat pozorováním hmotných kapalin. [6] Jeden tlakový impulz (např. výbuch) má charakter tlakové výše. Tlak z jednoho tlakového impulzu se šíří v uzavřených plochách a klesá směrem od středu tlakového impulzu k okrajům. Každou uzavřenou plochu (vlnu) s vysokým tlakem střídá uzavřená plocha (vlna) s tlakem nízkým. Vlna vysokého tlaku (důl vlny) předchází vlnu tlaku nízkého (vrch vlny).

6.28.    Tlak z „trvalého zdroje tlaku“ se vždy šíří v neuzavřených spirálních plochách a klesá ve vlnách směrem od středu. Kdybychom nahradili pád jedné kapky vody (Obr. 6.5.) trvalým proudem, např. z vodovodního kohoutku („trvalým zdrojem tlaku“), budou tlakové vlny proudit po spirálách směrem od centra dopadu. Opačný příklad („trvalého spotřebiče tlaku“) může poskytnout vypouštění vody z umyvadla (Obr. 6.3. c). Tlak proudí do „trvalého spotřebiče tlaku“ po spirálách a klesá ve vlnách směrem do středu.

 

 

Obr. 6.5.

 

6.29.    Příklad 6.6. Na (Obr. 6.5.) je zobrazen dopad kapky vody na vodní hladinu. Náraz má charakter ojedinělého tlakového impulzu. V místě dopadu se zvýší tlak (důl vlny = vysoký tlak). Vnější (odstředná) strana kruhové oblasti vysokého tlaku (červeně) vytlačuje na hladině (kruhovou) vlnu nízkého tlaku (modře) směrem od středu impulzu (Obr. 6.5. a, b). Vnitřní (dostředná) strana kruhové oblasti vysokého tlaku vytlačuje nad hladinu vysoký sloupec vody, který lze považovat za (prostorovou) vlnu s vysokou amplitudou a malou vlnovou délkou (určitá obdoba kumulu).

6.30.    Molekuly vody, tvořící čelo kumulu disponují vyšším (odstředným) tlakovým impulzem. To má za následek, že se z čela kumulu oddělí kapka, která má vyšší rychlost (Obr. 6.5. c). Kumulus pokračuje dále odstředným pohybem (vůči Zemi) a následně se od něj oddělí druhá menší kapka (Obr. 6.5. d). Vysoký tlak (plazmy) v atmosféře působí na povrchové plochy kapek vody ze všech směrů a je příčinou jejich uzavřené sférické plochy.

6.31.    Na povrchové plochy odstředně se pohybujících molekul vody kumulu, působí zároveň dostředný tlak ze stratopauzy (OT). Jakmile (fyzikální) tlak (OT) převládne nad (mechanickým) tlakovým impulzem vytvořeným pádem kapky vody (Obr. 6.2. b), kumulus padá zpátky a vyvolává další (sekundární vlnu). Tlak směrem od středu klesá, výška vln nízkého tlaku na hladině (amplituda) se zmenšuje, délka vln se zvětšuje. Tlakový impulz se šíří také pod hladinou v prostředí vody ale s jinou dynamikou.

 

6.32.    6.32. Příklad 6.7. Představu o šíření jediného tlakového impulsu v prostoru může poskytnout výbuch rozbušky pod vodní hladinou. V místě výbuchu prudce vzroste tlak a vzniká tam oblast vysokého tlaku (řídká bublina). Tlak v (husté) vodě působící na povrch bubliny ze všech směrů je příčinou její kulové plochy (obr. 6.5. f). Nízký tlak ve (studené) vodě působí proti vysokému tlaku v bublině (kde postupně klesá teplota) tak dlouho, dokud bublina nezkolabuje (obr. 6.5. g). Tlak ve středu bubliny se opět zvýší, odtlačí okolní vodu a vytvoří novou bublinu (obr. 6.5. h). Bublina (prostorová vlna) pulsuje a je tlačena vodním prostředím (odstředně) směrem k vodní hladině. Horké bubliny ve studené vodě chladnou a jejich objem (amplituda) se postupně zmenšuje. [7] Teplota bubliny se postupně vyrovnává s teplotou vodního prostředí.

6.33. Záření

 

6.33.    Když je tlak (teplo) v tělese vyšší, než v prostředí, které ho obklopuje, proudí částice z tělesa do prostředí (Obr. 4.6.). Výměna tlaku (tepla) mezi tělesy přes prostor mezi nimi se děje prouděním. Emitování částic z teplejšího tělesa do studenějšího prostoru nazýváme záření. To znamená, že (horké) těleso nejprve do (studenějšího) prostoru částice vyzáří a prostor částice následně tlačí (po spirále) směrem od jejich zdroje k jinému (studenějšímu) tělesu. Částice, které proudí prostorem, jsou značně nesymetrické a mají charakter vln. Hybatelem pohybu částic je vždy prostor (prostředí).

6.34.    Čím je rozdíl v teplotě (tlakový spád) mezi tělesem a prostředím větší, tím je výměna tlaku mezi nimi intenzivnější (rychlejší pohyb). Tlakový impulz plochy částice na plochu tělesa je dán typem částice, její hustotou, rychlostí šíření prostředím a rychlostí rotace kolem dráhy pohybu. Tlakový impulz každé částice vždy těleso nějak ovlivní. [8]  

6.35.    Intenzita záření je suma účinků tlakových impulzů povrchových ploch jednotlivých částic na povrchovou plochu tělesa. Na těleso může působit vysoký počet („studených“, hustých) částic s malou plochou a malým tlakovým impulzem, nebo menší počet („horkých“, řídkých) částic s velkou plochou a velkým tlakovým impulzem a všechny kombinace mezi tím. Vždy musíme posuzovat celkovou sumu tlakových impulzů všech částic spektra. Dostáváme zářivý tok na jednotku plochy.

6.36.    Částice jsou nesymetrické, pohybují po (fraktální) spirále a rotují. Dráhu částic také ovlivňují tlakové impulzy, které dostávají při „srážkách“ s jinými částicemi v prostoru. Na (Obr. 6.6. b nahoře) je znázorněna trajektorie nesymetrické částice (vlny) pohybující se prostorem po spirále.

6.37.    Směr, kterým tlakový impulz částice působí při „nárazu“ se skládá ze složky dané „dopředným“ pohybem a složky dané (fraktálním) rotačním pohybem. To je u každé částice jiné. Uspořádáním částic podle rychlosti (frekvence) rotace a tlakových účinků, dostaneme spektrum (Obr. 6.6. b, dole). Spektrum je hrubé rozdělení grup částic, podle jejich tlakových účinků na těleso (měřicí přístroj).

6.38.    Na okrajích spektra jsou dva extrémy. Záření gama (G) je proud (super)hustých částic s malým objemem a maximální hustotou. Jejich teplota se blíží teplotnímu dnu. Tyto částice se nacházejí v jádrech atomů a v superhustých sférách (tzv. „černých dírách“). Opačný extrém představují (super)horké částice, které se nacházejí ve stratopauzách hvězd a v (mega)částicích mezigalaktického prostoru (Obr. 9.1., MB). Teploty se zde pohybují řádově v milionech stupňů K. Uprostřed spektra je úzká oblast viditelného světla a tepla (S, T) tak, jak to my lidé chápeme díky receptorům světla a tepla, kterými nás příroda vybavila. Ve Vesmíru nejsou žádné barvy. Barvy máme pouze „v hlavě“.

 

Obr. 6.6.

 

6.39.    Příklad 6.8. Co je to světlo? Vypomůžeme si analogií. Na (Obr. 6.6. a, vlevo dole) je nádoba s vodou a v ní ohřívač. Ohřívač působí tlakovými rázy na plazmu v okolní kapalině. Jinak řečeno ohřívač zvyšuje teplotu (tlak) plazmy mezi molekulami vody. Zahřátá plazma zvyšuje svůj objem a vytváří ve (studené) vodě bublinu páry. Horké částice plazmy (bubliny páry), jsou řidší, než studené částice plazmy vodního prostředí (Obr. 6. a vpravo). Horké částice jsou tlačeny studeným prostředím směrem od středu (jsme v tlakové níži Země). [9]

6.40.    Vlákno žárovky připomíná ponorný ohřívač a plní stejnou funkci (Obr. 6.6. a, vlevo nahoře). Částice plazmy v baňce žárovky, dostávají tlakové rázy ze žhavého vlákna žárovky, zvětšují svůj objem, vytvoří v prostoru žhavé částice světla (S) a tepla (T). Částice (S), (T) jsou vytlačovány (pro ně studeným prostředím) směrem od středu (od vlákna žárovky).

6.41.    Když částice světla a tepla (S, T) opustí baňku žárovky, dostávají se do (hustší, studenější) směsi plazmy s molekulami vzduchu. Studená plazma mezi molekulami vzduchu tlačí částice (S, T) směrem od žárovky. Částice (S, T) působí tlakovými impulzy na plazmu v sousedství žárovky, následkem toho se zvyšuje teplota v okolí žárovky. Při svém pohybu (S, T) narážejí svými plochami na plochy molekul atmosféry. To ovlivňuje jejich dráhu. Teplota částic (S) se vzdáleností klesá, intenzita světla klesá.

6.42.    Obdobně, jako ponorný ohřívač ve vodě neemituje žádné bubliny páry (nevycházejí z tělesa ohřívače), tak také vlákno žárovky neemituje žádné částice světla. Pouze v baňce žárovky přítomná (studená) plazma se transformuje (protože jí dodáme tlakové impulzy z vlákna) do (horkých) částic světla a tepla. Částice světla nejsou nějaké „projektily“ vystřelené z vlákna žárovky. Jsou pouze „řídké“ (horké) částice tlačené „hustým“ (studeným) prostorem směrem od žhavícího vlákna. Každá částice je jiná a v každém okamžiku se transformuje do „nové“ částice. Neexistují žádné „standardní“ částice světla (fotony). Jedná se o plazmu, takže tyto částice nemají nikdy žádnou hmotnost.

6.43.    Tlakové pole v moři tvoří mořské proudy. Bublina páry vygenerovaná na dně moře je tlačena směrem od středu (k hladině) a zároveň také je „unášena“ mořským proudem. Její pohyb se skládá z těchto dvou složek. Obdobně pohyb částice světla (S) se skládá z odstředného pohybu od zdroje a sumou tlakových impulzů ploch částic prostoru (OT) na její plochu. Rychlost pohybu zdroje nemá již na pohyb částice žádný vliv.

6.44.    Bublina horké páry stoupá prostředím studené vody, ochlazuje se a postupně se z ní stává opět pouze molekula vody, která spoluvytváří vodní prostředí. Podobně žhavá částice světla (S) je tlačena studeným prostředím tlakového pole Vesmíru směrem od zdroje. Částice (S) chladne, její vnitřní tlak klesá a transformuje se do částice (T). [10] Také částice (T), postupně zchladne natolik, že se transformuje do (chladného) prostředí Vesmíru. To omezuje vzdálenost, na kterou lze Vesmír pozorovat.

 

6.45.    Příklad 6.9. Jinou představu o dějích v prostředí plazmy můžeme získat při pozorování pěny na pivě. V malých bublinkách pivní pěny občas vystoupá k hladině velká bublina. To znamená, že hustá pěna, tvořená malými bublinkami (malé husté částice) vytlačuje směrem od středu řídkou bublinu (velká řídká částice). Hustá pěna se postupně mění na ještě hustší kapalinu a klesá na dno (směrem do středu). Jsme v hmotném jádru tlakové níže planety Země. Hustota směrem do středu roste, tlak klesá.


[1] Nejedná se o nějaké „tvrdé“ rázy. Částice jsou tlakové útvary a jejich plochy (také tlakové útvary) jsou poněkud „rozmazané“ (Obr. 6.2. c). Vždy se jedná o tlakové pulzy jedné plochy na jinou plochu. Jinak řečeno pohyb jedné plochy (tlakového orgánu), působí tlakovým impulzy vůči jiné ploše (sousednímu tlakovému orgánu). V prostoru přitom nemusí docházet k výraznému pohybu. Částice pouze předávají tlakový impulz jedna druhé. Např. Newtonova houpačka, nebo vlna Cunami.

[2] V následujícím textu jsou názorná zobrazení za použití „plochých“ mořských, nebo atmosférických vln. Tyto vlny jsou značně deformované, protože tlak (ze Zemské stratopauzy), který je příčinou jejich vzniku působí na ně pouze z jedné strany (shora). Druhá strana tlaku ze stratopauzy (zdola) je odstíněna tělesem Země. Příklad některých prostorových vln (TV) je na (Obr. 3.9.).

Fyzikální vlna není žádná sinusovka. Sinusovka je geometrické vyjádření (virtuální, symetrické) matematické funkce. Sinusovka = zvlněná čára = vlnovka = NIC.

[3] To znamená, že pouze voda tvořící vlnu, která je nad hladinou a je obklopená vzduchem nabývá hmotnost ve vztažné soustavě atmosféry na planetě. Voda pod vlnou (v moři) a také samotná voda uprostřed vlny ve vztažné soustavě moře hmotnost nemá. Molekula vody, která je ve vodním prostředí je v beztížném stavu a hmotnost nemá. Tatáž molekula vody, pokud je zároveň v prostředí vzduchu (o jednu hustotní sféru výše) hmotnost má (Obr. 7.9.). Hmotnost není konstanta.

Pokud je kapalina sama v sobě je v beztížném stavu a nemá hmotnost. To znamená, že moře nemá hmotnost a netlačí na břehy a dno svojí hmotností, ale pouze rozdílem tlaku v prostředí vody a prostředí kamenného dna a břehu. Rovněž tak atmosféra nemá hmotnost a netlačí na mořskou hladinu a pevninu svojí hmotností, ale pouze rozdílem tlaku v základním prostředí (plazmě) atmosféry a základním prostředí moře.

[4] Ve víru (N) se vzdálenost mezi (V1, V2) zužuje, jako když je v řece úzké místo. Voda se nemůže stlačit, tak se amplituda vln (N1, N2, N3) zvětšuje a jejich pohyb se směrem k oku zrychluje. V centru hurikánu (N) na Zemi lze zaznamenat vzdutí hladiny moře asi o 5 - 8 metrů. To je důsledek snižujícího se tlaku směrem k oku (N). Není to důsledek působení větru. Podobné vzdutí mraků směrem k oku hurikánu lze dobře pozorovat na snímcích center hurikánů z Kosmu.

[5] Hmotné kapaliny se skládají z atomů a plazmy (plazma = základní prostředí). Atomy svojí přítomností ovlivňují tlak v základním prostředí. Plazma v hmotné kapalině má přibližně stejnou hustotu prostoru, jako atomy (molekuly) kapalinu spoluvytvářející. Zdrojem pohybu v kapalině je vždy plazma (OT).

[6] Plazma se v jistém slova smyslu chová jako kapalina s proměnlivou hustotou. Plazma ale není kapalina! Plazma není hmota! Plazma nikdy nenabývá mechanickou hmotnost!

[7] Nejedná se o bublinu plynu. Expanzi bubliny způsobuje hlavně (horká) plazma. Proto bublina může tak radikálně měnit objem. (Obr. 6.5. h) může sloužit jako představa částice vysokého tlaku, která má dvě nestejné polosféry oddělené od sebe (RP). Podobné experimenty by si zasloužily větší pozornost. Je třeba rozlišovat rozdíl mezi bublinou vzduchu ve vodě (jiné hmotné prostředí s jinou hustotou prostoru) a bublinu páry (plazma mezi molekulami vody). Zdroj obrázků https://www.youtube.com/watch?v=E5rGFZWQfzk .

[8] Rychlejší pohyb plochy částice znamená větší tlakový impulz, kterým její plocha může působit. Teplo je zde relativní pojem. Těleso s teplotou 10 K je teplejší, než těleso s teplotou 5 K.

[9] Vodní prostředí se skládá z molekul vody obklopených částicemi plazmy. Hustota prostoru molekul vody a hustota prostoru částic plazmy mezi molekulami je zhruba shodná. Molekuly vody jsou „pasivní“ tělesa, která jsou ve své hustotní sféře, jsou v beztížném stavu a nemají na svůj pohyb žádný vliv. Odstředný pohyb bublin páry způsobuje rozdíl teploty (hustoty prostoru) plazmy v bublině páry a plazmy ve vodním prostředí (Obr. 4.1. c).

Pára je molekula vody, obalená horkou plazmou (Obr. 6.6. a vpravo). Při postupu (studeným) vodním prostředím chladne plazma, nikoliv molekula vody. Molekula vody si stále drží svoji teplotu. Veškeré teplo (tlak) tvoří plazma mezi molekulami vody. Horká bublina páry se při svém odstředném pohybu „prodírá“ mezi molekulami vody a ty ji kladou hydrodynamický odpor, který působí proti pohybu bubliny.

[10] To je registrováno jako rudý posuv ve spektru. Aplikovat na chladnoucí částice světla Dopplerův princip a usuzovat z toho na „rozpínání Vesmíru“ je absurdní.