6. Atomy

6.1. Atomy[1] jsou složená tělesa z částic. Atomy jsou tlakové níže. Atomy se tvoří náhodným procesem v Prostoru. Atomy v Prostoru neustále vznikají a také zanikají.[2] Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou, která tvoří prostředí. Atomy lze v do určité míry považovat za uzavřená tělesa (která jsou uzavřená mrakem neuzavřených bublin).

6.2. Atomy jsou hmota (z definice). Atomy mohou nabývat za určitých podmínek hmotnost. Atomy se mohou spojovat a vytvářet složená tělesa prostřednictvím nepravidelných spojení, nebo pravidelných (krystalických) mřížek.

6.3. Atomy tvoří zcela zanedbatelnou část Vesmíru a nemají na děje tam probíhající prakticky žádný vliv. Husté atomy se kupí v centrech tlakových níží. Atomy, jejichž hustota se blíží hustotě základního Prostoru (vodík, helium) jsou mnohem více rozptýleny. Význam atomů spočívá v tom, že jsou oproti plazmě obrovské, odrážejí světlo a díky tomu je můžeme vidět. Malá část těles z atomů tvoří tzv. „zářivou hmotu“.

6.4. Vznik atomu

6.4. Na Obr. 6.1. vidíme co se stane, pokud „praskne“ (mýdlová) bublina. Máme zde pěnu složenou ze tří bublin. Jedné velké a dvou malých, které jsou k velké „připojeny“ společným mezifázím. Velkou bublinu nyní „propíchneme“ (rozrušíme její mezifází). Když pozorujeme takový proces zpomaleně vidíme, že přestože je v bublině vysoký tlak, bublina nijak „nevybuchne“. Tlak postupně uniká z bubliny (kde je vyšší tlak) do prostředí. Mezifází bubliny se postupně rozpadává na nepatrné kapičky vody - to znamená malé tlakové níže (husté částice) a ty padají směrem do středu systému.[3]

Obr. 6.1. - rozpad bubliny

6.5. Za pozornost stojí důležitý fakt. I když se mezifází velké bubliny rozpadá, mezifází dvou malých „přilepených“ bublin zůstává intaktní (Obr. 6.1.). Velká bublina zaniká, ale malé bubliny nabudou opět tvaru nepravidelného rotačního elipsoidu a existují v Prostoru dále. Klastr bublin můžeme rozpojovat, přidávat k němu bubliny a také je z něho opět bubliny odebírat[4] bez fatálních následků pro celý klastr.

6.6. Na Obr. 6.2. a je rotující klastr bublin v prostoru. Abychom mohli pozorovat co se děje uvnitř klastru bublin, provedeme v něm řez rovinou R, (Obr. 6.2. b). Klastr bublin tvoří (rotující) sedimentační spádovou oblast,[5] v níž tlak směrem do středu klesá (hustota roste). Čím postupujeme hlouběji do nitra klastru (pěny), tím více roste hustota bublin. Vnitřní bubliny jsou odstíněny od bublin tepla z vnějšku (z prostředí).

6.7. Ve společných mezifázích vnitřních bublin dochází k narůstání hustoty a klesání teploty. Obaly vnitřních bublin „mrznou“. „Praskne-li“ nyní některá z vnitřních bublin, chová se podobně, jako bublina na Obr. 6.1. Superhusté částice, vzniklé rozpadem slupek zmrzlých bublin padají po spirále do centra rodícího se atomu.

6.8. V centru se vytváří (náhodný) klastr z superhustých (gama) částic (Obr. 6.2. b). Jsou to vlastně „střepy“ z rozpadlých „zmrzlých“ slupek bublin, jejichž teplota se blíží teplotnímu dnu a hustota se blíží hustotnímu dnu. Nic ve Vesmíru nemůže být hustší. Vnější bublinový obal klastru vytvoří obal atomu (Obr. 6.2. c). 

6.9. Ne všechny částice dosáhnou minimální teploty. Kolem superhusté plazmy v centru se vytváří rotující oblast s velkou hustotou. Superhustou plazmu v centru bychom si mohli představit jako nepravidelný rotační elipsoid z krystalků ledu, kolem ní rotuje něco jako déšť hustých částic. Postupně se dostáváme k „oblaku“ bublin, které tvoří obal, či jakousi obdobu mezifází kde prudce klesá hustota. Obal z bublin, který tvoří mezifází atomu je mnohem řidší, než jádro (Obr. 6.2. c dole).

Obr. 6.2. - vznik atomu

6.10. V místě styku hustých částic v jádře pozorujeme výtrysky vírů vysokého tlaku. Na Obr. 6.2. b je naznačen pouze jeden severní. Může jich být ale mnoho (Obr. 4.2. c, d). Těmito kanály „komunikuje“ jádro s obalem a vyměňuje si tlak. Celý systém se tak stabilizuje.

6.11. Na rozdíl od jednoduchých částic, které jsou „neuzavřené těleso“ (slupku tvoří spirální toroid), můžeme atom považovat za „částečně uzavřené těleso“, které má obal z „neuzavřených“ bublin (Obr. 6.2. c dole).

6.12. Částice základního prostoru nemohou za „normálních teplot“ dovnitř atomu proniknout. To je příčinou toho, že se atomy (na rozdíl od jednoduchých částic) s rostoucím teplem pouze mírně roztahují, jinak jsou ale prakticky nestlačitelné. V mechanice můžeme u atomů počítat s jistou stálostí hustoty a rozměrů. Teprve od určitého vysokého tlaku (teploty) dochází k destrukci atomu na jednotlivé částice, které se následně transformují do základního prostředí.[6]

6.13. Atom si můžeme připodobnit k tornádu. Takovéto příměry nejsou sice zcela korektní, ale umožňují si udělat představu o věcech, které nemůžeme pozorovat přímo, v porovnání s ději které důvěrně známe, ale jejichž podstata nám mnohdy uniká.[7]

Obr. 6.3. - tornádo - atom, porovnání dvou tlakových níží

6.14. Tlakové systémy mají fraktální charakter. Pozorujeme-li některé jevy v přírodě v běžně přístupných měřítcích, můžeme na nich pochopit jevy, které jsou našim smyslům a přístrojům nepřístupné. Na Obr. 6.3. uprostřed, vidíme hlubokou atmosférickou tlakovou níži, kterou známe jako tornádo. Tornádo musíme chápat, jako celou supercelu a nikoliv pouze vnitřní „chobot“. Tornádo „pohánějí“ tlakové výše v jeho okolí. Tlak směrem do středu prudce a neproporcionálně klesá. Hustota směrem do středu roste. Obr. 6.3. udává orientační rozměry tornáda. Je zde rovněž velký rozdíl v průměru celé supercely a vnitřního „chobotu“ (jako u jádra atomu).[8]

6.15. Větrný vír, který tornádo tvoří, začíná na jeho okrajích jako lehký vánek. Tlak ve spirálních vírech směrem do středu tornáda působí na stále menších plochách a poloměrech. Ve středu se tyto původně slabé tlaky koncentrují a působí zde devastujícím způsobem. V blízkosti středu tornáda vidíme rotující pásmo deště a v jeho středu, kde jsou účinky tlakového víru maximální jsou husté rotující trosky, hlína a pod. Ve středu je nejvyšší hustota a minimální tlak. Průběh tlaku je znázorněn na grafu včetně tlaku v mezifází (přehnaně).[9]

6.16. Připodobníme-li tornádo k atomu[10], musíme si uvědomit, že zde na Zemi vidíme pouze jakousi polovinu tornáda. V prostoru bychom museli přidat ještě jeho druhou polovinu, která by byla virtuálně na opačné polosféře Země. V prostoru by se mrak tvořící supercelu přeměnil v dutý elipsoid (mrak bublin) a obalil by tornádo po celé obvodové ploše. „Chobot“ by se přeměnil na jádro ve tvaru rotačního elipsoidu. Kolem hustého jádra rotuje „déšť“ - husté částice.

6.17. Vznik atomu je náhodný proces. Žádné dva atomy nejsou stejné. Atom může vzniknout několika způsoby:

a) Spontánním vznikem v Prostoru z klastru bublin (Obr. 6.2.). Tímto způsobem mohou vznikat všechny atomy a nikoliv jenom vodík.[11] Záleží na velikosti a tvaru jádra a velikosti klastru bublin tvořícím obal atomu, které jsou pro každý atom jiné. To vše se děje ve velmi studeném prostředí při teplotách blízkých teplotnímu dnu.

b) Kombinací již existujícího klastru superhustých částic s nějakým náhodným klastrem bublin (např. při jejich kolizi). Klastr superhustých částic tvoří kondenzační jádro.

c) Sloučením (podružných) jader již existujících atomů do nového většího (složeného) jádra. Tyto procesy probíhají ve hvězdách, nebo planetách. Je k nim potřeba vysokého tlaku (teploty). Podružná jádra si v nově vzniklém jádře zachovávají svůj tvar a velikost (protože jsou zmrzlá). Takové jádro už nemá tvar jednoduchého nepravidelného elipsoidu (Obr. 6.4.). Obaly se propojí.

6.18. Jádro atomu má standardní, konečnou (protože nejnižší možnou) teplotu a tudíž také nejvyšší možnou hustotu.[12] Tyto hodnoty vycházejí ze základních fyzikálních vlastností Prostoru. To znamená, že velikost (hloubka) tlakové níže v centru atomu je vždy stejná (nejnižší možná).[13] Mění se jenom velikost (rozměr) a tvar této níže.[14]

6.19. Jádro atomu tvoří sedimentační dno atomu. Hustota je maximální (hustotní dno), nic nemůže být hustší. Teplota jádra tvoří nejenom teplotní dno atomu, ale také teplotní dno celého Vesmíru. „Rozmrznutí jádra“ není možné. Jádro je odstíněno (odizolováno) svým bublinovým obalem od prostředí. Bubliny tepla se zde za normálních okolností nedostanou (jako bychom chtěli natlačit míček na dno moře).

6.20. Jádro je nesymetrické, neboť je tvořeno náhodným seskupením „zmrzlých“ částic prostoru. Každá zmrzlá, superhustá částice tvořící jádro je obalena vysokým tlakem, proto nemůže dojít k jejich propojení v jedno těleso. Tyto částice k sobě tlačí tlaková níže, tvořící atom. Extrémně vysoký tlak, „tryská“ směrem k obalu atomu a způsobuje na jeho ploše „nerovnosti“ (Obr. 6.5. a). Rotace jádra je maximální.

6.21. U velkých jader (např. uranu) mohou být částice jádra a jeho okolí spontánně z atomu „vytlačeny“ (radioaktivita). Nejedná se o žádnou odstředivou sílu! Každá zmrzlá částice jádra má slupku z velmi vysokého tlaku (Obr. 4.2. c). Když je dostředný tlak tlakové níže atomu menší, než vysoký tlak ze slupky částice tvořící jádro, tak je tato částice (Gama) prostě z jádra vytlačena (po spirále).

6.22. Tvar a velikost jádra má vliv na velikost a tvar povrchové plochy atomu - t.j. na poměr mezi „údolími“ a „kopci“ na povrchu atomu a tím i na oblasti s nízkým a vysokým tlakem na slupce atomu. To má zase vliv na fyzikální a chemické vlastnosti atomu.

6.23. Způsob, jakým je jádro utvářeno má vliv na pozdější vlastnosti atomů. To je dobře pozorovatelné především u prvků s nejmenším jádrem. Atomy tvoří tzv. izotopy. Ve skutečnosti se jedná o skupiny atomů s náhodně utvořeným jádrem, které mají podobné vlastnosti. Ukážeme si to na atomech vodíku a helia.

6.24. Atomy a jejich izotopy nejsou nějaká přesně definovaná tělesa, složená z přesně definovaných částic. Jedná se o řadu náhodně vytvořených složených těles v Prostoru. Podle tvaru a velikosti jádra a z toho plynoucího tvaru obalu vykazují tato tělesa přibližně stejné, nebo zcela různé fyzikální a chemické vlastnosti.

6.25. Příkladem pro jakési „promíchání vlastností“ atomů může být Vodík a Helium. Vodík má tři základní izotopy. Helium má dva základní izotopy. Helium 3 a Helium 4, přičemž Helium 4 tvoří naprostou převahu v přírodě.

Obr. 6.4. - možné variace jádra atomů Vodíku a Helia

6.26. Vodík je první prvek, který se ještě v prostoru udrží. Svojí hustotou se blíží hustotě Prostoru. Pokud bychom měli prvek, který by byl řidší než prostor sám, prostě by se v prostoru neudržel.[15] Jsou rozlišovány 3 izotopy vodíku. Vezmeme-li jako východisko vodík H1 (protium), jehož jádru přisoudíme průměr 1, pak stačí, aby jádro deuteria H2 mělo průměr 1,26 a dostáváme dvakrát objemnější jádro. Totéž lze odvodit u tritia H3 - průměr 1,44 (Obr. 6.4. vlevo nahoře). Jádro vodíku a jeho izotopů se sestává z jednoho tělesa, složeného náhodně z množství superhustých částic. Každý izotop má ale jiný objem jádra. 

6.27. Možné variace He3 ukazuje Obr. 6.4. vpravo. Některé kombinace pravděpodobně nejsou příliš stabilní. Jádro složené ze dvou částí nevypadá příliš stabilně, ale nelze takovou možnost vyloučit. Zajímavá kombinace se nabízí u jádra He3 složeného ze tří jader H1. Takovéto jádro by mohlo mít střední kanál. Jednalo by se o atom s toroidním tvarem. Tento toroid by byl velmi plochý a navíc asi mírně „trojúhelníkový“.

6.28. Stejně jako jádro He3, může být i jádro He4 složeno z již existujících jader (Obr. 6.4. vpravo). Máme zde přirozeným způsobem vytvořené jádro s jedním tělesem. Zajímavou kombinací jsou opět jádra He4 složená ze čtyř jader H1. V případě, že jsou tato jádra H1 vedle sebe, vzniká nám opět střední kanál a takovýto atom má charakter toroidu. Pokus o vizualizaci takového atomu He4 se středním kanálem je na Obr. 6.4. vpravo dole. Pokud bychom měli pouze 3 jádra H1 vedle sebe a čtvrté jádro H1 by bylo v jejich středu, střední kanál by se uzavřel. Vlastnosti takovéhoto atomu by byly jiné.[16] Nelze vyloučit ani jiné, zde nepopsané kombinace. 

6.29. Rozdílné fyzikální vlastnosti atomů Helia vidíme nejlépe při zkapalnění. Přestože máme pro zkapalnění k dispozici (domněle) chemicky čisté He3, vykazuje kondenzát různé fyzikální vlastnosti. Toroidní atomy He3 a He4, které mají vnitřní kanál jsou zřejmě příčinou tzv. supratekutosti, kterou u Helia pozorujeme. Jedná se o velmi ploché atomy, které vzhledem ke kanálu se mohou po sobě velmi snadno posunovat (Obr. 6.4. vpravo dole). Také při jejich rotaci pravděpodobně dochází k jakémusi „píďalkovitému“ pohybu. To znamená, že se mohou odvalovat i do kopce. Znovu je třeba připomenout, že atomy jsou pouze nehomogenita v prostoru, to znamená, že pohyb je důsledkem procesů v prostoru a nikoliv nějakých sil vycházejících z atomu samotného.

6.30. Atomy Vodíku a Helia mají takto rozdílné vlastnosti proto, že díky malému počtu těles v jádře je jeho tvar značně ovlivňován. Čím je jádro větší (objemnější), tím méně se projevují změny, pokud tam něco menšího přidáme. Fyzikální vlastnosti izotopů se potom příliš neliší. Stabilita takových izotopů však může být rozdílná.[17]

6.31. Jak postupujeme směrem od jádra k obalu, hustota bublin klesá a jejich teplota se zvyšuje. Vnější obal atomu tvoří bubliny, které již mají teplotu prostředí. Čím jsou bubliny více vzdáleny od jádra, tím větší tlak v nich je a tím méně drží pohromadě s klastrem obklopujícím atom.[18]

6.32. Bublinový obal atomu může k sobě připojovat, nebo odpojovat částice z prostředí. To ovlivňuje celkovou hustotu látek z atomů. Objem atomu a z něho pramenící hustotu prostoru atomu je tedy nutno posuzovat zejména u plynů vždy v okolí teplotního dna.[19]

6.33. Teplota při které atom vzniká (hloubka jeho tlakové níže) má vliv na jeho teplotu varu. Čím má atom teplotu varu blíže k teplotnímu dnu, tím více se těleso složené z takových atomů jeví v teplejších prostředích jako plyn. Umístíme-li takové atomy do „normální teploty“ fungují pro bubliny prostoru jako kondenzační jádra. To znamená, že se atomy „obalí“ velkou vrstvou bublin z prostředí (Obr. 6.5. c). Mezi atomy je hodně plazmy - skupenství plynné.

6.34. Pokud je povrch atomu studenější, než okolní prostředí částice jsou tlačeny z prostředí k atomu a spojují se s jeho bublinovým obalem. Objem obalu a tím i celého atomu roste. Celková „hmotnost atomu“[20] roste jen nepatrně vzhledem k minimální hustotě bublin tepla. Atom je stále řidší. Tento proces pochopitelně funguje i opačně.

6.35. Je-li vnější sféra bublinového obalu atomu teplejší, než prostředí jsou částice tlačeny opačným směrem. To znamená z obalu atomu do prostředí. Atom houstne. Vzhledem k centru prostředí atom podle hustoty stoupá, nebo klesá z jedné hustotní sféry do druhé. Když se hustota atomu (vnitřní „průměrný“ tlak) vyrovná s hustotou (tlakem) v prostředí, je atom v beztížném stavu a zůstává v dané hustotní sféře.

6.36. Hustota prostoru atomu je dána součtem hustot jeho jednotlivých částí (Obr. 6.5. d). To znamená hustoty jádra (H4) + hustoty obalu (suma H1 + suma H2) + (H3) (hustoty toho, co je mezi obalem a jádrem). H3 má proměnlivou hustotu.[21] Hmotnost atomu nezávisí na jeho hustotě, závisí pouze na jeho (vnější) ploše.[22]

6.37. Jádro atomu žádnou hmotnost nemá, neboť se jedná o plazmu.[23] Teprve jádro s bublinovým obalem, tvoří kompletní atom a tvoří hmotu (která může výjimečně nabývat hmotnost). Hmotnost tělesa z atomů je v každé oblasti prostoru a v každém okamžiku jiná.[24] Vlastnosti tělesa určuje prostředí, ve kterém se těleso nachází.

6.38. Hustota prostoru složeného tělesa z atomů je suma hustot všech atomů a plazmy mezi nimi, tvořících objem složeného tělesa. Molekuly s propojenými bublinovými obaly se chovají jako jedno složené těleso. Hustota jejich částí může být různá.

6.39. Když nějakým způsobem atom „rozbijeme“, tlaková níže, která držela atom a tím i jádro pohromadě zanikne. Bubliny obalu (světlo, teplo) a řídké částice atomu, které ztratily svoji „sedimentační kotvu“, kterou tvořilo jádro jsou tlačeny prostorem směrem od středu.[25] Nesou si s sebou po určitou dobu charakteristické rotace z místa, odkud pocházejí. Ty jsou pro každý prvek jiné, vzhledem k rozdílným rozměrům atomů. Toto pravidlo však nelze absolutizovat.

6.40. Husté částice z nitra atomu jsou tlačeny prostorem směrem do středu. Vysoký tlak, který obklopuje každý „střep“ jádra odtlačí jednotlivé částice jádra prudce od sebe (původ „řetězové reakce“). Částice mají charakteristické rotace, dané místem jejich původu. V prostoru není žádné nahoře ani dole, takže se může stát, že v jedné oblasti některé částice stoupají a jiné zase klesají.[26] Tlaková níže atom se vyplní a transformuje se do prostředí.

6.41. Tvar jádra atomu má vliv na tvar povrchové plochy atomu (Obr. 6.5. a). Na povrchu atomu se nacházejí místa s vysokým a nízkým tlakem. Atomy se spojují do molekul právě prostřednictvím těchto oblastí nízkého tlaku na svých plochách na principu zámku a klíče, který již známe v chemii u molekul. Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak.

6.42. O oblastech s vysokým, nebo nízkým tlakem na povrchu atomu si můžeme udělat představu podle Obr. 6.4. vlevo dole (molekula vodíku H2). Oba atomy vodíku jsou propojeny společným mezifázím - svými bublinovými obaly. Jádra se posunou směrem ke středu tohoto složeného systému, kde je nejnižší tlak. Na to reagují obaly atomů. Tvar atomů se změní z relativně kulatého na jakési dvojité vajíčko. Ostatní atomy se k této molekule připojí nejsnadněji v místě s nejnižším tlakem (NT). To je uprostřed, kde je společné mezifází. (Viz rovněž Obr. 6.5. a).[27]

6.43. Atomy a molekuly tvoří prostřednictvím svých bublinových obalů klastry. Tyto klastry jsou většinou nahodilé, neuspořádané, zkrátka z toho, co je k dispozici. Po jejich zahřátí dochází k poklesu povrchového tlaku a z klastrů se vytvoří kapalina. Když se směsná tavenina rychle zchladí, chaotické struktury atomů „zmrznou“ (Obr. 6.5. b nahoře).

6.44. Atomy a molekuly mohou za určitých podmínek tvořit i poměrně uspořádané struktury. Máme-li atomy nebo molekuly se stejnými charakteristikami, nebo molekuly, které do sebe „zapadají“ mohou vytvořit pravidelné krystalické struktury (Obr. 6.5. b uprostřed a vpravo). Daný jev je možno připodobnit k pokusu s kuličkami. Budeme-li mít krabičku s kuličkami a s touto krabičkou budeme mírně třást, utvoří se nejprve na dně pravidelná vrstva kuliček. Do prohlubní mezi kuličkami ve spodní vrstvě zapadnou další kuličky a vytvoří novou pravidelnou vrstvu a tak postupně dále. Vytvoří se poměrně pravidelná struktura.

Obr. 6.5. - a) vliv tvaru jádra na tvar povrchové plochy atomu, b) řetězení atomů do amorfních, nebo krystalických látek, c) atomy plynu obalené bublinami plazmy

6.45. Podobné je to i s atomy a molekulami. Každý atom tvoří „vibrující“ nesymetrický systém. Pokud budeme taveninu z takových atomů v blízkosti bodu tuhnutí pomalu ochlazovat, usadí se atomy stejně jako kuličky z předešlého příkladu. Když tavenina ztuhne, je tato pravidelná struktura zachována. Atomy mohou mít různé tvary, dané složením jejich jádra. Z toho také plynou různé struktury, do kterých se z nich „utřesou“ krystalické struktury.

6.46. Uspořádané atomy v krystalické mřížce synchronizují svoje osy rotace. To znamená, že „póly“ atomů a vysoké tlaky tam panující směřují převážně jedním směrem - k mezifází. U takovýchto látek se podstatně zvyšuje povrchový tlak. Tyto látky vykazují na povrchu velkou tvrdost (např. diamant).

6.47. Neexistují dvě stejné částice, neexistují dva stejné atomy. Atomy jsou náhodně utvořené tlakové systémy z částic. Tvoří nepřerušovanou řadu lišící se velikostí a tvarem náhodně utvořeného jádra a jeho obalu. Jediným kritériem je pouze stabilita takového systému. Při posuzování a třídění atomů do tabulek a skupin podle jejich vlastností si toho musíme být vědomi.

6.48. Vysoký tlak na povrchu složených těles z atomů lze považovat za jistou formu mezifází. Tlak mezi složenými tělesy (z atomů) se přenáší pouze prostřednictvím jejich mezifází. Přenos tlaku mezi tělesy ovlivňuje pouze úzkou vrstvu mezifází. Vnitřek tělesa si uchovává svoje tlakové pole. Teprve, když množství (intenzita) tlaku (teploty) dosáhne určité hranice, dochází ke změnám i uvnitř tělesa. Je třeba rozlišovat povrchový tlak tělesa, složeného z atomů a povrchový tlak jednotlivého atomu. Ty jsou rozdílné. Povrchový tlak jednotlivého atomu je vždy větší. Tlak na povrchu atomu nabývá různých hodnot. To je dáno tvarem slupky atomu (Obr. 6.5. a).

6.49. Poznámka 6.1. Jak je to s „jadernou energií“. V centrech hvězd a planet může dojít k procesu, kde se ze dvou „malých“ atomů vytvoří jeden větší. Udělíme-li jednomu atomu dostatečně velký tlakový impulz, který způsobí, že při srážce s jiným atomem prolétne jeho (zmrzlé) jádro do vnitřku druhého atomu, vytvoří jádra obou atomů společnou hroudu. To znamená, že jádra nevytvoří větší „kouli“, ale zachovají si přibližně svůj tvar ve výsledné hroudě (Obr. 6.4.). „Slepená“ superhustá (zmrzlá) jádra atomů se dotýkají a mají nyní část své plochy společnou, stále ale oddělenou vysokým tlakem.

Součet ploch dvou „malých koulí“ je větší, než plocha jedné „velké koule“ o stejném objemu. To platí i pro bublinové obaly atomů. Přebývající bubliny z ploch (slupek) obou atomů jsou emitována do prostředí jako světlo a teplo. Bubliny tepla z obalů atomů jsou ta slavná „energie“. V jádře žádné teplo ani světlo není. Jádro atomu je nejstudenější materie ve vesmíru. (U studeného ledovce se moc neohřejeme).

6.50. Poznámka 6.2. V této kapitole se vychází z „oficiálního“ pohledu na posloupnost prvků. Nemohu se zbavit dojmu, že Helium je vlastně základní prvek Pak by vše bylo poněkud jinak. Pro to hovoří fakt, že teplota tání Helia je nižší, než u Vodíku. Pokud jde o supratekutost, může se nabízet i jiné vysvětlení. Složená tělesa z atomů mohou ztrácet v okolí teplotního dna hmotnost. Tlak ze Stratopauzy (způsobující hmotnost) v tomto případě proniká obtížně do nitra složeného tělesa. "Osamělý" atom si svoji hmotnost drží, ale složené těleso z atomů ne. Vnější plocha složeného tělesa je zanedbatelná oproti ploše atomů, těleso tvořících.


[1] Tato kapitola se nezabývá polemikou se stávajícím pohledem na atomy. Současné pojetí vychází z historických představ, které jsou principielně špatné a tudíž na nich nemůže vyrůst nic rozumného.

[2] Plazma (prostor) se transformuje do atomů. Působíme-li na atomy vysokým tlakem (teplotou), transformují se atomy do plazmy.

[3] V případě mýdlové bubliny na obrázku padají dolů na zem - to znamená směrem ke středu Země. Hustota kapiček vody, které tvořily mezifází bubliny je asi 1000 x větší, než hustota vzduchu uprostřed bubliny. V opačném poměru je tlak ve slupce asi 1000 x nižší, než uvnitř bubliny. Každá tlaková výše je obklopena slupkou z nízkého tlaku.

[4] Např. když foukneme do pěny na pivu (klastr bublin) část z ní „sfoukneme“. To znamená, že působíme tlakem (foukáním) na plochu pěny (rozpojíme společná mezifází).

[5] To znamená ohraničená oblast v prostoru, kde probíhá proces sedimentace. Viz. kapitola „Sedimentace“.

[6] Jak je to s „nestlačitelností“ atomů. Přirovnáme atom k tenisovému míčku. Stlačíme-li tenisový míček na jedné straně, vyboulí se nám na druhé straně. Změní tvar, ale objem zůstává prakticky stejný. 

[7] Princip zde popsaný je univerzální a pochopíme-li ho, jsme na dobré cestě pochopit mnoho dalších jevů. Pro úplnost dodávám, že místo tornáda si takovýmto způsobem můžeme představit např. velkou tlakovou níži - hurikán. Hurikán má střední kanál (oko hurikánu) tvořený vysokým tlakem proto je stabilnější.

[8] Pokud bychom zvětšili atom (velmi přibližně) na velikost fotbalového stadionu, bylo by (superhusté) jádro atomu velké jako zrnko rýže. Přesto se superhusté jádro podílí na hustotě atomu rozhodujícím podílem (asi 999/1). Jedná se o hustotu prostoru, nikoliv o hustotu odvozenou od hmotnosti!

[9] Mezifází současná meteorologie vůbec neregistruje a jeho význam nezná. To spolu s faktem, že není pochopena podstata a funkce tlaku znamená, že meteorologové nechápou podstatu dějů v atmosféře. O špatné geometrii nemluvě. (Euklidovský prostor, uzavřené „siločáry“).

[10] Nebo obecně k tlakové níži v Prostoru.

[11] Důkazem jsou prachové mlhoviny, kde nalézáme všechny prvky a dokonce i složité molekuly.

[12] Tyto veličiny jsou konečné. Nelze tvrdit, že existují nekonečně husté látky.

[13] Nesmí se to absolutizovat. Jisté malé odchylky jsou zde vždy. Jsme v nehomogenním světě.

[14] Stejně jako můžeme mít malé, tornádo, velké tornádo, nebo hurikán.

[15] Je to jako ryba ve vodě. Ryba musí mít stejnou, nebo nepatrně větší hustotu než voda, ve které plave. Pokud by byla ryba řidší, než voda, byla by vytlačena mimo vodu. V Prostoru ale žádné vytlačení mimo Prostor není možné.

[16] Jádro by dostalo tvar „pyramidy“. Takový atom by mohl vykazovat „magnetické“ vlastnosti. Viz. dále. Tvar jádra atomu má vliv na tvar celého atomu a tím na jeho fyzikální a chemické vlastnosti. Pokud jde o „tvary“ atomů, mohly by jistou inspiraci přinést pylová zrna.

[17] Další úvahy na toto téma (o těžkých prvcích - kovech) přesahují rámec této knihy. Hustotu (a obecně všechny fyzikální vlastnosti) těles musíme porovnávat při teplotách teplotního dna.

[18] Atomy svojí přítomností ovlivňují tlak v prostředí. U prostředí, které se skládá z plazmy a atomů rozlišujeme dva tlaky. Tlak (primární) v prostředí plazmy a (sekundární) tlak v prostředí z atomů. (Viz „sedimentace“).

[19] U atomů s vyšší teplotou varu tento problém není tak kritický.

[20] Pouze tam, kde na atom působí sedimentace. Jinak atom sice tvoří hmotu, ale nemá hmotnost. Je lepší používat pouze údaj o vnitřním tlaku, nebo o hustotě prostoru atomu (nikoliv odvozené od hmotnosti).

[21] Jistou představou by mohl být horkovzdušný balón („balón“ = bublinový obal atomu) se zavěšeným košem se zátěží (jádrem). Horký (řídký) vzduch (součet) H2 nadlehčuje „hustý koš“ H4+ součet H1+H3 (superhusté jádro + ostatní husté části). Celková hustota se sestává z hustoty jádra (koše se zátěží), hustoty obalu balónu a hustoty horkého vzduchu. Atom tak může plavat v okolním prostoru.

[22] Jádro zlata má menší objem, než jádro uranu, přesto je zlato těžší, než uran (pouze na planetě s pevným povrchem). Plocha bublinového obalu uranu je menší, než plocha obalu zlata. Uran je hustší, zlato je těžší. (Viz „Hmota, hmotnost“).

Čím je jádro mohutnější, tím musí jeho bublinový obal vyrovnávat nižší tlaky. Uran má na povrchu větší tlak, aby vyrovnal velmi velkou tlakovou níži jádra. Proto je potřeba velké množství tepla, abychom ho převedli do plynného stavu. Zlato má na povrchu menší tlak, proto potřebujeme menší množství tepla (menší tlak), abychom ho převedli do plynného stavu.

[23] Přirovnáme jádro atomu k „chobotu“ tornáda. Kdyby měl chobot tornáda hmotnost, vyvrtal by do povrchu Země obrovskou díru, jako nějaký vrták. „Chobot“ je v beztížném stavu a nepůsobí svojí hmotností, ale pouze tlakem.

[24] Hmotnost je mechanický parametr, který je ve fyzice nepoužitelný.

[25] Jedná se o podobnou událost, jako když horkovzdušnému balónu odstřihneme zátěž (koš). Obal letí (je tlačen) směrem od středu, koš padá (je tlačen) směrem do středu.

[26] Je to, jako bychom u horkovzdušného balonu odřízli koš. Řídký balon stoupá (od středu) a jeho hustá zátěž klesá (do středu).

[27] Na Obr. 6.5. a jsou nakresleny „lineární“ výtrysky vysokého tlaku z jádra a jim odpovídající „kopce“, nebo „údolí“ na ploše atomu. V reálu jsou to však spirály, jak již bylo v knize mnohokrát znázorněno.