5. Složená tělesa

5.1. Základní tlakové útvary - vzájemné působení

5.1. Částice (jednoduchá tělesa) mohou tvořit neomezené množství variant. Liší se hustotou, z toho plynoucím vnitřním tlakem, velikostí, tvarem. Vlastnosti částic jsou závislé na okolním prostředí. Neexistuje nějaká standardní, konstantní, neměnná částice, která je nezávislá na prostředí ve kterém se nachází. Jak se částice pohybuje v nehomogenním prostoru, mění se také její vlastnosti, neboť částice je pouze nehomogenita v tomto nehomogenním prostoru (prostředí). Částice se transformují z jednoho stavu do druhého. Neexistují dvě stejné částice.

5.2. Částice spolu vytvářejí větší celky - složená tělesa. Složená tělesa jsou tlakové útvary složené z částic (jednoduchých těles). Tělesa mají mezi sebou interakce zase pomocí částic, které vypouštějí ze svého „těla“, nebo naopak do svého „těla“ propouštějí. To znamená, že spolu mají jakousi tlakovou (látkovou) výměnu. Ta se děje prostřednictvím prostředí (tlakového pole), ve kterém se složená tělesa nacházejí. Tělesa, složená z částic mohou existovat pouze v prostředí z částic. Tělesa z částic reagují s prostředím a vzájemně mezi sebou pouze prostřednictvím částic, které emitují do prostředí, nebo z prostředí přijímají.

5.3. Doposud jsme se zabývali jednotlivými tlakovými útvary (částicemi) v prostoru poněkud izolovaně. Tlakové útvary jsou prostorové anomálie, jsou nedílnou součástí prostoru a nejsou v prostoru nikdy samy izolovaně. Je jich vždy velké množství a mají spolu neustálé interakce. Tyto tlakové útvary tvoří tlakové pole.

5.4. Popsat detailně interakce mezi tlakovými útvary je téměř nemožné vzhledem k jejich různorodosti[1] a k neustálým změnám probíhajícím v prostoru (dynamický prostor). Přesto některé charakteristiky základních vztahů mezi tlakovými výšemi, nížemi a prostředím lze alespoň naznačit.

Obr. 5.1. - vzájemné působení dvou tlakových výší a vyvolané tlakové níže

5.5. Na Obr. 5.1. vidíme jednoduchou variantu interakcí. Máme zde dvě tlakové výše V1, V2 a jimi vyvolanou tlakovou níži N1. Celý systém se nachází v prostředí tlakové níže. Tak jak se pohybují jednotlivé tlakové útvary směrem virtuální sever, nebo virtuální jih, tak se také mění směr polárního proudění v tlakové níži. Obr. 5.1. c, d znázorňuje schematicky proudění v oblasti pólů. Zde od virtuálního severu k jihu. Záleží na poloze tlakových výší, jaká bude orientace polárního proudění v tlakové níži. To se také může „přepólovat“ a proudit opačným směrem.

5.6. Bylo by těžko představitelné, kdyby tlakové útvary po celou dobu pouze „vyfukovaly“, nebo „nasávaly“ částice. Vidíme, že dochází k cirkulaci částic prostřednictvím pólů. Částice jsou na pólech „nasávány“ a při přechodu středním kanálem přechází část částic do mezifází, které tvoří stěny tohoto kanálu.[2] Zbytek částic je „vyfukován“ na opačném pólu. Velikost tlaků na „severu“ a „jihu“ rozhoduje o tom, kterým směrem proudí částice ve středovém kanálu (který funguje tak trochu jako komín).

5.7. Tlakové výše nasávají materii prostřednictvím pólů, přemisťují její hustší část do mezifází. Mezifází transportuje tento materiál do obvodových částí tlakové výše a odtud je tento materiál předáván do mezifází tlakové níže. Ta ho transportuje dále do svého středu (Obr. 5.1. c). Zatímco tlaková výše na rovníku částice převážně vířivě „vyfukuje“ na jednom pólu je nasává a na druhém zase „vyfukuje“. Tlaková níže na rovníku převážně nasává, na jednom pólu nasává a na druhém pólu „vyfukuje“.

5.8. Obdobně můžeme sledovat pohyb v tlakové níži. Ta nasává materii hlavně na rovníku, přesunuje její řidší část do mezifází a odtud se tato materie dostává z některého pólu do tlakové výše (Obr. 5.1. d). Hustý materiál z širokého okolí končí v centru tlakové níže. Tlaková níže shromažďuje do svého středu hustou materii i z okolních tlakových výší. Hybatelem celého procesu jsou tlakové výše.

5.9. V oblasti pólů je složitá situace. Polární víry (Obr. 3.14. vpravo) přitom kromě převládajícího proudění obsahují ještě vnořené víry s opačnou rotací a tlakovým polem. Navíc záleží na tlakovém poli prostředí, kterým směrem proudí částice ve vnořeném kanálu uprostřed tělesa. Ve skutečnosti dostáváme soustavu vzájemně se ovlivňujících rotujících spirálních (neuzavřených) toroidů.

5.10. Všechna tělesa jak naznačeno rotují. Středová „rovina“ jistým způsobem synchronizuje poloosy otáčení těles. Tělesa oscilují kolem této roviny, přitom se mění jejich tvar a to má zase vliv na jejich pohyb v rámci tlakového pole a směr polárních proudů.

5.11. Polární víry určují intenzitu a směr polárního proudění. Víry v oblasti rovníku zase určují směr rotace těles, neboť zde působí síly na největší ploše (Obr. 5.1. b). Tlakové výše rotují ve směru proudění z centra výše. Tlakové níže rotují po směru proudění do centra níže. To vše se děje ve sférickém prostoru. Nesmíme také zapomenout na siderickou rotaci. Jakmile jakákoli částice opustí mezifází tělesa, stává se součástí prostředí.

5.12. Tvoří-li systém více tlakových útvarů, nastávají podobné situace. Dvě tlakové výše mají tendenci se po sobě „odvalovat“ a posunovat se spirálovitě směrem k okrajům tlakového systému. Na Obr. 5.2. vlevo nahoře, máme dvě tlakové výše V1 a V2, které spolu sousedí. Tyto výše rotují naznačeným směrem na okrajích tlakové níže, která tvoří prostředí. Mezi výšemi vzniká oblast nízkého tlaku, jak naznačeno na grafu tlaku. Rotující tlakové výše vytvářejí mezi sebou tlakovou níži (Obr. 5.2. vlevo).

5.13. Ve skutečnosti vznikají jednotlivé tlakové níže tam, kde je mezi tlakovými výšemi největší tlakový spád. To vidíme na Obr. 5.2. vlevo nahoře. Mezi výšemi V1 a V2 vzniká níže N1. Tato níže se posunuje (odvaluje) do středu systému po spirále. Stejně tak mezi ostatními tlakovými výšemi vznikají další tlakové níže N2 - Nn, které rovněž směřují (jsou tlačeny výšemi) do středu po spirálách.

5.14. Na Obr. 5.2. vpravo dole je zobrazen polární pohled na vnořené tlakové útvary v tlakové níži.[3] V mezifází nadřazené tlakové níže je vysoký tlak. Tlakové výše, mající původ v mezifází V1 - Vn generují níže N1 - Nn. Uprostřed systému je „komín“, který je součástí mezifází, v němž je vysoký tlak V. Každá tlaková níže je obalena mezifázím (slupkou), kde je velmi vysoký tlak. Tento tlak vytváří slupku tělesa, která zabraňuje, aby tlakové níže N1 - Nn spolu jednoduše splynuly. Shluk (klastr) tlakových níží N1 - Nn rotuje kolem „komínu“ a spoluvytváří ve svém středu opět oblast vysokého tlaku V. 

Obr. 5.2. - tlakový systém s více útvary

5.15. Jiný, ne zcela korektní představu o dějích probíhajících uvnitř tlakové níže dává Obr. 5.3. Zde jsme sférický prostor nahradili na okamžik prostorem Euklidovským. Mezifází a tlakové systémy jsou „narovnané“. Obr. 5.3. vlevo ukazuje na severní polosféře víry V11, V12 až V1n , které směřují z mezifází do centra tlakové níže. Existence těchto vírů je příčinou vzniku protiběžných vírů N11, N12 - N1n s opačnou rotací.

Obr. 5.3. - průběh tlakového pole v tlakové níži

5.16. Obdobně na jižní polosféře víry s opačnou rotací V21, V22 - V2n a mezi jimi vyvolané víry N21 a N22. Víry N vznikají mezi víry V a mají tendenci částečně rotovat kolem vírů V, jak naznačeno u N21. Víry N postupují a jsou obnovovány a poháněny působením polárního víru V (případně jižního víru, který zde není nakreslen).

5.17. Hybatelem celého procesu jsou víry V. Tyto víry (tlakové výše) vytlačují ze svých středů veškerou hustší materii ke svým okrajům. Odtud tato materie přechází do tlakových níží N, které jej tlačí dále do svých středů (Obr. 5.3. vpravo dole). Z pólu níže N11 také ale vychází vír vysokého tlaku, který se postupně přidává k rotujícím výším V11 a V12 (Obr. 5.3. vpravo nahoře).

5.18. Tlakové víry V transportují hustší prostor ke svým okrajům a také do oblasti rovníku. Na rovníku vzniká úzká oblast nízkého tlaku, způsobená hustším prostředím. Pozorujeme zde proudění RP (rovníkový protiproud). Rotace RP okolo rovníku shodná s rotací celého tělesa, způsobená vnější toroidní rotací víru T2. V oblasti pólů je vysoký tlak, reprezentovaný tlakovým vírem V. Ten opět „přitáčí“ víry N11, N12. Víry V rotují proti pohybu tělesa a tím rotaci tělesa stabilizují.

5.19. Z vnější strany mezifází na pólech vycházejí víry do prostředí. Je třeba opět zdůraznit, že hybatelem tohoto procesu jsou víry vysokého tlaku, které vycházejí z mezifází. Víry nízkého tlaku jsou „produkty“ tohoto procesu. Vnější vrstva mezifází rotuje protiběžně oproti vnitřní vrstvě mezifází. Mezi těmito protiběžně rotujícími tlakovými útvary se nachází turbulentní zóna.

 

5.20. Spojené tlakové výše - pěna

5.20. Bublina představuje nejefektivnější způsob ohraničení prostoru, při kterém se spotřebuje nejméně materie. Tlakové výše (bubliny) mohou tvořit za určitých podmínek složené útvary - pěnu. Tlakové výše mají mezifází (slupku) z nízkého tlaku. Tlakové pole mezi dvěma bublinami tlačí tyto bubliny pouze mírně od sebe.[4] Překonáme-li tento mírný tlak, dotknou se bubliny svým mezifázím. Protože v obou mezifázích je nízký tlak, mezifází se propojí. Mezi bublinami vznikne společné mezifází (Obr. 5.4. a). Tlakové výše se snadno spojují do klastrů (shluků).

5.21. Tlak v bublině směřuje od středu k jejímu mezifází (slupce). Tlak z prostředí rovněž směřuje k mezifází bubliny. U „osamocené“ bubliny je přechod mezi mezifázím a prostředím postupný - v tlakových vlnách spirálního toroidu, který je obklopuje.

5.22. Mezi dvěma spojenými bublinami působí na společné mezifází tlak z obou bublin „naplno“. Tlakový spád, ve společném mezifází je velmi prudký. Hustá materie obou slupek je díky spirálnímu tlakovému poli vytlačována k okrajům společného mezifází. Společné mezifází si lze také představit jako jakousi velmi plochou tlakovou níži (rovníkový protiproud). (Obr. 5.4. a, b).

5.23. Společné mezifází obsahuje několik vrstev.[5] (Obr. 5.4. b dole). Dvě s protiběžnou rotací a mezi nimi turbulentní zónu, kde se protiběžné rotace vyrovnávají. Ve společném mezifází dochází k vytlačování husté materie směrem od středu k okrajům. V těchto spojnicích prostor houstne ještě více. Vytváří se prstenec, ve kterém je velmi vysoká hustota a tudíž velmi nízký tlak. Je třeba mít na paměti, že mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku, které se stýkají ve společném mezifází je opět vrstvička tlaku vysokého, která zabraňuje tomu, aby se bubliny zcela propojily.

5.24. Čím větší počet mezifází se stýká ve společných spojnicích, tím více materie je tam transportováno a tím více tam roste hustota a klesá tlak.[6] Na Obr. 5.4. c je „řez“ třemi bublinami a jejich společným mezifázím. Uprostřed, kde se stýkají tři mezifází, dochází k maximálnímu hromadění husté materie.

5.25. Budeme-li mít velmi mnoho bublin pohromadě (pěna, Obr. 5.4. d), můžeme si jejich společná mezifází představit jako jakousi vláknitou strukturu. Na Obr. 5.4. d nahoře, jsou zobrazeny pouze husté spojnice společných mezifází, ale nikoliv stěny bublin (mezifází), které tuto strukturu spoluvytvářejí.  Podle tlakových poměrů dochází k transportu materie těmito společnými „vlákny“ do center, kde se průsečíky společných mezifází stýkají. Tam je nejmenší tlak (nejvyšší hustota). Hybatelem celého procesu jsou opět tlakové výše.

Obr. 5.4. - vznik pěny v Prostoru

5.26. Pěna je složená z jednotlivých bublin (tlakových výší), mezi nimiž jsou společná mezifází (tlakové níže). Tato nerozborná jednota tlakových výší a tlakových níží tvoří jakýsi pulzující jednolitý orgán, kde nelze zcela rozeznat, kde jeden tlakový systém končí a druhý začíná (Obr. 5.4. d). Ve skutečnosti taková pěna (plazma, základní prostředí) tvoří kontinuální, spojité tlakové pole, které umožňuje nepřerušovaný (spojitý) průběh všech procesů v Prostoru. Kde je Prostor, tam je plazma, tam je Vesmír a tam je také v nějaké formě (hustotě) vždy nutně přítomna tato „vláknitá“ struktura. „Vláknitá struktura“ má fraktální charakter.

5.27. Jestliže jsme v předešlých textech hovořili o jednotlivých částicích, jako o nerozborné jednotě tlakových výší a tlakových níží, musíme nyní tuto představu rozšířit na celý Prostor, tvořený tlakovým polem, s jeho vláknitou strukturou.[7] Tato nehomogenní struktura tvoří základní Prostor (prostředí). Toto prostředí může nabývat obrovského rozsahu hustot tím, jak se mění poměr mezi objemem bublin a objemem jejich společných mezifází (Obr. 5.4. g dole). Vznik vláknité struktury je neodvratný, zákonitý jev vyplývající ze základních vlastností (daností) Prostoru. Veškeré ostatní objekty (tělesa složená, klastry částic a tlakové anomálie v základním Prostoru) jsou tělesa vnořená. Žádné těleso nemůže existovat mimo Prostor.

5.28. Příklad 5.1. Pro představu (vláknité) struktury a změn její hustoty použijeme příměr s místností plné nafukovacích balónků. Balónky vyplňují celou místnost a dotýkají se svými gumovými obaly. Do místnosti můžeme přidat, nebo z ní odebrat nějaký balónek a zvyšovat, nebo snižovat tam tlak (hustotu) aniž se struktura zhroutí. „Klepneme-li“ na jedné straně místnosti do některého z balónku, přenese se tlakový impulz na druhou stranu místnosti prostřednictvím pružných gumových obalů.

Vnitřek „nafouklých“ balónků představuje tlakovou výši, která je obalena tenkou gumou (tlakovou níží). Když budeme uvedenou strukturu ochlazovat (odebírat z balónků vzduch), počnou se balónky smršťovat. Objem tlakových výší bude klesat a objem tlakových níží poroste. Dostaneme menší místnost naplněnou tenisovými míčky. Sníží se objem, zvýší se hustota, fyzikální vlastnosti budou odlišné. Budeme-li i tuto strukturu dále ochlazovat, obdržíme nakonec malý objem gumových „pecek“ (golfových míčků) s trochou vzduchu mezi nimi (zmrzlý prostor = hustotní, teplotní dno).[8]

Představme si takovou plynule (nelineárně) se zhušťující, vibrující a vířící strukturu v Prostoru. Jsme v tlakové níži, hustá guma (golfové míčky) je ve středu. Kolem rotujícího superhustého (zmrzlého) středu rotují tenisové míčky a kolem nich víří postupně celé spektrum dalších stále méně hustých balónků (Obr. 5.4. g). Takové prostředí s proměnlivou hustotou má zásadní vliv na vlastnosti těles vnořených a na jejich chování. Všechny „gumové“ obaly jsou stále propojeny (vzájemně se dotýkají).

5.29. Spojené tlakové níže - hroudy, klastry

5.29. Také tlakové níže vytvářejí složená tělesa. Tlakové níže jsou ohraničeny mezifázím z vysokého tlaku, jehož překonání je obtížné. Jediná síla, která je schopna tlakové níže držet pohromadě v klastru je opět tlaková níže s jejím dostředným tlakem na plochu (slupku) podružných tlakových níží. Tam, kde je vyšší hustota (nízký tlak) se u těles logicky vytváří špička (Obr. 5.4. g). Těleso se pohybuje ve směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak. To znamená ve směru špičky.

5.30. Na Obr. 5.5. vidíme, že pokud se pohybujeme v prostředí, které má charakter tlakové níže, jsou ostatní podružné tlakové níže tlačeny po spirále směrem do středu, pokud jsou hustší, než prostředí, ve kterém se nacházejí. Tvar mezifází každé podružné níže se mění na „vajíčko“ a níže se pohybuje ve směru jeho špičky (Obr. 5.5. a, mezifází nadřazené tlakové níže, která tělesa tlačí do středu zde není zobrazeno). Takováto vnořená níže je tlačena směrem do středu po spirále. Čím více se níže blíží ke sféře, která odpovídá jejich hustotě, tím více se jejich tvar blíží pouze mírně zploštělému spirálnímu toroidu. Tlaky působící na mezifází níže ze všech stran se vyrovnají, špička částice mizí, pohyb se zastaví a těleso se stává součástí dané sféry. Mezi oběma částicemi je vrstva vysokého tlaku VT (Obr. 5.5. b).

Obr. 5.5. - klastr čtyř hlubokých tlakových níží

5.31. Na Obr. 5.5. jsou v centrech tlakových níží zakreslena pro názornost „hustá jádra“. Jednoduchá částice „jádro“ nemá. Jedná se spíše o přesun hustoty v rámci mezifází částice (viz. dále). Tlakové pole se v okolí takových níží deformuje. Tlakové pole je směrem do středu systému velmi „zahuštěné“, směrem k okrajům systému řídké (Obr. 5.5. c, d). Tlakový spád ve středu je vysoký, směrem k okrajům mnohem pozvolnější. Jednotlivé níže se k sobě blíží. Tlak, který je k sobě tlačí, je slabší, než tlak vycházející z jejich mezifází. Nespojují se, ale vytvářejí spolu jakési hroudy, nebo klastry (Obr. 5.5. d). Uprostřed mezi jednotlivými tlakovými nížemi vzniká opět (hloubková) tlaková výše (Obr. 5.5. c, d).

5.32. Tlakové níže jsou obaleny slupkou z vysokého tlaku. To znamená, že se velice nesnadno spojují. Jsou od sebe neustále „odtlačovány“ prostorem mezi nimi. Chceme-li spojit několik tlakových níží dohromady do nějakého klastru, musíme vždy použít poměrně velký a trvalý dostředný tlak na jejich plochy. Taková síla[9] je v přírodě pouze jedna a tou je opět tlaková níže. Jediná dostředná síla, která je schopna udržet klastr tlakových níží pohromadě je opět tlaková níže.

 

5.33. Základní Prostor a logika jeho existence

5.33. Jakmile Prostoru přiřadíme jeho skutečné vlastnosti (nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický), posloupnost neodvratných a logických dějů směřuje k tomu, že Svět tak jak ho známe nemůže být jiný. Otázka, zda by Svět byl jiný, kdyby měl jiné základní fyzikální vlastnosti nemá smysl. Přitom je třeba si uvědomit, že děje, které zde v knize postupně „dešifrujeme“ existují. Není to tak, že „kdysi“ se z NIČEHO vytvořilo NĚCO nějakým „zázračným“ procesem stvoření. Nemá cenu vytvářet jakoukoli „historii“ Vesmíru. Vesmír ani „nestárne“, ani „nemládne“, ani se nijak nevyvíjí. Vesmír nemá ani historii, ani budoucnost. Pouze existuje a neustále se transformuje.

5.34. V předešlých kapitolách jsme probrali jednoduché částice a podmínky pro to, aby mohly existovat. Pokud má vesmír částicový charakter, nemůže být v žádné, ani té nejmenší oblasti homogenní. Homogenní prostor si nelze představit.

5.35. Na Obr. 5.4. e nahoře, je představa prostoru s uzavřenými částicemi. Částice se vzájemně nedotýkají a je mezi nimi „prostor“. Rozlišujeme zde 3 hustoty. Hustotu prostředí H1 (Fáze 1), hustotu „vnitřku“ částice H2 (Fáze 2), a hustotu slupky částice H3 (Mezifází). To už samozřejmě není homogenní prostor, neboť je v různých oblastech různě hustý.

5.36. Tento model má problém. Pokud je prostor tvořen (nedotýkajícími se) uzavřenými částicemi, musí být prostor mezi nimi opět něčím tvořen. Představa, že mezi částicemi je „vakuum“ (prázdný prostor = NIC),[10] ve kterém částice jaksi „visí“ a vzájemně se drží v polohách nějakými „vnitřními silami“, které z nich neustále vystupují (perpetum mobile) je naprosto absurdní.

5.37. Skutečné (reálné) částice nejsou zcela uzavřené. Jejich plochu tvoří spirální toroid, což je neuzavřená plocha. Díky této „neuzavřenosti“ si mohou částice přes prostor mezi nimi (nebo jeho prostřednictvím) vyměňovat tlak, měnit hustotu, nebo teplotu. Částice „fungují“ tak trochu jako „pružiny“ (vlásek v hodinkách). Pokud je mezi nimi „volný prostor“ (nižší tlak) roztahují se až do okamžiku, kdy narazí na mezifází vedlejší částice. Mezifází sousedních částic se propojí a v prostoru se vytvoří pěna. Tím je celý Prostor bezezbytku vyplněn.

5.38. Na Obr. 5.4. f vlevo, jsou částice schematicky zobrazeny jako neuzavřené šestiúhelníky, které díky své neuzavřenosti vyplňují celý prostor. Částice nejsou pevně spojeny a díky malé vrstvičce vysokého tlaku mezi jejich slupkami se mohou po sobě volně pohybovat. Mohou po sobě „klouzat“.

5.39. Hustotu takového prostoru (v dané oblasti) lze pak vyjádřit jedním číslem, které v sobě zahrnuje hustotu „vnitřku“ částic i jejich slupek. Hustota Prostoru je vždy kladné číslo. Každé hustotě odpovídá příslušný tlak. Mnohem praktičtější je tedy charakterizovat konkrétní prostor v nějaké oblasti tlakem, (případně teplotou) který v dané oblasti panuje.

5.40. Částice (tělesa) jsou prostorové anomálie. Tlak působí na plochu těles (částic) vždy z prostředí - to znamená „zvenku“ a ovlivňuje tím také vnitřní uspořádání částic - jejich tvar, objem a vnitřní rozložení hustoty (tlaku). To znamená, že samotné částice jsou pouze pasivními „přijímateli“, nebo „emitory“ tlaku podle tlaku v jejich prostředí (které tvoří zase částice). Pokud částice emituje tlak do prostředí, musel být do částice tlak předtím dodán „zvenku“ a v prostředí musí být menší tlak, než v částici.

5.41. Každá částice i tělesa složená z částic jsou prostorové anomálie. To znamená, že jejich vlastnosti jsou závislé na prostoru (prostředí), ve kterém se nachází. Vlastnosti tělesa určuje prostředí, které těleso obklopuje. Tělesa nikdy nejsou zdrojem sil. Na druhou stranu každá částice svoji přítomností rovněž nějakým způsobem prostředí spoluvytváří.

5.42. Prostor (vláknitá struktura) vyplňuje bezezbytku celý Vesmír (je všudypřítomný). Každé hustotě Prostoru v dané oblasti odpovídá určitý tlak. Hustota a tlak jsou v nepřímé úměrnosti. To znamená, že v každé oblasti Prostoru je rovněž přítomen tlak. Tlak je všudepřítomný. Pokud jsou v Prostoru tělesa (ohraničená plochou), působí na jejich plochu v každé oblasti Prostoru tlak. Prostor je spojitý a tedy i tlak v něm působící je spojitý. V každé oblasti Prostoru tak může na tělesa působit síla (síla = tlak na plochu tělesa).

5.43. Síla není primární fyzikální jev (veličina). Síla se objevuje (vzniká) až tehdy, pokud máme plochu tělesa (tlakový orgán), na kterou působíme opět tlakem. Síla vzniká, působíme-li tlakem na tlak. Žádné přitažlivé, odpudivé a další síly umístěné do těles neexistují. Existuje pouze jeden druh síly. Síla vzniká pouze jako tlak na plochu tělesa a nikdy jinak.

5.44. Na Obr. 5.4. g) je schematicky zobrazen „zahušťující se“ prostor. Vzpomeňme na příměr mezi různě hustými balónky a částicemi v prostoru. „Balónky“ jsou v Prostoru nahuštěny tak, že se vzájemně dotýkají svými „gumovými“ obaly. Tam, kde je větší hustota (tenisové míčky = hustší prostor) je menší objem, než v oblasti kde je hustota menší (nafukovací balónky = řidší prostor). Hustotu prostoru si můžeme představit jako měnící se poměr mezi objemem "gumy" (nízkým tlakem) a "vzduchu" (vysokým tlakem).

5.45. Jakýkoliv impulz se v takovém spojitém prostoru může neomezeně šířit, prostřednictvím dotýkajících se slupek těles. Stejně tak pokud se v takovém spojitém prostoru objeví těleso s nižší, nebo vyšší hustotou, je díky sférické geometrii Prostoru tlačeno do té hustotní sféry, do které svoji hustotou patří.

5.46. Příklad 5.2. Jistou představu můžeme získat při pozorování pěny na pivě. V malých (hustých) bublinkách pěny stoupají velké (řídké) bubliny, které na povrchu praskají - transformují se do atmosféry. Vyrovná se tlak ve vzduchu a tlak v bublině. Slupka praskne.

5.47. Příklad 5.3. Na Obr. 5.4. f vpravo, je pylové zrno, které ohraničuje „vláknitá struktura“ na jeho povrchu. Vystouplé části znamenají nízký tlak. To napomáhá snadnějšímu připojení zrna k blizně rostliny. Mezi „vláknitou strukturou“ na povrchu pylu jsou oblasti vysokého tlaku. Vysoký tlak posléze „vytlačí“ (po spirále) pylovou láčku do blizny (v oblasti rovníkového protiproudu pylového zrna). Klíčky semen vycházejí většinou z oblasti rovníkového protiproudu semena, nebo tam, kde má semeno „špičku“ (nízký tlak). Biologické systémy se řídí fyzikálními zákony.

5.48. Poznámka 5.1. Dosavadní text navozuje dojem, že částice v Prostoru vzniká. To ale není pravda. Částice v prostoru (již) existuje. Částice ani jiná tělesa v Prostoru nevznikají, ani nezanikají, pouze se transformují. Tento jev souvisí s konkrétními fyzikálními vlastnostmi Prostoru a s fenoménem, zvaným čas. Prostor je také jenom těleso. Prostor zde je. To znamená právě v tomto okamžiku. Vše co bylo už není a vše co bude ještě není. Existuje pouze současnost.

5.49. Čas neurčuje vlastnosti těles, ani se na nich nijak nepodílí. Vlastnosti těles závisí na místě v Prostoru, ve kterém se momentálně nacházejí. Čas nemá materiální povahu. Čas je pouze uměle vytvořená (virtuální) jednotka změny. Čas nám jenom pomáhá se v neustálých změnách (transformacích) vyznat a zjistit, co je příčina (co bylo dříve) a co je následek (co bylo později). Zjistit rychlost změny.

5.50. Čas, stejně jako např. myšlenka je fenomén spekulativní (nemateriální) povahy.[11] Čas není nic objektivního, je to pouze „lidský vynález“ (který máme pouze v hlavě). Ve vesmíru není nic, co by mohlo čas vnímat. Děti, zvířata a rostliny žijí mimo čas, nehovoře o „neživých“ objektech. Fantazie, že čas se může (objektivně) „zrychlovat“ nebo „zpomalovat“ jsou zcela liché. Autoři těchto úvah a vynálezci „časoprostoru“ nepochopili ani co je to Prostor, ani co je čas. Veškeré úvahy o čase jsou ztráta času.

5.51. Vzhledem k tomu, že vlastnosti těles jsou závislé na místě v prostoru, kde se těleso nachází (a hodiny jsou také pouze těleso), ukazují hodiny v každém místě prostoru jiný čas.[12]

5.52. Úvahy o „dějinách“ Vesmíru nemají smysl. Prostor žádné dějiny nemá. Nemá žádnou minulost a nemá žádnou budoucnost. Existuje pouze přítomnost. To, že my lidé jsme schopni si něco uložit (dočasně) do paměti a považovat to za reálné (např. že vznikáme a také zanikáme) je pouhá iluze. Ve skutečnosti „zaniká“ pouze naše vědomí (které ale reálně neexistuje). Naše vědomí je „naroubováno“ na naši fyzickou stránku.[13] Materie, ze které je složeno naše tělo se každým okamžikem nezadržitelně transformuje. Nejsme přesně schopni stanovit, kdy ta materie „vznikla“ (protože nevznikla - pouze tu je) a také kdy zanikne (protože nezanikne - bude se dále transformovat). Každým okamžikem v nás vznikají nové buňky a jiné zanikají. S každým nádechem, s každým jídlem se nějakým způsobem transformujeme. Když z nás odpadne šupinka kůže, nebo vlas, žije tato materie, která původně spolutvořila naše tělo již svým „životem“, (a dále se transformuje) aniž si to uvědomujeme.


[1] Ve skutečnosti jsou pouze dva druhy - tlaková výše a tlaková níže ale v neohraničeném množství velikostí a tvarů. Oba tyto tlakové útvary jsou v jednotě. Jeden nemůže existovat bez druhého.

[2] Je zde rotační pohyb, ale nepůsobí zde žádné dostředivé ani odstředivé síly! Pouze tlak.

[3] V porovnání se Zemským tlakovým polem. Tlakové výše na rovníku generují tlakové níže, které postupují po spirálních drahách (deformovaných siderickou rotací) k pólu. Výše se pohybují proti směru otáčení Země, níže se pohybují ve směru otáčení Země (Země je tlaková níže). Lze si to představit, jako kdybychom nasadili centrum jedné poloviny spirální galaxie na „sever“ planety a zbytek galaxie bychom „natáhli“ na příslušnou polosféru planety až k rovníkovému protiproudu. Druhou polovinu galaxie bychom „natáhli“ obdobně na druhou polosféru planety. Viz Obr. 5.3. a dále („Globální počasí“).

[4] Bublina je ohraničena spirálním toroidem, kde se střídají oblasti vysokého a nízkého tlaku. Bubliny se neodpuzují ani nepřitahují. Je to prostor, který je tlačí k sobě, nebo tlačí od sebe. Neexistují žádné odpudivé, nebo přitažlivé síly umístěné v tělese.

[5] Stejně, jako běžné mezifází, mezi bublinou a prostředím. Toto společné mezifází je pouze je značně zploštělé díky většímu tlaku působícímu z obou stran. Zjednodušeně každou bublinu ohraničují 3 vrstvy + 1 vrstva mezi. Ve skutečnosti jich je mnohem více.

[6] Lze si představit také situaci, (malá) bublina ve (velké) bublině. Je-li malá bublina hustší, než velká, je „přilepena“ na vnitřní straně slupky a zvyšuje ve slupce hustotu. Je-li malá bublina řidší, než velká stává se součástí vnitřního tlakového pole velké bubliny a rotuje tam ve sféře, která odpovídá její hustotě.

Pokud má být částice stabilní, musí mít středový kanál (Obr. 4.1. a). Nezaměňovat bubliny v Prostoru s (mýdlovými) bublinami, které známe - ty nemají středový kanál!

[7] Doporučuji, aby si čtenář uchoval v paměti Obr. 4.1. d) nahoře. Tato struktura je klíčová pro pochopení procesů v tlakovém poli a v Prostoru. Také je klíčová k pochopení změn hustoty Prostoru a skupenství Prostoru. „Vláknitá struktura“ se vyskytuje u všech pozorovaných složitých tlakových systémů. Můžeme ji spatřit na nejrůznějších (fraktálních) úrovních. Např. struktura celého Vesmíru, mozkové buňky, kořenové systémy, plísně... Je třeba si uvědomit, že většinou „vidíme“ pouze společné mezifází vláknité struktury (nízký tlak). Oblasti vysokého tlaku (samotné bubliny nejsou vidět. Přitom jsou to právě (neviditelné, protože řídké) oblasti vysokého tlaku, které tuto strukturu „pohánějí“.

[8] Jednoduchá tělesa (částice) nemají jádro. Většina částic má charakter „balónků“. „Vzduch“ obalený „gumou“. Liší se pouze poměrem „gumy“ (slupka = nízký tlak) a „vzduchu“ (vnitřek = vysoký tlak). Čím jsou studenější, tím více „gumy“. Čím jsou více horké, tím více „vzduchu“. Pouze jeden druh částic má obrácenou „konstrukci“. To jsou zmrzlé částice. „Guma = vnitřek“ obalená „vzduchem = slupka“.

[9] Síla vzniká vždy jako tlak na plochu tělesa (tlakový orgán) a nikdy jinak.

[10] Je třeba zcela zavrhnout fantazie o „vakuu“ - prázdném „teoretickém“ prostoru. Tento (absurdní) „teoretický prostor“ může fungovat pouze v (absurdní) „teoretické fyzice“, kde tělesa jsou nahrazena body (NICY), bez plochy a objemu. Prostor je nahrazen NIČÍM (které má objem) a vymyšlené síly se tahají ODNIKUD. Takováto „teoretická fyzika“ popisuje neexistující, vymyšlený, absurdní „teoretický svět“, který nemá s realitou nic společného. I „vakuum“ musí být konečné - to znamená ohraničené, musí mít slupku a tudíž to už není „vakuum“. Prázdný prostor („vakuum“) = nekonečný tlak = prázdný Vesmír - (další absurdita „nekonečno“). Dostáváme sumu neslučitelných absurdností.

Pokud do reálného světa zavedeme absurditu, přestává tento existovat a stává se absurdním. Provozovat vědu ve vymyšleném (teoretickém) absurdním Světě nemá smysl. Kdo tvrdí, že se Vesmír „roztahuje“ a přitom ještě „chladne“ jenom prozrazuje, že nemá ani potuchy o těch nejzákladnějších fyzikálních danostech.

[11] Je-li myšlenka „materializovaná“ (sdělena, zapsána, „uskutečněna“ ...) může být impulzem pro nezanedbatelné duchovní, nebo materiální změny. To je ale zcela jiný proces.

[12] Čas měříme hodinami, což jsou tělesa z atomů. Atomy můžeme považovat za částečně uzavřená tělesa, která vykazují jistou objemovou a hustotní stabilitu. To ale nelze absolutizovat. V hodinách vždy „kmitá“ nějaké kyvadlo, nebo atom. Atomy se mohou „natahovat“, nebo „smršťovat“ jak s teplotou, tak s okolním základním prostředím (z jehož působení nelze uniknout). Etalon hodin stejně, jako jiné etalony „platí“ pouze v daném místě, daném okamžiku (a pouze pro sebe sama). Vzhledem k dynamičnosti Prostoru se všechny etalony v každém okamžiku nějakým způsobem mění. Nejedná se o „technický“, nebo „konstrukční“ problém. Je to principiální věc. Přesné hodiny (etalon) mohou být pouze ve statickém a homogenním Světě a takový Svět neexistuje.

[13] Veškeré naše úvahy o čase jsou deformovány našim vědomím, které má svůj počátek i konec. Vědomí je pouze suma informací. Informace sice potřebuje materiální nosič, ale sama o sobě je virtuální (nemateriální) povahy. Vědomí není nic konkrétního. Je to pouze vlastnost. Vlastnosti těles se neustále mění.