4. Složená tělesa (sedimentace)

 

4.1.       Prostor je systém fyzikálních hustot a fyzikálních tlaků. Prostor je spojitě vyplněn tlakovým polem složeným z částic s charakterem tlakové níže a tlakové výše. Oba tyto tlakové útvary jsou v jednotě. Jeden nemůže existovat bez druhého. Každá částice je jiná. Neexistují dvě stejné částice.

4.2.       Částice (jednoduchá tělesa) spolu vytvářejí větší celky - složená tělesa. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stejnými pravidly, platnými pro fraktální tlakové systémy. To znamená, že pokud tlakový systém pozorujeme na jakékoliv velikostní úrovni, řídí se stále stejnými pravidly. Složené těleso z částic lze považovat za (jednoduchou) částici v nadřazeném tlakovém systému (v nadřazené vztažné soustavě).

4.3.       Každá částice, tvořící složené těleso musí mít svoji slupku. Každé těleso složené z částic musí mít rovněž svoji slupku. Hustota prostoru částice se skládá z hustoty její slupky a z hustoty toho, co je pod slupkou. Čím je vnitřek částice hustší, tím vyšší tlak musí být v její slupce. Čím je vnitřek částice řidší, tím nižší tlak musí být v její slupce. Jinak řečeno čím je v částici nižší tlak, tím vyšší tlak musí být v její slupce. Čím je v částici vyšší tlak, tím nižší tlak musí být v její slupce.

4.4.       Hustota prostoru částic je omezena fyzikálními danostmi prostoru. Dolní hranice hustoty prostoru částic je dána teplotním (hustotním) dnem prostoru („nula“ stupňů Kelvina). Horní (přirozená) hranice hustoty prostoru se nezdá být tak „ostrá“, nebo zřejmá. Pohybuje se pravděpodobně v teplotách kolem 5 miliónů stupňů Kelvina. [1]

 

4.5.       Příklad 4.1. Částice se dá velmi zjednodušeně přirovnat ke svitku papíru. Závity nízkého tlaku (hustý papír) jsou odděleny od sebe závity tlaku vysokého (řídký vzduch) a naopak. Papír představuje hustý prostor a vzduch řídký prostor. V případě (reálného) prostoru to znamená hustou, nebo řídkou formu téhož. Závity (sférické plochy) hustého prostoru jsou od sebe odděleny závity řídkého prostoru. Závity řídkého prostoru jsou od sebe odděleny závity hustého prostoru.

4.6.       Při ochlazování částice se „vzduch“ mění na „papír“. Objem (hustého) papíru se zvyšuje, objem (řídkého) vzduchu se snižuje. Částice se do sebe „zabaluje“, objem částice klesá, hustota prostoru roste. Podmínkou je, že tlak v prostředí (T1) musí být menší, než tlak (T2) v částici (Obr. 4.1. a, nahoře). Konečnou fází ochlazování je hustotní (teplotní) dno. To představuje rulička pouze z papíru, obalená vzduchem (maximálním tlakem). I v takto („super husté“) roličce jsou závity papíru od sebe odděleny („super řídkým“) vzduchem.

4.7.       Z teplotního dna existuje cesta pouze k vyšším teplotám. Aby se mohla částice „rozbalit“, musí být její vnitřní tlak (T2) nižší, než tlak (T1) působící na částici z prostředí (Obr. 4.1. a, dole). [2] Vyšší tlak z prostředí proudí do částice. Vnitřní teplota (tlak) v částici se zvyšuje. Při zahřívání se (hustý) „papír“ mění na (řídký) „vzduch“. Částice se „rozbaluje“, její objem roste, její hustota prostoru klesá.

 

 

Obr. 4.1.

 

4.8. Složené tlakové výše

 

4.8.       Tlakové výše (TV) mají mezifází (slupku) z tlakových níží (TN). Dostředný tlak je u tlakových výší nižší, než tlak odstředný. Tlakovou výši (TV) ohraničuje suma vícenásobných otevřených spirálních toroidů s charakterem (TN). (TV) má vnější (hustou) slupku, dvě polosféry oddělené rovníkovým protiproudem a středový kanál nízkého tlaku (kumulus).

 

 

Obr. 4.2.

 

4.9.       Tlak v tlakové výši směřuje (po spirále) z odstředné strany středového kanálu k dostředné straně slupky částice (TV). Tlak prostředí směřuje z prostředí k odstředné straně slupky (Obr. 4.8. a). Prostředí tlačí tlakové (TV) výše k sobě. Ve slupkách (TV) je nízký tlak. To znamená, že se (TV) mohou k sobě snadno přiblížit. Když se slupky (TV) k sobě přiblíží, vznikne mezi nimi společné mezifází (Obr. 4.2. a, b). [3] Tlakové výše se snadno spojují do klastrů (shluků) a tvoří složená tělesa.

4.10.    U „osamocené“ částice je přechod mezi slupkou a prostředím postupný v jednotlivých závitech spirálních toroidů. Společné mezifází mezi dvěma (TV) se skládá ze slupek obou výší (kde je nízký tlak). Ty od sebe odděluje úzká vrstva vysokého tlaku, která je mezi nimi (mezi dvěma tlakovými nížemi je vždy tlaková výše). Úzká vrstva vysokého tlaku mezi slupkami obou částic umožňuje jejich opětovné oddělení, aniž by došlo k jejich destrukci.

4.11.    Společné mezifází je značně zploštělé díky velkému tlaku působícímu zevnitř obou (TV). Tlakový spád ve společném mezifází je vysoký. Ve společném mezifází dochází k vytlačování husté materie směrem od středu k okrajům (Obr. 4.2. b). Vytváří se dva prstence [4] (pro každou TV jeden), ve kterých je vysoká hustota a nízký tlak. Prstence jsou od sebe odděleny vrstvou vysokého tlaku.

4.12.    Částice není v prostoru nikdy „sama“. Prostor je tvořen spojitou jednotou částic (TV) a (TN). Odstředný tlak v (TV) je vyšší, než tlak dostředný. To způsobuje, že se každá částice „rozbaluje“ až do okamžiku, kdy tlak z odstředné plochy její slupky narazí na odstředný tlak ploch slupek sousedících částic (Obr. 4.2. e). Slupky částic vytvoří v prostoru společná mezifází. Tím je celý prostor bezezbytku spojitě vyplněn.

4.13.    V místech styku slupek se vytváří „vlákna“ nízkého tlaku. [5] Čím větší počet slupek se stýká ve společných spojnicích, tím více husté materie je tam transportováno, tím více tam roste hustota a klesá tlak (Obr. 4.2. c). [6] Výsledkem je (spojitá) vláknitá struktura prostoru (Obr. 4.2. d). Vláknitou strukturu prostoru tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží. Vláknitou strukturu prostoru má fraktální charakter.

4.14.    Existence vláknité struktury prostoru je neodvratný jev, který je důsledkem základních vlastností (daností) prostoru. Všechny objekty v prostoru jsou tělesa v prostoru vnořená a mají stejnou (fraktální) vláknitou strukturou. Kde je prostor, tam je Vesmír, tam je také (fraktální) vláknitá struktura prostoru (Obr. 4.3. a).

4.15.    Fraktální vláknitá struktura prostoru vyplňuje bezezbytku spojitě celý Vesmír. Prostor je všudypřítomný. Každé hustotě prostoru v dané oblasti odpovídá v nepřímé úměrnosti určitý tlak (teplota). Tlak (teplota) je všudypřítomný. Na všechna tělesa v prostoru (ohraničená plochou), působí v každé oblasti prostoru tlak (teplota).

4.16.    Jednota tlakových výší a tlakových níží (plazma) tvoří spojité, dynamické (pulzující) prostředí, kde nelze zcela přesně rozeznat, kde jeden tlakový systém končí a druhý začíná. Plazma (základní prostředí) tvoří spojité tlakové pole, které umožňuje spojitý průběh všech procesů v prostoru. Jak se mění poměr mezi objemem částic, objemem jejich slupek a objemem jejich vnitřků může plazma nabývat obrovského rozsahu hustot a vlastností (Obr. 4.2. f).

 

4.17.    Příklad 4.2. Pro přibližnou představu (vláknité) struktury a změn její hustoty použijeme příměr s místností plné nafukovacích balónků. Balónky se dotýkají se svými gumovými obaly (slupkami) a spojitě vyplňují celou místnost. „Klepneme-li“ na jedné straně místnosti do některého z balónku, přenese se tlakový impulz na druhou stranu místnosti prostřednictvím vzájemně se dotýkajících pružných gumových obalů.  

4.18.    Když klastr balónků zahřejeme, balónky zvětší svůj objem (sníží se hustota prostoru). Důsledkem je, že i celá místnost (prostor) zvětší svůj objem a sníží hustotu prostoru. Když budeme klastr ochlazovat, počnou se balónky smršťovat. Objem vzduchu = (VT) bude klesat a objem gumy = (NT) poroste. [7] Výsledkem bude menší místnost (menší objem) naplněná např. tenisovými míčky (více gumy, méně vzduchu). Sníží se objem prostoru, zvýší se hustota prostoru, fyzikální vlastnosti takového prostoru budou odlišné. Budeme-li i tento klastr dále ochlazovat, obdržíme nakonec pouze malý objem golfových míčků, obalených trochou vzduchu mezi nimi (hustotní, teplotní dno).

4.19.    4.19. Nacházíme se v tlakové níži. Hustota prostoru roste (po spirále) směrem do středu (tlak klesá). Golfové míčky (G) tvoří hustotní a tlakové (teplotní) dno v centru (TN). Proces sedimentace tlačí (řidší) tenisové míčky (R) nad superhusté částice (G). Nad hustotní sférou tenisových míčů (R) je hustotní sféra fotbalových míčů (T). Nad hustotní sférou fotbalových míčů (T) je hustotní sféra nafukovacích balónků (S). [8]

 

 

Obr. 4.3.

 

4.20.    Příklad 4.3. Na (Obr. 4.3.) je několika podob fraktální vláknité struktury prostoru. Vláknitá struktura Vesmíru potvrzená pozorováním (Obr. 4.3. a). Vlákna nízkého tlaku jsou tvořena tlakovými nížemi galaxií, hvězdných a planetárních soustav. Mezi nimi jsou oblasti vysokého tlaku, tvořené plazmou o velmi vysoké teplotě. Viz také (Obr. 9.1. g, h).

4.21.    Na (Obr. 4.3. b) je záběr tlakového pole na povrchu hmotného jádra tlakové níže hvězdy (Slunce). [9] Na snímku vidíme světlé oblasti tvořené žhavou (řídkou) plazmou (VT), obklopené (tmavými) plochami studenější (hustší) plazmy (NT). Porovnej s (Obr. 4.2. d, dole), kde je „řez“ podobnou vláknitou strukturou.

4.22.    4.22. Na (obr. 4.7. c) je vláknitá struktura prostoru, která tvoří podstatnou část živých organismů (houby, bakterie, kořenové systémy, kosti, nervová vlákna...). Živiny jsou vytlačovány do hustých vláken (NT) z okolního prostoru (VT). U živých organizmů je třeba vnímat nejenom (hustá) vlákna ale také (řídké) prostředí, které je obklopuje a které je hybatelem fyzikálních procesů ve vláknech.

 

4.23. Složené tlakové níže

 

4.23.    Tlakové níže jsou ohraničeny slupkou z tlakových výší (Obr. 4.4. a). Dostředný tlak (d) působící ze slupky je u tlakových níží vyšší, než tlak odstředný (o). Mezi dvěma tlakovými nížemi vzniká v prostředí oblast vysokého tlaku, která níže tlačí od sebe. Proto se tlakové níže velmi nesnadno spojují. Jediná „síla“, která je schopna svým dostředným tlakem držet tlakové níže pohromadě je opět (nadřazená) tlaková níže.

 

 

 

Obr. 4.4.

 

4.24.    Tlak mezi rameny (V1, V2) tlakové níže (N) se snižuje (po spirále) směrem do středu (Obr. 4.4. a). Vyšší tlak z ramena (V1) směřuje po spirálách (V11a) a (V11b) k ramenu (V2), které je blíže středu. Mezi rameny (V11a) a (V11b) vzniká níže (N11). Za hlavou (N11) se tvoří nová (hustší) vlna (N12). Obdobně vznikají níže (N13... N1n). Suma (N11, N12...N1n) tvoří rameno (N1) v níži (N). Směrem ke středovému kanálu klesá tlak a hustota prostoru roste.

4.25.    (Obr. 4.4. b) zobrazuje zákonitou fraktálnost tlakových systémů. Podřízená tlaková níže (N11) má slupku z vysokého tlaku, reprezentovanou rameny (V11a, V11b). Mezi rameny (V11a, V11b) se tvoří podle stejných principů další podřízené (fraktální) níže (N111, N112, ... N11n), jejichž suma tvoří ramena (N11). [10] Také bychom našli nadřazený tlakový systém k (N). Jak nadřazené tlakové níže, tak i podřízené tlakové níže se tvoří podle stejných pravidel. Viz rovněž (Obr. 10.1.).

 

4.26. Vztah jednoduché částice a prostředí, (sedimentace)

 

4.26.    Sedimentace je základní fyzikální proces v prostoru. Sedimentace je hlavní příčinou pohybu částic v prostoru. Prostor (prostředí) působí tlakovými impulzy na povrchovou plochu částice (jejíž hustota prostoru je odlišná) tak dlouho, až se hustota prostoru prostředí a hustota prostoru částice vyrovnají. Účinky tlaku prostředí na plochu severní polosféry a na plochu jižní polosféry částice se zhruba vyrovnají. Pohyb částice „ustane“. [11] Částice nedisponuje dostatečným tlakovým impulzem, aby překonala mezifází a mohla „uniknout“ ze své hustotní sféry do sousední hustotní sféry. Částice se stane součástí prostředí.

 

4.27.    Příklad 4.4. Použijeme zjednodušené zobrazení částice, jako spirálového papírového svitku. Částice je vždy nesymetrická. Na tvaru částice, který závislý na vnějším tlakovém poli závisí rozložení (tvar) jejího vnitřního tlakového pole. Na (Obr. 4.1. c, vpravo nahoře) je částice v prostředí tlakové níže. Orientovaný tlak prostředí (OT) směrem do středu klesá. Na severní polosféru částice působí vyšší tlak prostředí (VT), než na jižní polosféru (NT). Důsledkem toho je severní polosféra objemnější, než jižní polosféra. Jižní polosféra tvoří špičku částice. Viz rovněž (Obr. 4.8. a).

4.28.    Na větší severní plochu částice působí vyšší tlak prostředí (VT). Na menší jižní plochu částice působí menší tlak prostředí (NT). Částice se pohybuje v tom směru, ze kterého na její plochu působí nejmenší tlak. Částice je tlačena prostředím (OT) ve směru od „severu k jihu“ (Obr. 4.1. c, vlevo nahoře). To znamená směrem do středu (TN). Na (Obr. 4.1. c, vlevo dole) je částice s charakterem tlakové níže v prostředí s charakterem tlakové výše. V souladu s pravidly sférické geometrie prostoru je částice tlačena prostředím směrem k „severu“. To znamená směrem od středu.

 

4.29.    Popsat detailně interakce mezi částicemi a prostředím je téměř nemožné vzhledem k jejich různorodosti a neustálým změnám probíhajícím v (dynamickém) prostoru. Přesto lze některé charakteristiky základních vztahů mezi tlakovými výšemi a nížemi v tlakovém poli naznačit.

4.30.    Směr pohybu částice v prostoru určuje poměr tlaku v částici a tlaku v prostředí. Rozlišujeme dva základní stavy částic vzhledem k prostředí. Tlakovou níži a tlakovou výši. Rovněž prostředí (složené těleso z částic) může mít charakter tlakové níže (hustota směrem do středu roste, tlak klesá), nebo tlakové výše (hustota směrem do středu klesá, tlak roste). To dává základní schéma vztahů mezi částicí a prostředím (prostorem).

4.31.    Pro částici v tlakové níži platí pravidlo. Když je hustota prostoru částice vyšší než hustota prostoru oblasti, ve které se nachází, je částice tlačena (po spirále) směrem do středu. Je-li hustota prostoru částice nižší, než hustota oblasti, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu (Obr. 4.5. b).

4.32.    Pro částici v tlakové výši platí pravidlo. Když je hustota prostoru částice vyšší než hustota prostoru oblasti, ve které se nachází, je částice tlačena (po spirále) směrem od středu. Je-li hustota prostoru částice nižší, než hustota oblasti, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem do středu (Obr. 4.5. a).

4.33.    V obou prostředích platí. Když je hustota prostoru částice podobná hustotě prostředí, ve kterém se nachází, částice v dané oblasti zůstává a stává se spojitou součástí prostředí. Uvedená pravidla platí i pro složená tělesa z částic. [12]

 

 

Obr. 4.5.

 

 

4.34. Sedimentace

 

4.34.    Jednoduché částice spolu vytvářejí složená tělesa z částic. Složená tělesa z částic si mezi sebou vyměňují tlak opět prostřednictvím částic. Výměna tlaku se děje prouděním (jednoduchých) částic přes prostor mezi složenými částicemi. [13] Rozeznáváme rovníkové proudění (RP) a polární proudění (PP).

4.35.    Rovníkové proudění (RP). Tlakové výše (TV) vytlačují hustou materii (nízký tlak) směrem k okrajům svých rovníkových protiproudů. Tlakové níže (TN) přebírají zahuštěnou materii z rovníkových protiproudů (TV), tlačí ji do center svých rovníkových protiproudů a přitom ji dále zahušťují (Obr. 4.6. a). Mezi rovníkovými protiproudy (TV) a (TN) probíhá rovníkové proudění (Obr. 4.7.).

4.36.    Polární proudění (PP). (TV) vytlačují hustou materii (nízký tlak) do svých středových kanálů (kumulus). (TN) vytlačují řídkou materii (vysoký tlak) do svých středových kanálů (oko). Středové kanály jsou otevřené a jejich vnitřky jsou součástí prostředí (Obr. 4.6.). Mezi centrálními kanály (TV) a (TN) probíhá polární proudění (Obr. 4.7.).

 

 

Obr. 4.6.

 

4.37.    Na (Obr. 4.7.) jsou zobrazena dvě patra tlakových výší (V11, V12) a (V21, V22) a mezi nimi tlakové níže (N1 a N2) v prostředí tlakové níže. Rozeznáváme zde rovníkové proudění (RP1, RP2) a polární proudění (PPa > PPb >PPc). V případě tlakové níže je tlak v polárním proudění „severním“ silnější, než v „jižním“. To určuje směr proudění ve středovém kanále, které je u (TN) vždy směrem ke špičce částice (Obr. 4.5). U tlakové výše je to obráceně.

4.38.    Zatímco rovníkové proudění rozděluje tlakové pole na jakási „polopatra“, polární proudění rozděluje tlakový systém na hustotní patra (sféry). Ve skutečnosti se zde střídají sféry s vysokým a nízkým tlakem v jednotlivých závitech ploch spirálních toroidů. Hustota prostoru se směrem do středu zvyšuje, tlak klesá (jsme v TN). Tato poněkud surrealistická situace je znázorněna na (Obr. 4.6. b). Je třeba mít na paměti, že jak rovníkové protiproudy částic, tak i polární proudění mají dvě poloviny („severní“ a „jižní“), které vůči sobě rotují opačně.

4.39.    Všechny částice (sidericky) rotují. Na synchronizaci rotací se podílí rovníkové i polární proudění. Rotace ve středových kanálech se synchronizují s převládající rotací v tlakovém poli. Jedná se o složité procesy, které se v každém okamžiku mění. Rotace částic má za důsledek periodický pohyb rovníkových protiproudů směrem sever - jih. [14] Rovníkové protiproudy se pohybují ve směru silnějšího tlakového spádu v prostředí rychleji, než ve směru opačném. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha jednoho tělesa působit na plochu jiného tělesa. To znamená, že částice působí svými plochami v jednom směru větším tlakovým impulzem než ve směru opačném. Protože jsou rotace (pohyb) částic synchronizované, vzniká orientované tlakové pole (OT), které působí na plochu těles vložených podle pravidel uvedených na (Obr. 4.5.).

 

 

Obr. 4.7.

 

4.40.    Příklad 4. 4. Na (Obr. 4.8.) je pohled od pólu do severní polosféry tlakové níže (N). Tlakové pole severní polosféry tvoří dva spirální toroidy vysokého tlaku (V1, V2) a mezi nimi dva spirální toroidy tlaku nízkého (N1, N2). Hustota prostoru směrem do středu nelineárně roste. Níži (N) tvoří tři hustotní sféry (H1< H2< H3), kterým odpovídají tlaky (T1>T2 >T3). Sféry jsou od sebe odděleny mezifázím (MF 1-2) a (MF 2-3), které představují obdobu polárního proudění (Pa, Pb, Pc) z (Obr. 4.7).

4.41.    Ve sféře (H2) jsou tři částice s rozdílnou hustotou. Částice (N11) je řidší, než prostředí (H2). (N11) je prostředím tlačena (po spirále) do své hustotní sféry (HN11 = H1). Přitom musí překonat tlak v mezifází (MF 1-2) = (Pa).

4.42.    Částice (N13) je hustší, než prostředí v (H2) a je tlačena prostředím (po spirále) do hustotní sféry (HN3 = H3). Přitom musí překonat mezifází (MF2-3) = (Pc). Částice (N12) má stejnou hustotu prostředí, jako (HN12 = H2). Stává se součástí prostředí a zůstává v (H2).

 

 

Obr. 4.8.

 

4.43.    Z pohledu tlaku lze sedimentaci v částici (N) popsat následně. Tlak v částici (N11) je vyšší než tlak v hustotní sféře (H2). (N11) je tlačena prostředím ve směru od středu (TN). Tlak v částici (N13) je nižší, než v hustotní sféře (H2). (N13) je tlačena ve směru do středu (TN). Tlak v částici (N2) je shodný s tlakem v prostředí (H2). Částice (N2) zůstává hustotní sféře (H2) a stává se součástí prostředí.



[1] Naměřená teplota ve stratopauzách hvězd a v tzv. „prázdných“ prostorech mezigalaktického prostoru.

[2] Částice není zdrojem tlaku a nemá na svůj tvar, nebo pohyb žádný vliv. Vztah mezi tlakem v prostředí (T1) a vnitřním tlakem v částici (T2) si lze představit jako jakýsi „přepínač“ (Obr. 4.1. b).

[3] Částici s charakterem tlakové výše lze (nekorektně) přirovnat k (mýdlové) bublině. Bublina je uzavřené hmotné těleso, které nemá středový kanál a rovníkový protiproud. Hmotnou bublinu tvoří (hustá) slupka z vody (NT) a řídký vnitřek (vzduch = VT). Tlak v bublině je větší, než tlak v prostředí, které bublinu obklopuje. Dvě propojené bubliny (Obr. 4.2. a) mohou sloužit jako (přibližná) představa vnitřního tlakového pole v tlakové výši, kde severní (TV1) a jižní (TV2) polosféra jsou od sebe odděleny rovníkovým protiproudem (Obr. 4.2. b).

Složené těleso z bublin (pěna) je nejblíže tomu co známe a co lze (nekorektně) připodobnit k částicové struktuře prostoru (plazmě). Pěna je tvořena (hustou) vodou, která má slupku z (řídkého) vzduchu a zároveň vzduchem, který má slupku z vody (Obr. 4.2. d). Pracujeme s představou dvou rozdílně hustých hmotných látek (vzduch, voda). Plazmu tvoří pouze řidší, nebo hustší forma téhož (materie). Plazmu lze charakterizovat pouze jedním parametrem - hustotou (prostoru) a z ní v nepřímé úměrnosti vyplývajícím tlakem (teplotou).

[4] V případě částice se jedná o neuzavřené ploché spirální toroidy (Obr. 3.6. d).

[5] Představa „vláken“ není zcela přesná. Vhodnější je představa šňůr, perel, nebo korálků. Korálky představují jednotlivé tlakové níže, jejichž suma tvoří „vlákna (řetězce)“ nízkého tlaku v prostoru (Obr. 4.2. d, Obr. 4.4. b). V prostředí s vysokou hustotou prostoru mohou být „vlákna“ tvořena tlakovými výšemi (Obr. 2.1. b).

[6] Na (Obr. 4.2. c) je „řez“ třemi bublinami („částicemi“) a jejich společným mezifázím. Uprostřed, kde se stýkají tři mezifází, dochází k maximálnímu hromadění husté materie. Na (Obr. 4.2. d, nahoře), jsou zobrazeny pouze husté spojnice společných mezifází, ale nikoliv slupky částic, které tuto strukturu spoluvytvářejí. 

[7] Ve skutečnosti je uvnitř balónků stále stejný objem molekul vzduchu. Zvětšení nebo zmenšení objemu balónku je způsobeno změnou objemu (teploty) plazmy. Balónky i mýdlové bubliny jsou forma uzavřené mechanické (hmotné) tlakové nádoby s pružnými stěnami.

[8] Částice se vyskytují v obrovském rozsahu hustot (teplot). Pro přehlednost (názornost) jsou částice v tomto textu (ne zcela korektně) hrubě rozděleny podle hustoty prostoru do pouze čtyř skupin. (G = gama) nejhustší částice (hustotní a teplotní dno). (R) = rentgenové částice. (T) horké částice tepla. (S) žhavé částice světla (Obr. 4.2. f). Bez ohledu na hustotu prostoru mají všechny druhy částic 5 základních částí a „fungují“ podle stejných pravidel.

[9] Snímek povrchu Slunce pořízený Havajským solárním teleskopem. Zdroj: © NSO/AURA/NSF | CC BY 4.0. Tlakové pole na povrchu hmotného jádra tlakové níže hvězdy je důsledkem dostředného tlaku z (MH). Není důsledkem žádných „vnitřních sil“ hvězdy. (MH) = mezifází (slupka) tlakové níže hvězdy.

[10] Dá se říci, že níže (N111, N112, ... N11n) tvoří „korálky“ na vlákně nízkého tlaku (N11). Na (Obr. 4.4.) jsou pro názornost zobrazeny pouze „ploché“ fyzikální vlny. Ve skutečnosti se jedná o 3D fyzikální vlny (Obr. 4.4. c).

[11] Pohyb částice nikdy zcela neustane. Pohyb je nutnou podmínkou existence částice (vztah tlak, plocha pohyb).

[12] Hustota prostoru částice je součtem hustoty její slupky a toho, co je pod slupkou. Hustota prostoru složeného tělesa z částic je suma hustot prostoru všech částic těleso tvořících.

[13] Žádné dvě částice nejsou stejné. Částice si mezi sebou nevyměňují tlak přímo. Proudění probíhá vždy přes prostor (prostředí) mezi částicemi. To znamená, že pokud je uvnitř částice vyšší tlak než v prostředí, proudí tlak z částice do prostředí a z prostředí do sousední částice s nižším tlakem, než je v prostředí. Částice, která se pohybuje, má charakter vlny. Tlak se šíří ve vlnách. Na (Obr. 4.6., Obr. 4.7.) jsou vrstvy částic lineární. Skutečnost je mnohem složitější a v dynamickém prostoru se stále mění. 

[14] Ve skutečnosti směrem do středu, nebo od středu podle typu prostředí. V nesymetrickém prostoru jsou, tlaky (T21, T22) na různých stranách ploch částice nestejné (Obr. 4.8. a). To znamená, že částice rotuje a její plocha přitom (nesymetricky) „vibruje“. Nesymetrické „vibrace“ ploch částic jsou příčinou nesymetrických tlakových impulzů, kterými částice působí v určitém směru (nejenom přísně dostředně).