4. Mezifází, jeho význam a funkce

4.1. Zjednodušený úvod

4.1. Tělesa jsou prostorové anomálie. Pokud má být prostorová anomálie rozeznatelná od ostatního „matečného“ prostoru a od ostatních anomálií, musí mít slupku. Slupka se musí lišit svými vlastnostmi jak od vnitřku těles, tak i od prostoru (prostředí) ve kterém se tělesa nachází.

4.2. Vlastnosti částice (jednoduchého tělesa) a obecně vlastnosti každého tělesa (složeného z jednoduchých těles) určuje oblast v Prostoru, ve které se těleso nachází. Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický a dynamický. To znamená, že velikost i tvar částice jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Prostor působí tlakem zvenku na slupku a prostřednictvím slupky jsou ovlivňovány i tlakové poměry uvnitř částice (pod slupkou). 

4.3. Částice je otevřené jednoduché těleso. Částice má tvar spirálního toroidu. Slupka částice má vnější vrstvu, která rotuje souhlasně s prostředím.[1] Součástí vnější vrstvy je i střední „komín“, procházející částicí. Vnější vrstvu a vnitřní vrstvy odděluje turbulentní zóna (TZ), kde se vyrovnávají rozdílné rotace mezi vnějším a vnitřním tlakovým polem. Vnitřek částice tvoří minimálně dva spirální toroidy, pro každou polosféru jeden.[2] Vnitřní polosféry od sebe odděluje rovníkový protiproud (RP).

Obr. 4.1. - vliv prostředí na vnořenou částici

4.4. Zjednodušeně se dá částice (spirální toroid) přirovnat ke svitku papíru, kde mezifází funguje jako jakýsi „přepínač“ mezi tlakovým polem[3] vně a uvnitř částice (Obr. 4.1.). Závity nízkého tlaku (papír) ve spirálním toroidu jsou odděleny od sebe závity tlaku vysokého (vzduch) a naopak (Obr. 4.1 a, vpravo dole). „Reálnější“ představu ukazuje (Obr. 4.1. a vpravo nahoře). Podle poměru tlaků, může tlak z prostředí (T1) pronikat do částice (otevřeného tělesa) a také z částice (T2) do prostředí (T1).

4.5. Na tvaru částice, který je závislý na vnějším tlakovém poli závisí uspořádání vnitřního tlakového pole. Částice nikdy není symetrická. To znamená, že se tvar a velikost obou polosfér liší. Polosféra, kde je vyšší tlak je objemnější a její vnější slupka má větší plochu (Obr. 4.1. a vlevo nahoře). Polosféra, kde je nižší tlak je menší a její vnější plocha je menší (tvoří špičku částice).

4.6. Síla vzniká, působíme-li tlakem na plochu (tlakový orgán). Prostředí (Obr. 4.1. a, nahoře) tvoří tlaková níže. Na „severní“ straně částice je větší tlak prostředí (VT) který působí na větší plochu. Na „jižní“ polosféru působí menší tlak (NT) na menší ploše (je zde „špička“). To znamená, že síla působící na „severní“ straně částice je větší, než síla působící na „jižní“ straně částice. Těleso je tlačeno prostředím ve směru „sever - jih“.[4]

4.7. Rozdíl v tlacích v obou polosférách má vliv na polohu rovníkového protiproudu mezi nimi. Rovníkový protiproud je vždy posunutý směrem ke špičce částice. Částice se pohybuje v tom směru, ze kterého na její plochu působí nejmenší tlak. Částice se pohybuje ve směru špičky.

4.8. Příklad 4.1. Hustota prostoru částice je součtem hustoty jejího vnitřku a hustoty slupky. Jak se mění hustota částice, mění se i poměr mezi hustotou jejího vnitřku a hustotou její slupky. Názornou (nekorektní) představu dává příměr k nafukovacímu balonu (Obr. 4.1. c). Vnitřek balonu (vzduch = „řídký prostor“) představuje vysoký tlak, gumový obal představuje nízký tlak („hustý prostor“). Jak „upouštíme“ tlak z částice do prostředí (Obr. 4.1. c nahoře) mění se hustota částice. Z původně velkého nafukovacího balonu s tenkou gumovou slupkou (S) se postupně stává kopací míč (méně vzduchu, více gumy - H). Pokud stále upouštíme vzduch i z kopacího míče, dostáváme tenisový míček (ještě méně vzduchu a ještě více gumy - R). Konečné stadium je golfový míček (G). Zde již máme pouze gumu tentokrát obalenou vzduchem. Dostáváme se do oblasti teplotního, nebo hustotního dna. Odtud vede cesta pouze opačným směrem. (Obr. 4.1. c dole).[5]

Obr. 4.2. - základní princip sedimentace (vlevo)

4.9. Chování částice v prostoru závisí na poměru tlaku v částici a tlaku v prostředí, které ji obklopuje.[6] Tlak je vždy v nepřímé úměrnosti k hustotě. V obecné rovině je možné konstatovat. Pokud se částice (těleso) nachází v tlakové výši a je hustší než oblast, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu. Pokud je řidší než oblast ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem do středu. (Obr. 4.2. vlevo nahoře).

4.10. Je-li částice v tlakové níži platí následující pravidlo. Pokud je hustota prostoru částice vyšší než hustota prostoru oblasti ve které se nachází, je částice tlačena (po spirále) směrem do středu. Je-li hustota částice nižší, než hustota oblasti, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu (Obr. 4.2. vlevo dole). Pokud je hustota částice shodná s hustotou prostředí, ve kterém se nachází tlaky „shora“ a „zdola“ se vyrovnají a částice v dané oblasti zůstává (T1 = T2) a stává se součástí prostředí.

4.11. Proces, kdy se materie organizuje do sfér podle hustoty se nazývá sedimentace. Sedimentace závisí pouze na hustotě (prostoru) těles. Sedimentace je důsledek nehomogenity Prostoru. Sedimentace je základní fyzikální jev v Prostoru. Sedimentace je příčinou pohybu v Prostoru.

4.12. Jevy v prostoru mají fraktální charakter. To, co neumíme pozorovat v nejmenších rozměrech si lze při troše fantazie představit pozorováním jevů, které známe (ale mnohdy je nechápeme). Určitou představu jak částice „vypadají“ a jak se chovají dává pravá strana (Obr. 4.2.). Dva tajfuny (tlakové níže) jsou zobrazeny inverzně. To znamená, že mraky, které jsou indikátory vysoké hustoty jsou zde tmavě. Spirály vysokého tlaku mezi nimi jsou světlé. Uprostřed jsou „středové kanály“ vysokého tlaku („oko“ tajfunu). Mezi tajfuny (tlakovými nížemi) je oblast vysokého tlaku. Oblasti nízkého a vysokého tlaku se střídají. To, co vidíme (díky mrakům) je již za „přepínačem“ tlaku (uvnitř mezifází tlakové níže).[7] Vždy vidíme ostrou hlavu (hřib) ve směru pohybu a „rozmazaný ohon“. „Ohon“ tlačí „hlavu“.[8] Kdybychom tajfun „rozmotali“, nebo „narovnali“, dostali bychom při troše fantazie kometu.

4.13. Podobné schéma vidíme u spirální galaxie. Jedná se o dvojitou nelineární fraktální spirálu (pohled „shora“), včetně naznačeného průběhu tlaku.[9] Tmavé spirály zobrazují hustý prostor (nízký tlak) a mezi nimi světlé spirály zobrazují řídký prostor (vysoký tlak). Tmavé zhuštěniny v ramenech galaxie jsou tvořeny lokálními (fraktálními) spirálami, které se sestávají z jednotlivých hvězdných, nebo planetárních soustav (také spirál). Můžeme si to představit, jako řadu „tajfunů“, ve spirálním rameně galaxie rotujících kolem lokálního centra. Tyto „(pod)tajfuny“ tvoří tentokrát víry hvězdných, nebo planetárních soustav. To dokresluje fraktální charakter galaxie. (Viz. dále).

4.14. Rotaci spirálního toroidu („boční pohled“) si můžeme rovněž představit při pozorování výbuchu sopky. Jedná se o „opačný“ jev, než u částice. Toroid je „poháněn“ vytlačením materie ze sopouchu do středového kanálu. Tedy není poháněn okolními tlakovými výšemi. Přesto i zde vidíme ostrý „klobouk“ a „rozmazaný ohon“. Bílé šipky na bocích „částice“ naznačují siderickou rotaci. Chybí zde rotace „částice“ kolem středového kanálu (vlastní osy).[10]

4.15. Princip je stále stejný. Tlak se šíří vždy z oblastí s vysokým tlakem do oblastí s tlakem nižším. Mezi dvěma oblastmi s vysokým tlakem (světlá barva) se nachází vždy oblast s nízkým tlakem (tmavá barva). Hustá materie je vytlačována z oblastí s vysokým tlakem do oblastí s tlakem nízkým.

 

4.16. Mezifází (slupka tělesa)

4.16. Každé těleso musí být ohraničené, aby bylo rozeznatelné od prostředí a také od ostatních těles. Musí mít slupku. Mezifází (slupku) částice (jednoduchého tělesa) tvoří soustava rotujících spirálních toroidů. Ty tvoří slupku - povrchovou plochu tělesa. V mezifází tlakové výše je nízký tlak. V mezifází tlakové níže je vysoký tlak.

4.17. Slupka částice má několik zásadních částí. Vnější část slupky tvoří spirální toroid, který rotuje souhlasně s prostředím. Ve vnější sféře slupky se postupně vyrovnává tlak prostředí s tlakem v tělese (anomálii). Vnější sféra slupky je součástí prostředí, ale přiřazujeme ji k tělesu.

4.18. Pod vnější slupkou je turbulentní zóna (TZ), která odděluje vnější slupku od vnitřku částice. V turbulentní zóně se vyrovnávají rozdíly mezi rotacemi vnější strany slupky a vnitřními částmi slupky. Vnitřní část slupky tělesa má vždy dvě polosféry oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Každou polosféru tvoří opět jeden, nebo více spirálních toroidů. Středem částice prochází středový „komín“. Středový komín je součástí slupky a má stejné vrstvy, jako slupka. Vnitřek středového komínu je součástí prostředí (Obr. 4.3. dole).

4.19. Mezifází ohraničuje těleso a umožňuje, aby tlak (působený povrchovou plochou částic prostředí na povrchovou plochu tělesa) mohl proniknout z prostředí do tělesa (a obráceně), pokud překoná tlakovou bariéru na povrchu tělesa („přepínač“ Obr. 4.1.).

4.20. Mezifází je komplexní útvar, který je nesnadné charakterizovat pouze nějakým jednoduchým parametrem. Ve skutečnosti se většinou setkáváme s vrchní (vnější) sférou mezifází, kterou lze charakterizovat povrchovým tlakem.[11]

4.21.  Povrchový tlak je tlak, který je nutno vyvinout na jednotkovou plochu tělesa, abychom pronikli dovnitř tělesa. Je to tlak, který je nutno vyvinout na jednotkovou plochu mezifází mezi dvěma prostředími, abychom se dostali z jednoho prostředí (s určitým tlakem) do jiného prostředí (s jiným tlakem). Tlakové výše mají na svém povrchu nízký tlak a snadno se propojují (Obr. 4.3., TV2). Tlakové níže mají na svém povrchu vysoký tlak a propojují se nesnadno.

4.22. Překoná-li částice (povrchový) tlak na vnější straně tělesa, dostane se dovnitř slupky. Aby se částice dostala dovnitř tělesa, musí překonat také tlak na vnitřní straně slupky tělesa. Tento princip vysvětluje, proč některé procesy (např. změna skupenství) neprobíhají plynule, ale v jakýchsi skocích.

4.23. Na povrchový tlak je nutno vždy nazírat optikou sférické geometrie. Povrchový tlak s klesající teplotou roste, se stoupající teplotou klesá. Čím je těleso hustší, tím je jeho vnitřní tlak nižší a tím je jeho povrchový tlak vyšší a obráceně. Hodnoty povrchového tlaku při změně skupenství (pouze u těles z atomů) skokově rostou. Čím je rozdíl hustot[12] mezi prostředím a tělesem větší, tím je mezifází užší a povrchový tlak je větší.

4.24. Když je rozdíl mezi hustotou prostředí a hustotou tělesa malý, může docházet k tzv. difuzi - to znamená k prolínání tělesa a prostředí. Mezifází je široké a těleso nelze zcela přesně prostorově definovat. Mezifází ztratí soudržnost, „protrhne se“. Těleso se transformuje se do prostředí.[13]

4.25. Každá částice, která je emitována (vyzářena) z mezifází tělesa do prostředí se stává součástí prostředí, pokud má hustotu shodnou s hustotou prostředí. Těleso emituje a také na těleso působí celé spektrum částic. Jejich účinek a směr pohybu záleží na jejich velikosti a tlaku (teplotě). To znamená na síle tlakového impulzu, který jsou schopny na plochu tělesa, nebo jiné částice vykonat.

4.26. Každá částice, která pronikne mezifázím z prostředí do tělesa změní vnitřní tlak v tělese. To znamená, že se změní hloubka tlakové níže, nebo výše v tělese (vždy relativně vůči prostředí, které ji obklopuje). Mezi Prostorem (tvořeným částicemi) a tělesy (tvořenými rovněž částicemi) dochází k neustálé „látkové“ výměně prostřednictvím částic. Neustále se srovnává tlak (teplota) mezi prostředím a tělesem. Zároveň prostředí tlačí každé těleso do jeho hustotní sféry. Přitom platí jednoduché pravidlo. Tlak (teplo) se vždy šíří z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším.

4.27. Částice nikdy nejsou v klidu. Dráha jejich pohybu je ovlivňována tlakovým polem prostředí a nikdy není přímočará. Jedná se o důsledek nesymetrického rozložení hustoty v částici (viz. dále). Pokud se pohybují prostředím, pohybují se po (fraktální) spirále a zároveň (nesymetricky) rotují kolem dráhy svého pohybu. Jejich dráha se dá popsat jako nesymetrická fraktální šroubovice.

4.28. Rychlost pohybu vychází z rozdílu mezi hustotou částice a hustotou prostředí plus tlakový impulz, který někde obdržely. Částice se „nesrážejí“. Při vzájemné interakci se částice po sobě spíše odvalují. To zároveň ovlivňuje jejich rotaci. Částice se v každém okamžiku nějakým způsobem stále mění.[14]

4.29. Skutečnou podstatou toho, co nazýváme elektromagnetické záření[15] je tlak. Částice jsou tlakové útvary a nikoliv nějaké „náboje“. Pokud zde hovoříme o záření, znamená to, že těleso (tlakový systém složený z částic) emituje do okolního prostoru spektrum částic (rovněž tlakových systémů), ze kterých se samo také skládá (nebo které jsme tam přivedli zvnějšku). Tlak se šíří vždy z místa z vyšším tlakem (vysokou teplotou) do místa s nižším tlakem (nízkou teplotou).

 

4.30. Mezifází tlakové výše

4.30. V mezifází tlakové výše je nízký tlak. Na mezifází působí dva protiběžné tlaky (Obr. 3.1. vpravo). Vnější vychází z prostředí, kde je vyšší tlak, než v mezifází. Vnitřní tlakové pole tlačí na mezifází z vnitřku. Mezifází obsahuje tři vrstvy. Vnější vrstva rotuje shodně s prostředím (T1).[16] Mezi těmito dvěma vrstvami je turbulentní zóna (TZ), kde se rozdílné rotace obou tlakových polí vyrovnávají. Turbulentní zóna se posunuje tak, jak se mění poměr mezi vnějším a vnitřním tlakem. Buď směrem k vnějšímu okraji mezifází, nebo opačně k vnitřnímu okraji mezifází.

Obr. 4.3. - mezifází tlakové výše - pohled od pólu

4.31. Rozsah velikostí a hustot částic je obrovský. Částice vždy působí (povrchovým) tlakem své plochy na (povrchový) tlak plochy jiné částice, nebo složeného tělesa z částic. Při vzájemných interakcích vždy záleží, co se s čím „sráží“ a jakým tlakovým impulzem daná částice disponuje. 

4.32. Čím je částice hustší (je v ní nízký tlak = je studená), tím větší tlak je na jejím povrchu. Čím je částice řidší (je v ní vysoký tlak = je „horká“) tím nižší tlak je na jejím povrchu. Velké, řídké (S) částice působí malým tlakovým impulzem na velké ploše. „Malé, husté“ (G) částice působí velkým tlakovým impulzem na malé ploše.[17] 

4.33. Tlaková výše (bublina) má na svém povrchu nízký tlak. Možné scénáře interakce tlakové výše s několika základními typy částic jsou na (Obr. 4.3.).

a) Bublina vysokého tlaku (TV2) se propojí svým mezifázím s velkou bublinou. Ve slupce obou bublin je nízký tlak. To znamená, že pokud se dvě bubliny k sobě přiblíží, mohou se propojit svými slupkami a vytvořit pěnu (viz dále). Obě tělesa si stále zachovávají svoji „individualitu“. Lze je opět od sebe oddělit.

b) Částice (H1) proniká do mezifází. Odpovídá-li hustota částice hustotě slupky, skončí částice ve slupce. Může zde také mírně zvýšit, nebo snížit tlak.

c) Částice (H2) disponuje větším tlakovým impulzem, proniká přes slupku dovnitř tělesa a je vnitřním tlakovým polem odtlačena zpátky do vnitřní hustotní sféry tělesa, do které patří.

d) Malá hustá (G) částice disponuje velkým tlakovým impulzem. Vyvine na obě mezifází bubliny dostatečný tlak a „proletí“ tlakovou výší.

 

4.34. Mezifází tlakové níže

4.34. V mezifází (slupce) tlakové níže je vysoký tlak. Slupka vytlačuje vše husté směrem ke středovému kanálu níže a zároveň působí vysokým tlakem směrem do prostředí. Nesmíme zapomínat, že vnější část slupky je součástí prostředí, ale přiřazujeme ji k tělesu tlakové níže. Vnější vrstva slupky rotuje shodně s prostředím. Pod vnější sférou je turbulentní zóna (TZ). Pod turbulentní zónou je slupka částice rozdělená do dvou polosfér - „severní“ a „jižní“. Ty jsou od sebe odděleny rovníkovým protiproudem. Středem tlakové níže prochází středový „komín“. 

Obr. 4.4. - interakce částic s mezifázím tlakové níže

4.35. V obou polovinách mezifází jsou rozdílné rychlosti rotace. To má za následek, že částice, která se pohybuje v mezifází je odkloněna tlakovým polem od své dráhy (např. lom světla). Na (Obr. 4.4.) jsou v každé polovině mezifází protiběžné šipky. To pouze naznačuje, že obě poloviny slupky rotují (ve směru rovnoběžek) shodně, ale s jinou rychlostí. „Protiběžnost“ je tedy pouze relativní. Ve směru poledníků rotují obě poloviny obráceně.[18]

4.36. Částice se v Prostoru pohybují po spirálních drahách a rotují. Částice není nic „pevného“, nebo „tvrdého“. „Tvrdé“ srážky zde nejsou. Částice po sobě spíše „kloužou“, nebo se „odvalují“ a mění svoji dráhu v důsledku tlakového pole v daném místě. Přitom dochází ke změně tvaru a v důsledku toho také jejich dráhy. Částice se pohybuje v tom směru, kde má špičku.

4.37. V mezifází tlakové níže je vysoký tlak. Částice putují přes tlakové pole obklopující tlakovou níži. To je tvořeno rotujícím toroidem (T1), v jehož závitech se střídají oblasti vysokého a nízkého tlaku. Proto je u částic naznačena zvlněná (rotující) trajektorie.[19] Částice jsou nesymetrické a rotují. Jejich trajektorie v prostoru se dají popsat jako spirální šroubovice. Možné scénáře interakcí částice a mezifází tlakové níže jsou na (Obr. 4.4.):

a) Částice, které nejsou na kolizní dráze s tělesem, jsou na jedné straně tlakovým polem tlakové níže odkloněny od tělesa a na druhé straně zase „přikloněny“. V tom případě můžeme „vidět za těleso“.[20] (Nejedná se o žádný „zakřivený prostor“,[21] ani „gravitační čočku“. Jedná se pouze o působení tlakového pole tlakové níže. Protože jsme v nesymetrickém prostoru, působí na částice na každé straně tělesa rozdílné tlakové pole.

b) Čím blíže je částice k mezifází tělesa, tím více na ni působí (vysoký) tlak z mezifází. Tento tlak posléze způsobí, že částice (S) je odkloněna od své dráhy a „odražena“ zpátky do prostoru. Částice není schopna vyvinout na mezifází dostatečný tlak, aby pronikla přes povrchový tlak tělesa. Mezifází přitom částečně ovlivňuje nejen dráhu částic, ale také jejich doposud chaotické rotace.[22]

c) Částice vyvine na mezifází dostatečný tlak, překoná bariéru povrchového tlaku a vnikne do mezifází. Nemá-li částice velký tlakový impulz, zůstává v mezifází. V mezifází se změní tlak (teplota).

d, e) Vyvine-li (hustá) částice dostatečný tlakový impulz, aby pronikla vnější sféru slupky tělesa, musí ještě překonat vnitřní sféru slupky. Potom se dostává do vnitřního tlakového pole a usadí se v hustotní sféře, která odpovídá její hustotě.

 

4.38. Rovníkový protiproud

4.38. Rovníkový protiproud je tlakový útvar, který rozděluje (vnitřní) tlakové pole každé částice na dvě polosféry. Důkladné pochopení funkce rovníkového protiproudu vede k pochopení mnoha dalších jevů.[23]

4.39. Aby těleso mohlo existovat, musí být ohraničeno slupkou (mezifázím). Slupka tělesa je poměrně komplikovaný orgán, sestávající se z mnoha vrstev (sfér). Vnější sféra tělesa rotuje spolu s prostředím, ve kterém se těleso nachází. Pod vnější sférou se nachází turbulentní zóna,[24] ve které se vyrovnávají rozdílné rotace mezi prostředím a vnitřkem částice. Pod turbulentní zónou jsou vnitřní sféry částice.

4.40. V důsledku zákonitostí sférické geometrie je vnitřek tělesa (částice) vždy rozdělen na dvě (nesymetrické) polosféry, ve kterých tlak působí s opačnými rotacemi.[25] Ve směru rovnoběžek („východ - západ“) jsou rotace shodně a ve směru poledníků („sever - jih“) jsou protiběžné. Mezi protiběžnými oblastmi vysokého tlaku na „severu“ a „jihu“ částice zákonitě vzniká oblast nízkého tlaku zvaná rovníkový protiproud.

4.41. Rovníkový protiproud je (velice plochý) dělící tlakový útvar mezi „severní“ a „jižní“ polosférou. Vyrovnávají se zde rozdílné rotace v obou polosférách. Rovníkový protiproud je rozdělen na dvě části „severní“ a „jižní“ úzkou vrstvou vysokého tlaku. Nesmíme zapomínat, že středem částice prochází kanál, který uvedené poměry dále komplikuje. Vnější strana kanálu je propojena s prostředím (patří k prostředí), vnitřní strana kanálu patří k vnitřnímu tlakovému poli částice.

4.42. Vlastnosti částic jsou závislé na prostředí, ve kterém se nacházejí. To znamená, že pokud částice přechází z prostředí, kde se chová jako tlaková výše do prostředí, kde se chová jako tlaková níže má to vliv i na charakter jejího rovníkového protiproudu. Rovníkový protiproud je vždy vychýlen ke straně částice, kde je nižší tlak. Pohyb rovníkového protiproudu směrem „sever - jih“ hraje důležitou roli při vyvíjení tlakového impulzu částice a při jevu zvaném „gravitace“ (viz dále).

4.43. Některé objekty z „mikrosvěta“, jsou mimo možnosti zobrazovacích metod. Díky fraktálnímu charakteru Prostoru je však možné „mikroobjekty“ spatřit v jejich „megapodobách“. Určitou představu o rovníkovém protiproudu nám mohou dát galaxie. Prstencová galaxie (Obr. 4.5. a), jako obraz rovníkového protiproudu tlakové výše. Spirální galaxie (Obr. 4.5. b), jako obraz rovníkového protiproudu tlakové níže. 

 

4.44. Rovníkový protiproud tlakové výše

4.44. Rovníkový protiproud tlakové výše (Obr. 4.5. a). Tlaková výše má slupku z nízkého tlaku (mezifází = NT). Vně částice je tlak v prostředí (T1). Uvnitř částice je vysoký tlak (VT). Středem částice prochází „kanál“. Tlak (VT) klesá (po spirále) směrem od středového kanálu ke slupce a do rovníkového protiproudu. Nejvyšší hustota (nejnižší tlak) se nachází po obvodě (RP), kde jsou dvě spirály nízkého tlaku (NT1, NT2). Obě spirály (NT1 a NT2) jsou rozděleny na dvě poloviny - „severní“ (NT1 = NTS1 + NTS2) a „jižní“ (NT2 = NTJ1 + NTJ2) úzkou vrstvou vysokého tlaku (Obr. 4.5. vlevo nahoře).

4.45. Rovníkový protiproud (RP) tlakové výše tvoří dvě velmi ploché tlaková níže (NT1, NT2), ve kterých je hustota nejnižší v okolí středového kanálu a nejvyšší po obvodě (RP). „Severní“ a „jižní“ poloviny níží (NT1, NT2) rotují ve směru rovnoběžek shodně, jako celá tlaková výše a ve směru poledníků jsou jejich rotace opačné. Rotace ve směru rovnoběžek jsou synchronizovány vnějším tlakovým polem (T1). Protiběžné rotace ve směru poledníků jsou důsledkem rozdílných úhlů, pod kterými působí slupka na tlakové pole jednotlivých polosfér. To je dáno sférickou geometrií.

4.46. Zhuštěninu v rovníkovém protiproudu tlakové výše lze přirovnat k prstencové galaxii (Obr. 4.5. a, vpravo). U prstencové galaxie vytváří vnější a vnitřní víry vysokého tlaku dvě ploché spirální tlakové níže (NT1, NT2). Ty jsou složené z jednotlivých hvězdných a planetárních soustav. Pozorný pozorovatel rozpozná v (NT1, NT2), dvě poloviny („severní“ a „jižní“). Nesmíme zapomínat na zbytek slupky (mezifází = NT), kterou tvoří velmi úzká sféra nízkého tlaku NT nad a pod prstencovou galaxií, kterou není snadné detekovat.

Obr. 4.5. - rovníkový protiproud, a) tlaková výše, b) tlaková níže

 

4.47. Rovníkový protiproud tlakové níže

4.47. Rovníkový protiproud tlakové níže (Obr. 4.5. b). Tlaková níže má slupku z vysokého tlaku (mezifází = VT). Vně částice je tlak prostředí (T1). Vysoký tlak ze slupky (VT) vytlačuje (po spirále) vše husté směrem od slupky ke středovému kanálu a do rovníkového protiproudu. Nejnižší tlak (NT1, NT2) se nachází v rovníkovém protiproudu v oblasti kolem kanálu. Uprostřed středového „kanálu“ je tlak prostředí (oko hurikánu). Rovníkový protiproud dělí částici na dvě polosféry a je vždy vychýlen k polosféře, ve které je nižší tlak.

4.48. Rovníkový protiproud (RP) tlakové níže tvoří dvě ploché spirály nízkého tlaku, ve kterých je hustota nejvyšší v okolí středového kanálu. Nejnižší hustota je u slupky. Obě spirály (NT1, NT2) mají dvě poloviny „severní“ a „jižní“, které jsou od sebe odděleny úzkou vrstvou vysokého tlaku (NTS a NTJ).[26] „Severní“ i „jižní“ poloviny spirál rotují ve směru rovnoběžek shodně, jako celá tlaková níže. Ve směru poledníků opačně rotují opačně. Rovníkový protiproud tlakové níže je vždy vychýlen k té polosféře, kde je nižší tlak (ke špičce částice).

4.49. Zhuštěninu uprostřed částice lze přirovnat ke spirální galaxii. Spirální galaxie je tlaková níže. Spirální galaxie má (většinou) dvě ramena (oblasti nízkého tlaku). Opět zde pozorujeme „rozmazaný ohon“ na okrajích a ostrou „hlavu“ v centru galaxie. Spirální galaxie má dvě poloviny („severní“ a „jižní“), které jsou od sebe odděleny úzkou vrstvou vysokého tlaku.[27]

 

4.50. Slupku tlakové výše tvoří nízký tlak. Hustota ve slupce je maximální (tlak je minimální) po obvodě rovníkového protiproudu. Proto má tlaková výše tvar protáhlého spirálního toroidu (vajíčka), kde vzdálenost mezi póly je větší, než průměr na rovníku.

4.51. Slupku tlakové níže tvoří vysoký tlak. Hustota ve slupce je minimální (tlak je maximální) po obvodě rovníkového protiproudu. Proto má tlaková níže tvar zploštělého spirálního toroidu, kde vzdálenost mezi póly je menší, než průměr na rovníku.



[1] V této kapitole představuje vnější tlak toroid T1 (Obr. 3.4.). Pro jednoduchost nenakresleno.

[2] U velkých (složených) těles může být několik pater těchto spirálních toroidů.

[3] Co je to tlakové pole a jak tlak skutečně „funguje“, bude vysvětleno v kapitole o tlaku. Tlakový systém musí mít alespoň dvě spirály. Pak je zaručeno, že spirály vysokého tlaku (VT1, VT2) jsou obaleny (ze všech stran) spirálami tlaku nízkého (NT1, NT2) a obráceně (Obr. 4.1. a vpravo dole). Musíme mít na paměti, že spirála je zde pouze „řez“ spirálním toroidem.

[4] Na (Obr. 4.1. a vlevo dole) je obdobně znázorněna situace pro prostředí tlakové výše.

[5] Nafukovací balon je typ tlakové nádoby. Není to přirozený tlakový útvar. Podobnou (nekorektní) představu si můžeme udělat se svitkem papíru (Obr. 4.1. a). Čím více papíru, tím méně vzduchu mezi jednotlivými závity papíru. Čím je svitek více zavinutý, tím je hustší a má menší objem.

Nekorektně. (S) = světlo, (H) = teplo, (R) = rentgenové záření, (G) = gama. Pouze pro hrubou představu hustoty částic a tím i vnitřního tlaku (teploty).

[6] Termíny jako podtlak nebo sání není dobré používat, neboť jsou nesprávné a matoucí (jedná o nějakou obdobu „přitažlivosti“). Vždy se jedná o tlak „z opačné strany“. Termín „záporný tlak“ je zcela nepřijatelný. Žádná fyzikální veličina nemůže být záporná.

[7] Mraky jsou jenom v určité výšce (sféře). Tlakové útvary, které je tvoří jsou pod i nad mraky. Mračné systémy v tlakové níži v sobě zahrnují vodní páru nejen z oblasti samotné níže, ale také páru z okolních tlakových výší. Okolní tlakové výše vytlačují všechno husté ze svých středů ke svým okrajům, kde je přebírají tlakové níže a ty hustou matérii vytlačují od svých okrajů do svých středů. Viz „Rovníkový protiproud“.

[8] Kde u tlakových systémů vidíme „rozmazanou“ oblast, tam vysoký tlak vytlačuje (koncentruje) hustou materii do oblasti nízkého tlaku. Kde u tlakových systémů vidíme „ostrou hlavu“, tam naráží zkoncentrovaná (hustá) materie na vysoký tlak v dalším závitu vysokého tlaku. Viz dále.

[9] Graf průběhu tlaku v galaxii (Obr. 4.2.) nezobrazuje středový „kanál“, který je zde extrémně úzký.

[10] Tento příklad může být i jistým náznakem, že částice při svém pohybu v prostoru nechává za sebou jakousi stopu (obdoba zčeřené vody za lodí). Určitou představu částice může rovněž poskytnout vyfouknutý (rotující) kouř z cigarety ve tvaru prstence, který vykazuje pozoruhodnou stabilitu.

[11] Povrchový tlak je vždy důsledkem působením prostředí na těleso (tlaku prostředí na plochu tělesa = vnějších sil). Svět, který vnímáme svými smysly se skládá především z atomů (a plazmy mezi nimi). Atomy jsou tlakové níže. Na jejich povrchu je vysoký tlak. Povrchový tlak (u tlakových níží) působí „kolmo“ ze slupky tělesa ven a také opačným směrem „kolmo“ dovnitř tělesa. Je to tlak, který „drží těleso pohromadě“. Pokud by měl z (uzavřeného) tělesa působit nějaký tlak, musel by napřed překonat povrchový tlak slupky. To by vždy těleso roztrhalo. Je zcela vyloučeno, aby tělesa byla zdrojem sil.

Tento text se nezabývá současnými definicemi ani jednotkami toho, co se nazývá „povrchové napětí“. Podle současných definic je povrchové napětí definováno jako „Newtonovská“ síla, která leží v „rovině“ (mezifází) mezi dvěma prostředími. Tato definice vychází z nesprávných představ a špatné geometrie. 

[12] Jedná se o hustotu Prostoru, nikoliv o hustotu tělesa (z atomů) odvozenou od hmotnosti. Plazma nikdy nemá hmotnost. Jednotku pro hustotu Prostoru bude třeba teprve definovat.

[13] Poměry panující v mezifází si lze do určité míry představit při sledování potápěče, který se potápí v místě, kde se stýká sladká voda se slanou. Potápěč klesá průzračnou sladkou vodou a pod sebou vidí jakousi kalnou stěnu - přechod mezi sladkou a slanou vodou - mezifází. Po vnoření do vrstvy mezifází se dostává do zvláštního „rozmazaného“ světa, kde nelze zcela přesně určit kontury těles (obdoba mihotání vzduchu na poušti). Po překonání mezifází mezi těmito dvěma prostředími se ocitá znovu v průzračné slané vodě.

[14] Svět je dynamický. Nemůžeme si myslet, že existují částice s jakýmisi „konstantními (neměnnými)“ vlastnostmi, nebo dokonce celé grupy stejných „standardních“ částic, které se nemění. V jistém slova smyslu je částice (a tím i každé složené těleso z částic) v každém okamžiku něco jiného. V reálném světě nemají částice, ani složená tělesa z částic žádnou historii. Kde není čas, není historie. V Prostoru nic takového, jako čas neexistuje.

[15] Tzv. „elektromagnetizmus“ je pouze nepochopený tlak. Vlna, např. sinusovka je dvoudimenzionální zápis třídimenzionálního pohybu po šroubovici. Částice je tlakový útvar pohybující se prostorem - žádné nehmotné záření. (Viz. „Záření“). Neexistují žádné „záporné náboje“. Všechny fyzikální veličiny jsou vždy kladné.

[16] Směry rotací na vnější a vnitřní straně slupky jsou na (Obr. 4.3., 4.4.) znázorněny protiběžné. Ve skutečnosti rotují obě strany mezifází stejným směrem, ale rozdílnou rychlostí. To znamená, že se jednotlivé sféry pohybují pouze zdánlivě proti sobě.

[17] O srážky se ve většině případů nejedná. Částice vyplňují prostor bezezbytku. To znamená, že se vzájemně „dotýkají“ svými slupkami. Protože rotují a „vibrují“ působí na sebe pouze tlakem svých povrchových ploch. Aby se částice Prostorem pohybovala, musí být její hustota odlišná od hustoty prostředí. V tom případě je částice prostorem tlačena do své hustotní sféry. Částice se nikdy nepohybuje sama v důsledku nějakých vnitřních sil (žádné nemá). Částicí je vždy pohybováno (viz dále). Pohyb „rovnoměrný“ ani „přímočarý“ nemůže ani „teoreticky“ existovat.

[18] Mezi dvěma rotujícími oblastmi vysokého tlaku v mezifází se vytvoří oblast nízkého tlaku (turbulentní zóna), která obě tyto oblasti od sebe odděluje. To je dokumentováno na grafu průběhu tlaku ve spodní části (Obr. 4.4.), jako „hrbol“ v tlakovém poli mezifází. Tento princip je univerzální. Mezi dvěma oblastmi vysokého tlaku je vždy oblast tlaku nízkého a obráceně. Viz rovněž (Obr. 4.3.) na „hrbol“ vyššího tlaku v mezifází tlakové výše (kde je nízký tlak).

[19] Můžeme si to představit, jako mihotání světla např. na poušti. Dráha bubliny světla (viz dále) je zde ohýbána na rozhraních mezi hustšími a řidšími (studenějšími a teplejšími) vrstvami vzduchu. Tedy oblastmi, kde lokálně je nižší, nebo vyšší tlak, který působí na plochu bubliny světla v různých směrech.

[20] Uvedený jev se týká všech částic, ne pouze světla.

[21] Prostor je sférický. To znamená, že je „zakřivený“ z principu. Tvrzení, že „hmotná“ tělesa „zakřivují“ v podstatě „rovný prostor“ (inerciální soustava) je absurdní a pouze ukazuje míru nepochopení toho co to Prostor je a jaká je jeho geometrie. Tělesa Prostor „nezakřivují“. Je to („křivý“) Prostor, který „tvoří křivá (sférická) tělesa“.

[22] Úhel, pod kterým částice narazí na mezifází, ovlivňuje výsledný efekt. Pokud budeme považovat dopadající částici na mezifází za bublinu světla, vidíme zde příčinu některých fyzikálních, či optických jevů, jako ohyb, lom, polarizace světla, odraz, dvojlom světla atd. Lom je vlastně ohyb v extrémně úzkém mezifází. Záměrně zde nepoužívám zavedené pojmy tzv. „elektromagnetického spektra“. Částice jsou tlakové útvary, nelze je považovat za „vlny“.

Vysoký tlak na povrchu tělesa (jeho rotační složka) ovlivňuje rotaci dopadajících částic. Tlakové pole na ploše tělesa „vnutí“ svoji rotaci dopadajícím částicím. Rotace částic se po odrazu na nějakou dobu synchronizují s rotacemi na povrchu tělesa (polarizace světla). Po uběhnutí určité dráhy začne vnější tlakové pole s každou částicí rotovat opět individuálně. U některých (průsvitných) těles se může část dopadajících částic odrazit i na druhé straně tělesa od vnitřní vrstvy mezifází (dvojlom).

[23] Ploché spirální „disky“ planetárních soustav, hvězdných soustav, galaxií, prstence planet a pod. se nachází v rovníkovém protiproudu tlakových systémů, které je tvoří (všechno jsou to tlakové níže). Rovníkový protiproud dělí počasí planet na „severní“ a „jižní“. Propojené rovníkové protiproudy tlakových výší a níží jsou příčinou tzv. tryskového proudění. V rovníkovém protiproudu se dělí buňky... (Viz dále).

[24] Turbulentní zóna ve slupce tělesa je v podstatě také jakýsi „sférický rovníkový protiproud“. Popis a vizualizace této sféry by již mohly nabýt poněkud „surrealistických rozměrů“.

[25] Rozdílné rotace na rovníku lze dokumentovat např. na rotacích tlakových výší nad a pod rovníkem (rovníkovým protiproudem) planety Země. Tlakové výše na severní polosféře se pohybují směrem západ - východ a rotují ve směru hodinových ručiček. Na jižní polosféře se pohybují směrem západ - východ a rotují proti směru hodinových ručiček. Rovníkový protiproud tvoří meteorologický (tlakový nikoli zeměpisný) rovník planety.

[26] Mezi dvěma spirálami nízkého tlaku se vždy zákonitě vytvoří oblast vysokého tlaku.

[27] To lze pozorovat např. u Mléčné dráhy jako tmavý pruh (nejsou tam hvězdy) mezi dvěma světlými pruhy. Vnitřek tlakového pole spirální galaxie, nad a pod rovníkovým protiproudem (kde je vysoký tlak VT) lze pozorovat jako tzv. „Galaktické halo“. (Viz dále).