4. Mezifází, jeho význam a funkce

4.1. Zjednodušený úvod

4.1. Všechna tělesa jsou prostorové anomálie. Pokud má být prostorová anomálie rozeznatelná od ostatního „matečného“ prostoru, musí být obalena slupkou - povrchovou blánou. Slupka se musí lišit svými vlastnostmi jak od vnitřku těles, tak i od prostoru (prostředí) ve kterém se tělesa nachází. Ve skutečnosti je slupka tělesa ten „nejsložitější orgán“ celého tělesa.

4.2. Vlastnosti částice (prostorové anomálie) jsou v každém místě prostoru jiné. Vlastnosti částice (a obecně každého tělesa) určuje oblast v prostoru, ve které se částice nachází. V každém okamžiku a v každé oblasti prostoru se mění velikost i tvar částice. Prostor má vliv na slupku a prostřednictvím slupky jsou ovlivňovány i tlakové poměry uvnitř částice (pod slupkou). 

4.3. Schematické složení slupky je zobrazeno na Obr. 4.5. Každá slupka má vnější vrstvu, kterou tvoří spirální toroid. Vnější vrstva rotuje souhlasně s prostředím. Součástí vnější vrstvy je i střední „komín“. Vnitřní vrstvu tvoří minimálně dva spirální toroidy, pro každou polosféru jeden.[1] Vnější vrstvu a vnitřní vrstvy odděluje turbulentní zóna, kde se vyrovnávají rozdílné rotace mezi vnějším a vnitřním tlakovým polem. Obě vnitřní polosféry od sebe odděluje vrstva rovníkový protiproud.

Obr. 4.1. - vliv prostředí na vnořenou částici

4.4. Částice není zcela uzavřená. Spíše se dá říct, že je zabalená do několikanásobné spirální slupky. Zjednodušeně se dá částice přirovnat ke svitku papíru, kde mezifází funguje jako jakýsi „přepínač“ mezi tlakovým polem[2] vně a uvnitř částice. Na obrázcích je schematicky zobrazen pro jednoduchost jakýsi „přepínač“. Ve skutečnosti i tento „přepínač“ má spirální charakter. Dá se říci, že tlak směřuje do případně z částice tak dlouho (tak hluboko), dokud je větší než tlak proti kterému působí. Každý závit nízkého tlaku je oddělen od následujícího závitem tlaku vysokého a naopak. Na (Obr. 4.1. a, vpravo dole) je pro přehlednost zobrazena pouze jedna spirála nízkého tlaku obalená jednou spirálou tlaku vysokého. Vždy musí být alespoň dvě spirály (dvojitá spirála). Pak je zaručeno, že každá spirála vysokého tlaku je obalena (ze všech stran) spirálou tlaku nízkého a obráceně.

4.5. Jak ovlivňuje vnější tlakové pole tvar částice vidíme na Obr. 4.1 a). Tlak na mezifází horní polosféry částice je vyšší, než tlak na spodní polosféru.[3] Částice je celá „zabalená“ do vnějšího spirálního toroidu. To znamená, že vysoký tlak (VT) působí i na jeho horní („severní“) plochu. Zde znázorněno malými šipkami (VT). Směr proudění ve středním kanálu (nebo „komínu“) je vždy od vyššího tlaku k nižšímu, to znamená vždy od „širšího“ pólu k „užšímu“ (ke špičce). Nesmíme zapomínat, že i středový komín je neuzavřený (Obr. 4.1. a nahoře vpravo).

4.6. Od tvaru částice, který je závislý na vnějším tlakovém poli se odvíjí i směr jejího pohybu. Částice se pohybuje vždy ve směru špičky. Tam je nejmenší tlak. Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak.[4]

4.7. Vnější tlak určuje nejen tvar částice, ale také její velikost. To je schematicky znázorněno na Obr. 4.1. c). Tlak z prostředí musí překonat tlak v mezifází (slupce tělesa), který se liší od tlaku uvnitř částice i tlaku v prostředí. Částice je zde znázorněna jako jednoduchá nepravidelná spirála s „přepínačem“, který tvoří mezifází. Směr, kterým se vyrovnává tlak mezi částicí a prostředím je naznačen šipkami.

4.8. Příklad 4.1. Hustota částice je součtem hustoty jejího vnitřku a hustoty slupky. Jak se mění hustota částice, mění se i poměr mezi hustotou jejího vnitřku a hustotou její slupky. Názornou představu o zde probíhajících dějích nám dává příměr k nafukovacímu balonu (Obr. 4.1. c). Vnitřek balonu (vzduch) představuje vysoký tlak, hustý gumový obal představuje nízký tlak. Jak „upouštíme“ tlak z částice do prostředí (Obr. 4.1. c nahoře) mění se hustota částice. Z původně velkého nafukovacího balonu s tenkou gumovou slupkou se postupně stává kopací míč (méně vzduchu, více gumy). Pokud stále upouštíme vzduch i z kopacího míče, dostáváme tenisový míček (ještě méně vzduchu a ještě více gumy). Konečné stadium je golfový míček. Zde již máme pouze gumu tentokrát obalenou vzduchem. Dostáváme se do oblasti teplotního, nebo hustotního dna. Odtud vede cesta pouze opačným směrem. (Obr. 4.1. c dole).

Obr. 4.2. - vliv prostředí a pohyb částice

4.9. Chování částice v prostoru závisí na poměru tlaku v částici a tlaku v prostředí, které ji obklopuje.[5] Hustota je vždy v nepřímé úměrnosti k tlaku. V obecné rovině je možné konstatovat. Pokud se částice (těleso) nachází v tlakové výši a je hustší než oblast, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu. Pokud je řidší než oblast ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem do středu. (Obr. 4.2. vlevo nahoře).

4.10. Je-li částice (těleso) v tlakové níži platí následující pravidlo. Pokud je hustota částice vyšší, než je hustota oblasti, ve které se nachází, je částice tlačena (po spirále) směrem do středu. Je-li hustota částice nižší, než hustota oblasti, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu (Obr. 4.2. vlevo dole).

4.11. Pokud je hustota částice shodná s hustotou prostředí, ve kterém se nachází tlaky „shora“ a „zdola“ se vyrovnají a částice v dané oblasti zůstává (T1 = T2). To je základní princip sedimentace.

4.12. Jevy v prostoru mají fraktální charakter. To, co neumíme pozorovat v nejmenších rozměrech si lze při troše fantazie představit pozorováním jevů, které známe (ale mnohdy je nechápeme).

4.13. Určitou představu, jak částice „vypadají“ a jak se chovají, dává pravá strana Obr. 4.2. Dva tajfuny (tlakové níže) jsou zobrazeny inverzně. To znamená, že mraky, které jsou indikátory vysoké hustoty jsou zde tmavě. Spirály vysokého tlaku mezi nimi jsou světlé. Uprostřed jsou „středové kanály“ vysokého tlaku („oko“ tajfunu). Vždy vidíme ostrou hlavu (hřib) ve směru pohybu a „rozmazaný ohon“. To, co vidíme (díky mrakům) je již za „přepínačem“ tlaku (uvnitř mezifází tlakové níže).[6] „Ohon“ tlačí „hlavu“. Kdybychom tajfun „rozmotali“, nebo „narovnali“, dostali bychom při troše fantazie kometu.

4.14. Podobné schéma vidíme u galaxie. Jedná se o dvojitou nelineární fraktální spirálu (pohled „shora“), včetně naznačeného průběhu tlaku. Tmavé spirály zobrazují hustý prostor (nízký tlak) a mezi nimi světlé spirály zobrazují řídký prostor (vysoký tlak). Tmavé zhuštěniny v ramenech galaxie jsou tvořeny lokálními spirálami, které se sestávají z jednotlivých hvězdných, nebo planetárních soustav (také spirál). Můžeme si to představit, jako řadu „tajfunů“, ve spirálním rameně galaxie rotujících kolem lokálního centra. Tyto „tajfuny“ tvoří tentokrát víry hvězdných, nebo planetárních soustav. To dokresluje fraktální charakter galaxie. (Viz. dále). Graf průběhu tlaku v galaxii (Obr. 4.2.) nezobrazuje středový „kanál“, který je zde extrémně úzký.

4.15. Princip je stále stejný. Tlak se šíří vždy z oblastí s vysokým tlakem do oblastí s tlakem nižším. Mezi dvěma (spirálními) oblastmi s vysokým tlakem (světlá barva) se nachází vždy oblast s nízkým tlakem (tmavá barva). Hustá materie je vytlačována z oblastí s vysokým tlakem do oblastí s tlakem nízkým. To vše s dostředným (spirálním) pohybem (Obr. 4.2. ve středu nahoře).

4.16. Rotaci spirálního toroidu („boční pohled“) si můžeme rovněž představit při pozorování výbuchu sopky. Jedná se o „opačný“ jev, než u částice. Toroid je „poháněn“ výronem materie ze sopouchu do středového kanálu. Tedy není poháněn okolními tlakovými výšemi. Přesto i zde vidíme ostrý „klobouk“ a „rozmazaný ohon“. Bílé šipky na bocích „částice“ naznačují siderickou rotaci. Chybí zde rotace „částice“ kolem středového kanálu (vlastní osy).[7]

 

4.17. Mezifází

4.17. Mezifází částice tvoří soustava rotujících „soustředných“ spirálních toroidů. Ty tvoří slupku, nebo povrchovou plochu tělesa. V mezifází tlakové výše je nízký tlak. V mezifází tlakové níže je vysoký tlak. Mezifází má stejné složení jako každý tlakový orgán. To znamená, že tlaková výše je obklopena jakousi („dutou“) tlakovou níží a obráceně.

4.18. Slupka částice má několik zásadních částí. Vnější část slupky tvoří spirální toroid, který rotuje souhlasně s prostředím. Pod vnější slupkou je turbulentní zóna, která odděluje vnější slupku od vnitřku. V turbulentní zóně je vždy vyšší, nebo nižší tlak, než v samotné slupce podle povahy částice. Vnitřní část slupky tělesa je vždy rozdělen dvě polosféry oddělené od sebe rovníkovým protiproudem.

Mezifází musí vyrovnávat rozdílné tlaky a rozdílné rotace mezi prostředím a vnitřkem částice. Vnější strana mezifází rotuje souhlasně s prostředím. Mezi spirálním toroidem vnější strany a spirálními toroidy vnitřní strany je turbulentní zóna, ve které je vyšší, nebo nižší tlak než v samotném mezifází. Platí pravidlo, že v turbulentní zóně tlakové výše je vysoký tlak a v turbulentní zóně tlakové níže je nízký tlak.

4.19. Na (Obr. 4.3., Obr. 4.4.) jsou naznačeny různé rotace R1 a R2 v mezifází částice, jako vůči sobě (relativně) protiběžné. Ve skutečnosti rotují obě části mezifází stejným směrem, ale jedna jeho sféra rotuje rychleji než druhá. Rozdíl v rotacích vnější a vnitřních sfér je příčinou vzniku turbulentní zóny a jejího pohybu ve směru rotace celé částice.

4.20. Mezifází je komplexní útvar, který je nesnadné charakterizovat pouze nějakým jednoduchým parametrem. Ve skutečnosti se většinou setkáváme s vrchní (vnější) sférou mezifází, kterou lze charakterizovat povrchovým tlakem.[8] Povrchový tlak představuje tlak, který musíme vyvinout na jednotkovou plochu tělesa, abychom pronikli mezifázím dovnitř tělesa.

4.21. Mezifází je možno přirovnat k buněčné bláně, která propouští některé látky dovnitř buňky a jiné zase ven. Mezifází umožňuje, aby částice pokud svým tlakem překonají tlakovou bariéru (povrchovou tlakovou blánu) mohly proniknout z prostředí do tělesa, nebo opačně z tělesa ven do prostředí. Pokud bychom si mezifází představili jako jakousi „kůži tělesa“, pak povrchový tlak bude její svrchní vrstvou.

4.22. Překoná-li částice tlak na vnější straně tělesa, dostane se do jeho „kůže“ - to je mezifází. Aby se částice dostala dovnitř tělesa, musí také překonat tlak i na vnitřní straně tělesa. Tlak se postupně zvětšuje, nebo zmenšuje v jednotlivých závitech tlakových spirálních toroidů, přičemž každý „závit“ s vysokým tlakem je střídán „závitem“ s tlakem nízkým.

4.23. Tento princip vysvětluje, proč některé procesy (např. změna skupenství) neprobíhají plynule, ale v jakýchsi skocích. Hodnoty povrchového tlaku při změně skupenství skokově rostou.

4.24. Pokud je rozdíl mezi hustotou prostředí a hustotou tělesa malý, může docházet k tzv. difuzi - to znamená k prolínání tělesa a prostředí. Mezifází a tím i těleso nelze zcela přesně prostorově definovat. Mezifází ztratí soudržnost, „protrhne se“. Těleso se transformuje se do prostředí.[9]

4.25. Na povrchový tlak je nutno vždy nazírat optikou sférické geometrie. Čím je rozdíl hustot[10] mezi prostředím a tělesem větší, tím je mezifází užší a povrchový tlak je větší. Povrchový tlak s klesající teplotou roste, se stoupající teplotou klesá.

 

4.26. Mezifází tlakové výše

4.26. V mezifází tlakové výše je nízký tlak. Na mezifází působí dva protiběžné tlaky. Vnější vychází z prostředí, kde je vyšší tlak, než v mezifází. Vnitřní tlakové pole tlačí na mezifází z vnitřku. Mezi těmito dvěma vrstvami je turbulentní zóna, kde se rozdílné rotace obou tlakových polí vyrovnávají. Turbulentní zóna se posunuje tak, jak se mění poměr mezi vnějším a vnitřním tlakem. Buď směrem k vnějšímu okraji mezifází, nebo opačně k vnitřnímu okraji mezifází.

4.27. Rozsah velikostí a hustot částic je obrovský. Při vzájemných interakcích vždy záleží, co se s čím „sráží“ a jakým tlakovým impulzem daná částice disponuje. Dvě zhruba shodně velké částice působí na sebe na poměrně velké ploše. Při vzájemné interakci se po sobě spíše odvalují, nebo je jedna „odtlačena“ od druhé tlakovým polem mezi nimi.[11] 

4.28. „Malé, husté“ částice působí velkým tlakovým impulzem na malé ploše. Takové částice pronikají poměrně snadno přes mezifází „velké, řídké“ částice.[12] Na velikost tlakového impulzu má vliv i rychlost, jakou se oba objekty vůči sobě pohybují. 

Obr. 4.3. - mezifází tlakové výše

4.29. Možné scénáře interakce částice a tlakové výše jsou na Obr. 4.3. :

4.30. a) Malá bublina vysokého tlaku se propojí svým mezifázím s velkou bublinou. Ve slupce bublin je nízký tlak. To znamená, že pokud se dvě bubliny k sobě přiblíží, mohou se propojit svými slupkami a vytvořit pěnu (viz dále). Je-li rozdíl v hustotách dostatečný „žhavá“ bublina (světla) je odražena do prostředí (zde nenaznačeno). Takovou tlakovou výši potom můžeme za jistých podmínek vidět.[13]

4.31. b) Částice vysokého tlaku proniká do mezifází a poněkud zde zvýší tlak. Odpovídá-li hustota částice hustotě turbulentní zóny, skončí částice v této zóně. 

4.32. c) Horká částice proniká mezifázím dovnitř tělesa tlakové výše. Horké bubliny obecně z principu vytvářejí na mezifází vysoký tlak, ale na větší ploše. Pokud pronikají dovnitř tlakové výše, zvyšují zde ještě tlak (snižují hustotu).

4.33. d) Studená (hustá) částice proniká přes bariéru vnějšího i vnitřního povrchového napětí dovnitř tělesa tlakové výše a je vytlačena vnitřním tlakovým polem opět směrem k mezifází, kde zvyšuje hustotu.

4.34. e) Částice vypuzované z centra tlakové výše vyvíjejí na mezifází dostatečný tlak a prostupují mezifázím do prostředí.

4.35. V uvedených příkladech jsou znázorněny hlavně situace v oblasti rovníku tlakových útvarů. V předešlých kapitolách jsme také řešili situaci v oblastech pólů. Tlakové útvary se chovají jako rotující spirální toroidy se složitou výměnou částic nasávaných a vypuzovaných v oblasti pólů a jejich distribuci do oblasti rovníku. Tyto děje přesahují svojí složitostí rámec tohoto textu a možnosti zobrazování. Jejich plné zobrazení a pochopení nechávám na intuici a obrazotvornosti vnímavého čtenáře.

4.36. Částice se vždy pohybují (nikdy nejsou v klidu) a přitom rotují.[14] Protože jsou „nevyvážené“ (nejsou symetrické) rotují ještě okolo své pomyslné dráhy pohybu. Dráha jejich pohybu je ovlivňována tlakovým polem prostředí a nikdy není přímočará. Rychlost pohybu vychází z rozdílu mezi hustotou částice a hustotou prostředí. Amplituda „vyosení“ od dráhy pohybu - to znamená vnější průměr šroubovice, po které se částice pohybují, je dána stupněm jejich nesymetrie.[15]

4.37. Vlastnosti částice a charakteristika její dráhy je formována místem, ze kterého vychází. Frekvence rotace závisí na teplotě částice a její velikosti. Horké bubliny, mají velký objem a nízkou hustotu. Pohybují se směrem od středu k obvodům tlakových níží a jsou nositeli tepla a světla. Frekvence jejich rotace je relativně nízká, neboť jsou daleko od centra níže. Působí vysokým tlakem, ale na relativně velké ploše.

4.38. Tlakové impulzy částic zaznamenáváme našimi přístroji, jako tzv. elektromagnetické záření.[16] Částice jsou tlakové útvary a nikoliv produkty (nějakého) elektromagnetismu. Pokud zde hovoříme o záření, znamená to, že těleso (tlakový systém složený z částic) emituje do okolního prostoru spektrum částic (rovněž tlakových systémů), ze kterých se samo také skládá a to z místa z vyšším tlakem (vysokou teplotou), do místa s nižším tlakem (nízkou teplotou).

4.39. Každá částice, která je emitována (vyzářena) z mezifází tělesa do prostředí, se stává součástí prostředí. Prostředí tvoří nehomogenní mix tlakových útvarů - částic (viz. dále). Z tělesa vychází a také na těleso dopadá celé spektrum částic. Jejich účinek a směr pohybu záleží na jejich velikosti a tlaku (teplotě). To znamená na síle tlakového impulzu, který jsou schopny na plochu tělesa, nebo jiné částice vykonat.

 

4.40. Mezifází tlakové níže

4.40. Na Obr. 3.13. vpravo dole, je naznačen průběh tlaku s patrnými výraznými špičkami vysokého tlaku v mezifází tlakové níže. Tuto oblast si nyní zvětšíme. Na Obr. 4.4. vlevo, vidíme průběh tlaku v mezifází tlakové níže. Graf tlaku je neproporcionálně roztažen. Také hodnota tlaku v mezifází je nakreslena mnohem nižší, než by odpovídalo realitě.

4.41. V mezifází tlakové níže je velmi vysoký tlak. Tlaky vycházejí z mezifází. Střetávají se zde dvě protiběžné rotace. Jedna působí směrem do prostředí a druhá směrem dovnitř tělesa. Mezi nimi je turbulentní zóna nižšího tlaku. Tato turbulentní zóna se posunuje tak, jak se mění poměr mezi vnějším a vnitřním tlakem.

Obr. 4.4. - interakce částic s mezifázím tlakové níže

4.42. Pokud nyní do těchto tlakových vírů pronikne částice z vnějšku, je těmito víry ovlivněna, jako když je např. prach strháván větrem. Nemáme zde ve většině případů co do činění s nějakými „pevnými“, nebo „tvrdými“ částicemi. „Tvrdé“ srážky zde nejsou. Částice po sobě spíše „kloužou“, nebo se „odvalují“ a mění svoji dráhu prostřednictvím tlakového pole v daném místě. Přitom dochází ke změně tvaru a hustoty částic. Znovu si připomeneme, že tlak na plochu částice vyvolává sílu, síla vyvolává pohyb. Částice se pohybuje tím směrem, ze kterého na ni působí nejmenší tlak.

4.43. Možné scénáře interakcí částice a mezifází spolu s povrchovým napětím udává Obr. 17. Je zde mezifází tlakové níže, ve němž je vysoký tlak. Do něj se snaží proniknout částice (Obr. 4.4. a, b, c, d) :

4.44. a) Částice putuje přes tlakové pole obklopující tlakovou níži. To je tvořeno rotujícím toroidem (T2), v jehož závitech se střídají oblasti vysokého a nízkého tlaku. Proto je zde naznačena zvlněná trajektorie.[17] Částice je nesymetrická, „nevyvážená“ (znázorněno „závažím“ na jejím obvodu) a rotuje.[18] Čím blíže je částice k mezifází, tím více na ni působí tlak z mezifází. Tento tlak posléze způsobí, že částice je odkloněna od své dráhy a „odražena“[19] zpátky do prostoru. Částice není schopna vyvinout na mezifází dostatečný tlak, aby pronikla přes povrchové napětí tělesa. Mezifází přitom částečně ovlivňuje nejen dráhu bubliny, ale také osu její doposud chaotické rotace.[20]

4.45. b) Částice, která není na kolizní dráze s tělesem, může také být na jedné straně pouze odkloněna tlakovým polem tlakové níže v oblasti rovníku a na druhé straně zase „přikloněna“. V tom případě můžeme „vidět za těleso“. Nejedná se o žádný „zakřivený prostor“ - pouze působení tlakového pole tlakové níže. Protože jsme v nesymetrickém prostoru, působí na částice na každé straně tělesa rozdílné tlakové pole.

4.46. c) Částice vyvine na mezifází dostatečný tlak, překoná bariéru povrchového napětí a vnikne do mezifází. Mezifází částice (bubliny, kde je velmi nízký tlak) reaguje s mezifázím tlakové níže (kde je velmi vysoký tlak). Dochází k bouřlivému vyrovnávání tlaků. Mezi oběma extrémními mezifázemi se otevře kanál a tlaky se vyrovnají.[21] V mezifází se zvýší tlak (teplota). Odpovídá-li hustota částice hustotě turbulentní zóny, skončí částice v této zóně.

4.47. d) Částice proniká mezifázím, odráží se od vnitřní blány povrchového napětí zpátky do prostředí. Osa její rotace je opět ovlivněna rotacemi v mezifází.

4.48. e) Částice pronikne přes mezifází a odrazí se až od zhuštěniny uprostřed tlakové níže. Stejně tak může částice proniknout dovnitř zhuštěniny (zde nenaznačeno). Horké (řídké) částice mohou pronikat do zhuštěniny a zvyšovat tam tlak (ohřívat ji).

4.49. f) Zde je částice s vysokou hustotou. Tyto částice bývají mnohem menší, než bubliny, ale mnohem hustší (jsou studené, zmrzlé). Takovéto husté částice snadno pronikají mezifázím, neboť na něj působí velkým tlakem na malé ploše. Pronikají do zhuštěniny a posléze končí uprostřed ve sféře, která odpovídá jejich hustotě.

4.50. Úhel, pod kterým částice dopadají na mezifází, ovlivňuje výsledný efekt. Pokud budeme považovat dopadající bublinu na mezifází za bublinu světla, vidíme zde příčinu některých fyzikálních, či optických jevů, jako ohyb, lom,[22] polarizace světla, odraz, dvojlom světla atd.

4.51. Částice, které svým tlakem prorazí blánu povrchového napětí a pronikají do mezifází, nebo do zhuštěniny jsou nositelem fenoménu zvaného teplo.[23] Pronikají-li částice (bubliny tepla) do mezifází, mezifází se rozšiřuje. Současně také bubliny tepla pronikají slupkou mezifází dovnitř tělesa. Tyto (teplé) bubliny snižují hustotu tělesa tlakové níže a zvyšují zde tlak (objem tělesa se zvětšuje). Rozdíl mezi tlakem v mezifází a tlakem v prostředí se snižuje - síly, které drží těleso pohromadě, slábnou. To může vést k situaci, kdy oslabené mezifází „praskne“. Tlaková níže splyne s prostředím.

4.52. Rovníkový protiproud

4.52. Rovníkový protiproud je tlakový útvar, který rozděluje (vnitřní) tlakové pole každé částice na dvě polosféry. Pochopení funkce rovníkového protiproudu vede k pochopení některých dalších jevů.

4.53. Aby těleso mohlo existovat, musí být ohraničeno slupkou (mezifázím). Slupka tělesa je poměrně komplikovaný orgán, sestávající se z mnoha vrstev (sfér). Vnější sféra tělesa rotuje spolu s prostředím, ve kterém se těleso nachází. Pod vnější sférou se nachází turbulentní zóna,[24] ve které se vyrovnávají rozdílné rotace mezi prostředím a vnitřkem částice (Obr. 4.5. nahoře).

4.54. V důsledku zákonitostí sférické geometrie je vnitřek tělesa (částice) vždy rozdělen na dvě polosféry, ve kterých tlak působí s opačnými rotacemi.[25] Ve směru rovnoběžek („východ - západ“) jsou rotace shodně a ve směru poledníků („sever - jih“) jsou protiběžné. Rovníkový protiproud je (velice plochý) dělící tlakový útvar mezi „severní“ a „jižní“ polosférou. Vyrovnávají se zde rozdílné rotace v obou polosférách. Nesmíme zapomínat, že středem částice prochází kanál, který uvedené poměry dále komplikuje.

Obr. 4.5. - rovníkový protiproud

4.55. Některé objekty v mikrosvětě, jsou mimo možnosti zobrazovacích metod. Díky fraktálnímu charakteru Prostoru je možné podobné objekty spatřit v jejich „megapodobách“. Určitou představu o rovníkovém protiproudu nám mohou dát galaxie. Prstencová galaxie, jako obraz rovníkového protiproudu tlakové výše (Obr. 4.5. a). Spirální galaxie, jako obraz rovníkového protiproudu tlakové níže (Obr. 4.5. b).

4.56. Rovníkový protiproud tlakové výše. Tlaková výše má slupku z tlakové níže (Obr. 4.5. a). Uvnitř částice je vysoký tlak VT. Vně částice je tlak v prostředí T1. Tlak T1 směřuje směrem ke slupce, ve které je nízký tlak NT. Platí VT ĂT1ĂĂ NT. V tlakové výši je vše husté (hustá materie) vytlačováno směrem ke slupce a odtud do oblasti rovníku. Přičiňuje se o to také středový kanál. Vysoký tlak VT2 v rovníkovém protiproudu vytlačuje vše husté do oblasti RP na rovníku Obr. 4.5. a dole).

4.57. Zhuštěninu RP z Obr. 4.5. nahoře lze přirovnat k prstencové galaxii. U prstencové galaxie vytváří vnější a vnitřní víry vysokého tlaku prstenec složený z tlakových níží, reprezentovaných zde jednotlivými hvězdami a jejich soustavami. Část tlakového pole rovníkového protiproudu je schematicky znázorněna na Obr. 4.5. a uprostřed. Nesmíme zapomínat na zbytek slupky, kterou tvoří velmi úzká sféra nízkého tlaku NT, nad a pod prstencovou galaxií, kterou není snadné detekovat. 

4.58. Pozorný pozorovatel rozpozná v prstenci nízkého tlaku dvě spirály, tlaku vysokého (Obr. 4.5. a dole, světlé oblasti). Rovníkový protiproud tlakové výše tvoří velmi plochá tlaková níže, která rotuje shodně, jako celá tlaková výše (Obr. 4.5. a dole).

4.59. Rovníkový protiproud tlakové níže je z určitého hlediska důležitější, neboť většina viditelných objektů jsou tlakové níže (které by ale bez okolních výší nemohly existovat). Jako jeho (mega)model poslouží spirální galaxie. Planety, hvězdy a galaxie jsou vždy tlakové níže (Obr. 4,5. b).

Obr. 4.6. - rovníkový protiproud tlakové níže

4.60. Tlaková níže je rozdělena rovníkovým protiproudem na dvě polosféry (Obr. 4.5. b, nahoře). Ve slupce je vysoký tlak VT. Tlak ve slupce VTĂT1ĂĂNT, kde T1 je tlak v prostředí. Oblasti vysokého tlaku V1 nad rovníkem a V2 pod rovníkem vytlačují všechno husté do mezifází a do oblasti rovníkového protiproudu RP.

4.61. Při pohledu do rovníkového protiproudu (Obr. 4.6. b dole) uvidíme typické schéma. Mezi spirálami vysokého tlaku V11 - V12 vznikají spirály nízkého tlaku N1 - N2, v nichž se koncentruje hustá materie. Proudění v N1 a N2 je důsledkem prouděním mezi víry V11 - V12 po spirále směrem do středu, Má ale opačnou rotaci. Rovníkový protiproud tlakové níže tvoří velmi plochá tlaková níže, která rotuje stejným směrem, jako celá tlaková níže.

4.62. Detailnější pohled je na Obr. 4.6. b. Je zde zobrazena situace, kdy tlakové pole uvnitř tělesa obsahuje více než dva spirální víry vysokého tlaku. Nad rovníkem jsou rotující víry V11 - V1n, které spolu vytvářejí toroid T1. Pod rovníkem rotují víry V21 - V2n, tvořící toroid T2 (Obr. 4.6. c nahoře). Rotace toroidu T1 a T2 ve směru roviny rovníku jsou shodného směru. Rotace ve směru poledníku jsou rozdílné. Oblasti nízkého tlaku N11 - N1n mezi jednotlivými oblastmi tlaku vysokého tvoří dostředná ramena nízkého tlaku, která známe z galaxií (Obr. 4.6. b nahoře).

4.63. Částice je nesymetrická. Nad rovníkem je vyšší tlak, než pod rovníkem. Rovníkový protiproud je nesymetricky posunut k „jižnímu“ pólu (Obr. 4.6. c nahoře). To je dáno faktem, že vždy jedna (vnitřní) polosféra rotuje souhlasně s prostředím, takže tlak tam proniká snadněji, než do protilehlé polosféry, kde jsou rotace opačné. 

4.64. Tlak v „jižní“ polosféře je nižší, než v „severní“ (Obr. 4.6. a nahoře, černá šipka je větší). Skutečnost, že nad rovníkem je vyšší tlak se projeví tak, že tlak v rovníkovém protiproudu je ve své „spodní, jižní“ polovině (blíž k jižnímu pólu) nižší. To způsobuje v rovníkovém protiproudu mírné rotace, či turbulence.[26]

4.65. Protilehlé toroidy vysokého tlaku T1 a T2 nad rovníkem a pod rovníkem vytváří velmi úzkou oblast nízkého tlaku. Hustá materie se v oblasti nízkého tlaku mezi nimi usazuje tam, kde je tlak nejnižší (na Obr. 4.6. a, nahoře ve spodní sféře rovníkového protiproudu).

4.66. Jak může uvedené situace vypadat v reálu vidíme na Obr. 4.6. c dole). Je zde plochý disk typické spirální galaxie s naznačeným galaktickým halo - oblastí vysokého tlaku. Uvedený příklad s galaxií můžeme aplikovat také na hvězdné a planetární soustavy. Samozřejmě je zde méně těles (planet), které jsou rozmístěny v plochém disku rovníkového protiproudu. Pravděpodobně bychom zde našli oběžné dráhy planet umístěné ve spirálních ramenech s nízkým tlakem.

4.67. Rovníkový protiproud je poměrně slabé proudění, které ale nelze v žádném případě zanedbat. Tlakové výše jsou na rovníku srovnány do jakési řady. Každá z nich přispívá k udržení a stabilizaci rovníkového protiproudu. Siderickou rotaci lze v rovníkovém protiproudu zanedbat.

4.68. Je třeba mít na paměti, že rovníkový protiproud je ve středu tlakového systému a sestává se ze dvou částí, které rotují ve směru rovnoběžek souhlasně a ve směru poledníků opačně.

4.69. Vlastnosti částice jsou závislé na prostředí, ve kterém se nachází. To znamená, že pokud částice přechází z prostředí, kde se chová, jako tlaková výše do prostředí, kde se chová jako tlaková níže má to vliv i na charakter rovníkového protiproudu. To znamená, že dvě naznačená ramena husté materie na rovníku tlakové výše se změní (Obr. 4.5. a dole) na dvě dostředná ramena tlakové níže (Obr. 4.5. b dole).


[1] U velkých těles může být několik pater těchto spirálních toroidů.

[2] Co je to tlakové pole a jak skutečně „funguje“, bude vysvětleno v kapitole o tlaku.

[3] Zde v zjednodušeném modelu máme neuzavřený svitek v oblasti pólů. V reálu jsou tyto oblasti samozřejmě uzavřené (spirální toroid). To znamená, že vyšší tlak na „severním“, nebo „jižním“ pólu částice působí také na „horní“, nebo „dolní“ polosféru.

[4] Těleso se samo nikdy nepohybuje, nemá žádný pohybový aparát. Tělesem je vždy pohybováno vnějším tlakem na jeho plochu. Neplést si fyzikální těleso s mechanickým strojem. U každého pohyblivého stroje bychom našli nějaký vnitřní zdroj tlaku, který přes všelijaké (mechanické) převodníky tělesem pohybuje. Nízký tlak (vysoká hustota) znamená také malý objem - proto špička.

[5] Termíny jako podtlak nebo sání není dobré používat, neboť jsou nesprávné a matoucí (jedná o nějakou obdobu „přitažlivosti“). Vždy se jedná o tlak „z opačné strany“. Termín „záporný tlak“ je zcela nepřijatelný. Žádná fyzikální veličina nemůže být záporná.

[6] Mraky jsou jenom v určité výšce (sféře). Tlakové útvary, které je tvoří jsou pod i nad mraky. Mračné systémy v tlakové níži v sobě zahrnují vodní páru nejen z oblasti samotné níže, ale také páru z okolních tlakových výší. Okolní tlakové výše vytlačují všechno husté ze svých středů ke svým okrajům, kde je přebírají tlakové níže a ty hustou matérii vytlačují od svých okrajů do svých středů. Tlakové výše „pohánějí“ tlakové níže. Původ vysokého tlaku v tlakových výších je vnější povahy (tělesa nejsou zdrojem sil). Viz dále (Planetární počasí).

Současné synoptické mapy bohužel slupku (mezifází) atmosférických tlakových útvarů nezobrazují. Synoptické mapy vycházejí z Maxwellových rovnic. Ty předpokládají, že tělesa jsou zdrojem sil (perpetum mobile). „Síly“ (vymyšlené) z nich vycházejí v podobě „siločar“ - uzavřených křivek, místo spirál. Izobary jsou zobrazovány absurdně jako orientované křivky, přestože se jedná o křivky spojující místa se stejným tlakem (není zde žádný tlakový spád). 

[7] Tento příklad může být i jistým náznakem, že částice při svém pohybu v prostoru nechává za sebou jakousi stopu (obdoba zčeřené vody za lodí). Určitou představu částice by mohl rovněž dát vyfouknutý (rotující) kouř z cigarety ve tvaru prstence.

[8] Ve skutečnosti je zde myšlen tlak, který musíme vyvinout na jednotkovou plochu tělesa, abychom překonali bariéru tlaku na povrchu tělesa a pronikli dovnitř tělesa (pod jeho slupku). Může to být také tlak, který musíme vyvinout na mezifází mezi dvěma prostředími, abychom se dostali z jednoho prostředí (charakterizovaného určitým tlakem) do jiného prostředí ( s jiným tlakem). Vždy se jedná o tlaky na plochy.

Tento text se nezabývá současnými definicemi ani jednotkami toho, co se nazývá „povrchové napětí“. Povrchové napětí je většinou vysvětlováno pouze jako technický jev mezi dvěma poměrně přesně formulovanými prostředími (kapalina - plyn, kapalina - kapalina), vyskytuje se však ve všech prostředích včetně prostředí plyn - plyn, nebo v plazmě a kombinací těchto. K povrchovému napětí neexistuje žádná ucelená teorie. Tento fenomén se v současnosti řídí se hlavně požadavky praxe a je mylně vysvětlován. U plynů se povrchové napětí vůbec neregistruje. Samozřejmě jeho měření by bylo problematické. Rovněž současné definice povrchového napětí a jeho měření jde těžko uplatnit na pevné („zmrzlé“) látky.

[9] Poměry panující v mezifází si lze do určité míry představit při sledování potápěče, který se potápí v místě, kde se stýká sladká voda se slanou. Potápěč klesá průzračnou sladkou vodou a pod sebou vidí jakousi kalnou stěnu - přechod mezi sladkou a slanou vodou - mezifází. Po vnoření do vrstvy mezifází se dostává do zvláštního „rozmazaného“ světa, kde nelze zcela přesně určit kontury těles (obdoba mihotání vzduchu na poušti). Po překonání mezifází mezi těmito dvěma prostředími se ocitá znovu v průzračné slané vodě.

[10] Hustotami zde nemyslíme údaje odvozené od hmotnosti tělesa, ale od hustoty prostoru. Tyto jednotky bude třeba teprve definovat.

[11] Neplatí zde zákon dopadu a odrazu. Jsme v nesymetrickém prostoru.

[12] Dvě tornáda se nikdy „nesrazí“, protože je vysoký tlak v jejich mezifázích k sobě nepustí. Také dvě planety se nemohou „srazit“, ze stejného důvodu. Naopak malý hustý meteor je schopen proniknout mezifázím planety poměrně snadno.

[13] Např. mýdlová bublina.

[14] Prostor je dynamický, takže zde nikdy není klid. Částicemi je ale vždy pohybováno. Jsou tlačeny okolním prostorem. Pohybují se tím směrem, ze kterého na ně působí nejmenší tlak. V prostoru není ani nahoře, ani dole.

[15] Není míněno od slova váha = hmotnost. Jednoduché částice jsou součástí plazmy a hmotnost nevykazují. Jsou vždy v beztížném stavu. Jedná se o nesymetrické rozložení hustoty v částici (viz. dále).

[16] Vlna, např. sinusovka je dvoudimenzionální zápis třídimenzionálního pohybu po šroubovici. Frekvence zde znamená rychlost rotace kolem pomyslné dráhy pohybu, amplituda stupeň nesymetrie částice, vlnová délka znamená rychlost pohybu. Bublina je tlakový útvar stoupající prostorem - žádné nehmotné záření. (Viz. „Záření“).

[17] Můžeme si to představit, jako mihotání světla např. na poušti. Dráha bubliny světla (viz dále) je zde ohýbána na rozhraních mezi hustšími a řidšími (studenějšími a teplejšími) vrstvami vzduchu. Tedy oblastmi, kde lokálně je nižší, nebo vyšší tlak, který působí na plochu bubliny světla v různých směrech.

[18] Její trajektorie v prostoru je jakási zvlněná šroubovice. 

[19] Odraz znamená, že částice dostává tlakový impuls opačného směru od tlakového pole mezifází.

[20] Když se jedná o skupinu bublin, jejich osa rotace se po odrazu na nějakou dobu synchronizuje (polarizace světla). Po uběhnutí určité dráhy opět dochází k „chaotizaci“ jejich pohybu. Každá opět začne rotovat individuálně a chaoticky.

[21] Nahradíme-li malou částici (bublinu) velkým tlakovým útvarem - tlakovou výší, která se „srazí“ s tlakovou níží potom při doteku jejich mezifází dochází k prudkému vyrovnávání tlaků, které známe např. jako bouřkovou frontu v případě atmosféry. „Kanály“, kterými se tlak vyrovnává, známe jako blesky. Jedná se ovšem o univerzální princip. Stále je to pouze tok plazmy. Jedny částice se transformují na jiné částice s jinou hustotou a teplotou (tlakem). Proces je chaotický, náhodný a nevznikají žádné „standardní“ částice (kvanta). Každá částice je unikátní. Tlaky v tlakových výších i nížích jsou vždy kladné. Neexistuje možnost, aby se dvě částice vyrušily. Vždy se pouze transformují.

[22] Lom je vlastně ohyb v extrémně úzkém mezifází.

[23] Záměrně zde nepoužívám zavedené pojmy tzv. „elektromagnetického spektra“. Částice jsou tlakové útvary, nelze je považovat za „vlny“.

[24] Turbulentní zóna ve slupce tělesa je v podstatě také jakýsi „rovníkový protiproud“. Popis a vizualizace této sféry by již mohly nabýt poněkud „surrealistických rozměrů“.

[25] Rozdílné rotace na rovníku lze dokumentovat např. na rotacích tlakových výší nad a pod rovníkem (rovníkovým protiproudem) planety Země. Tlakové výše na severní polosféře se pohybují směrem západ - východ a rotují ve směru hodinových ručiček. Na jižní polosféře se pohybují směrem západ - východ a rotují proti směru hodinových ručiček. Rovníkový protiproud je meteorologický (tlakový nikoli zeměpisný) rovník planety.

Každá planeta je z principu střed tlakové níže. Atmosféra planety však může mít charakter tlakové níže (hustota atmosféry směrem k povrchu roste - např. Země a ostatní planety), nebo tlakové výše (hustota směrem k povrchu klesá - např. Venuše).

[26] Jako, když se stékají dvě řeky s rozdílně hustou vodou. Podobný jev možno pozorovat na planetě Jupiter, kde mezi jednotlivými rotujícími mračnými toroidy (Hadleyovými buňkami) jsou turbulentní oblasti nízkého tlaku.