3. Základní tlakové systémy v Prostoru

3.1. Veškeré fyzikální děje v přírodě se řídí několika jednoduchými principy a mají fraktální charakter. Děje, které nedokážeme pozorovat v jejich nepatrných „částicových“ rozměrech, můžeme pozorovat ve stále větších rozměrech, na stále větších strukturách, které jsou již přístupné našim smyslům (případně našim přístrojům). Tak si můžeme udělat alespoň nějakou představu o dějích (které jsou mimo naše smysly) tím, že pozorujeme struktury a děje, které známe (ale mnohdy je nechápeme).

3.2. Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor se může diferencovat jen podle hustoty.[1] Jinou možnost nemá. V Prostoru platí několik jednoduchých pravidel. Každé oblasti Prostoru odpovídá určitá hustota. Každé hustotě Prostoru odpovídá tlak vztažený k dané oblasti. Hustota Prostoru a tlak z ní vyplývající jsou v nepřímé úměrnosti. Čím je Prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak. Čím je Prostor hustší, tím je v něm nižší tlak. Tlak se šíří vždy z oblasti s vysokým tlakem do oblasti s nízkým tlakem.

3.3. Nehomogenita Prostoru je příčinou „vzniku“ a existence jednoduchých těles - částic. Částice mohou být dvojího druhu. Tlakové výše, nebo tlakové níže. Každá částice je prostorová anomálie. Pokud má být částice (prostorová anomálie) „rozeznatelná“ od ostatního „matečného“ prostoru, musí být obalena slupkou - povrchovou plochou. Slupka se musí svými vlastnostmi lišit jak od vnitřku tělesa, tak i od prostoru (prostředí) ve kterém se těleso nachází.

3.4. Prostor, který obklopuje částice se nazývá prostředí. Prostředí, ve kterém se částice nachází určuje vlastnosti částice a její chování. Vzhledem k dynamičnosti Prostoru jsou vlastnosti každé částice v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Žádná částice nemá nějaké „konstantní“, neměnné (statické) vlastnosti. Chování částice v Prostoru určuje geometrie Prostoru. 

3.5. Tlaková výše - (zjednodušený) úvod

3.5. Některé jevy ve sférickém Prostoru mohou připadat čtenáři poněkud nepřehledné a složité, což také v reálu jsou. Tato kapitola má za úkol vnést do problematiky některá (sice nekorektní) zjednodušení, pro lepší pochopení následující kapitoly.

3.6. Ve výkladu budeme postupovat krok za krokem a přidávat stále hlubší vhled do problematiky tlakových útvarů. Závěry jednotlivých kapitol nelze brát jako definitivní. V každé následné kapitole bude docházet k upřesňování předešlého. Navíc možnosti zobrazování ve dvou dimenzích a staticky (na papíře) je v tomto případě poměrně limitující.

 

Obr. 3.1. - „Vznik“ tlakové výše (bubliny)

3.7. Na Obr. 3.1. vidíme zjednodušenou (ne zcela korektní) představu „vzniku“ tlakové výše.[2] Když v nehomogenním prostoru „odhrneme“ z nějaké oblasti částice (Obr. 3.1., vlevo), nastane následující: V oblasti, ze které jsme „odhrnuli“ částice (Fáze 2) se sníží hustota prostoru (H2) a vzroste tam tlak (T2). Kolem této oblasti se nahromadí „odhrnuté“ částice spolu s částicemi, které už tam byly. Hustota prostoru (H3) tam vzroste a tlak (T3) klesne. Vznikne mezifází - „dutá“ hustá oblast, zárodek slupky tělesa. 

3.8. V prostoru kolem zůstává hustota prostoru (H1) stejná.[3] Dostáváme základní schéma tlakové výše (bubliny). Platí T2>> T3>T1 (Obr. 3.1. vpravo). V bublině je vždy větší tlak než v prostředí, ve kterém se bublina nachází. Tlak ze středu bubliny působí na mezifází a také tlak z prostředí působí na mezifází z opačné strany (Obr. 3.1., vpravo). Mezifází se zužuje a jeho hustota dále roste. Vznikne plocha (slupka) tělesa. Tělesa „vznikají“ vždy od slupky.

3.9. Bublina je oblast vysokého tlaku (T2), ohraničená oblastí nízkého tlaku (T3). Slupka tělesa je tlakový orgán. Každá tlaková výše má slupku z tlakové níže.

3.10. Tlaková výše „není vidět“ a zůstává nepochopena i v oborech, pro které je „denním chlebem“. Euklidovská geometrie není schopna zde probíhající procesy vysvětlit z principiálních důvodů. To spolu s nepochopením vztahů mezi hustotou, tlakem a teplotou vede k řadě výmyslů a fatálních omylů. Neexistuje žádná vážnější práce, zabývající se hlouběji teorií bublin a pěny. Bublina je jedním ze dvou základních těles v Prostoru tvořících Vesmír.

3.11. Tlaková výše (bublina)

3.11. Ve sférickém prostoru platí poměrně jednoduchá pravidla, která však díky složitosti (nezvyklosti) Prostoru mohou působit potíže. Čím je hustota prostoru menší, tím je v něm větší tlak. Čím je hustota prostoru větší, tím je v něm menší tlak. Tlakový spád směřuje vždy od tlaku vyššího k tlaku nižšímu.

3.12. Tlaková výše (bublina) je ohraničený prostor s nižší hustotou, obklopený prostředím s hustotou vyšší. V bublině je vždy větší tlak, než v prostoru (prostředí), který ji obklopuje.[4]

Obr. 3.2. - tlak působí směrem do společné oblasti

3.13. Euklidovská geometrie umožňuje představu dvou protiběžných symetrických abstraktních (Newtonovských) lineárních, symetrických sil, které leží na jedné přímce, nebo v jedné rovině (R1). Pohyb v rámci této roviny se bere jako nejefektivnější. Dva vektory s opačnou orientací, které směřují do společného bodu se odečtou (vyruší) a jejich výslednicí je „nula“ (Obr. 3.2. vlevo). Pokud bychom (v mechanice) F1 a F2 považovali za vektory pohybu, tak by uvedený příklad snad ještě přibližně obstál.

3.14. Přenesme se do reálného sférického prostoru. Působí-li dva protilehlé tlaky na protilehlé plochy tělesa, výsledkem je zvýšení tlaku v dané oblasti, tedy nikoliv „nula“.[5] V každé sféře (S1, S2, S3) je jiná hustota a té odpovídá jiný tlak. To znamená, že v každé sféře působí na plochu tělesa jiný tlak a tomu odpovídá jiná síla. Jinak řečeno. Působí-li nějaké dva protilehlé tlaky na plochu tělesa, tlak v tělese roste. Síla vzniká pouze působením tlaku na plochu a nikdy jinak.

3.15. Ve sférickém prostoru i ve sférické geometrii jsou všechny síly ve sféře, do které patří. To znamená, že jsou také sférické. Na Obr. 3.2. působí tlak P21 na plochu jedné strany anomálie (částice) a P22 na plochu protilehlé strany anomálie a vyvolává síly F1 a F2. Protože jsme v nehomogenním a nesymetrickém prostoru, jsou protilehlé plochy anomálie nestejné a také tlaky P21 a P22 jsou různé. Z toho vyplývá, že i síly F1 a F2 nejsou stejné a jsou sférické. Nejsou to žádné úsečky (nebo tečny), ale prostorové síly. Sférický prostor je nesymetrický.

3.16. Složíme-li nyní tyto síly vidíme, že jejich výslednice je křivka směřující spirálovitě ven ze systému. Stejně tak při pohledu z jiného směru vidíme, že vektory nemíří do oblasti symetricky, neboť zde není symetrie. Jejich zakřivení je dáno faktem, že leží na elipsoidu (S2). Výsledný vektor obsahuje také kroutivou (rotační) složku. Výsledným pohybem je pohyb vířivý. Pohyb vířivý je základní pohyb v Prostoru.[6]

Obr. 3.3. - působení tlaku na tlakovou výši v prostředí tlakové níže

3.17. Nyní si uvedenou oblast zvětšíme (Obr. 3.3.). Nacházíme se v tlakové níži (nikoliv však v jejím středu), která tvoří prostředí (Fáze 1).[7] V tomto prostředí máme oblast tlakové výše (Fáze 2), která tvoří vnitřek tělesa. Mezi těmito dvěma fázemi je důležitá oblast mezifází (slupka). To znamená prostor, kde je jiný tlak než v prostředí (Fáze 1) a také jiný tlak než uvnitř tělesa (Fáze 2). Jedná se o jakýsi „dutý“ nepravidelný (spirální) toroid, kde uvnitř i vně je nižší hustota, než v mezifází. Je to zárodek „slupky“ tělesa. Poté začnou probíhat neodvratné procesy, které formují těleso jak vně, tak i uvnitř. To má také posléze vliv i na mezifází. Těleso může vzniknout pouze tehdy, pokud se vytvoří v prostoru oblast mezifází (slupka). Tělesa vznikají od slupky.

3.18. Jednotlivé elipsoidy S1, S2, S3 představují schematické znázornění sfér - to znamená nepravidelných elipsoidních vrchlíků, které tvoří prostředí (Obr. 2.1. vpravo). V každé z těchto sfér je jiná hustota (H3>H2>H1). Prostředí tvoří tlaková níže, takže hustota směrem do středu nelineárně roste. Tlak směrem do středu prostředí klesá (šipka poloosy směřuje do středu).

3.19. V tlakové výši (Fáze 2) je vyšší tlak než v prostředí, které ji obklopuje. H3>H2>H1>HF2. Nejvyšší je ve středu výše a směrem k mezifází postupně klesá. Nejnižší tlak (nejvyšší hustota) je v mezifází HM, které tvoří slupku. HM>H3>H2>H1>HF2. Tlak se šíří vždy z místa s vyšším tlakem do místa s tlakem nižším. Slupka tělesa je tedy stlačována směrem ze středu vysokým tlakem v bublině a směrem z prostředí tlakem prostředí.

3.20. U tlakových systémů nelze od sebe oddělit působení prostředí na těleso od procesů uvnitř tělesa. Procesy uvnitř slupky tlakové výše jsou důsledkem působení prostředí vně slupky na tlakovou výši. Působení prostředí (vnějších sil) na těleso (prostorovou anomálii) je rozhodující a určuje zásadním způsobem tvar i vlastnosti tělesa. Síly vznikají působením tlaku na plochu. Síly působí v jednotlivých sférách. Tlak v oblasti rovníku (F2) působí na největší efektivní plochu tělesa (tvořenou mezifázím). V mezifází je vyšší hustota než v prostředí, síly působí z oblasti vyššího tlaku (prostředí) do nižšího tlaku (mezifází). 

Obr. 3.4. - vliv vnějšího tlaku na tvar tlakové výše (částečné přiblížení)

3.21. Směrem k pólům se zmenšuje efektivní plocha, na kterou tlaky prostředí působí. Přičemž se tlaky sféru od sféry různí. Výsledkem je, že těleso je v oblasti rovníku stlačováno více a také zde působí mnohem větší rotační síly, než na pólech. Oblasti dále od rovníku jsou stlačovány méně a rotují pomaleji.[8]

3.22. Tlaková výše nyní nabývá tvar nepravidelného elipsoidu, u něhož obvod poledníku je vždy větší, než obvod rovníku. Těleso tlakové výše získává tvar vajíčka, šišky, nebo hrušky. Jeden pól je plošší a druhý špičatější. Jak si později ukážeme, výslednice sil působících na těleso způsobuje pohyb v prostoru ve směru špičatější strany, kde je vždy větší hustota.

3.23. Uvedená situace je zobrazena na Obr. 3.4. vlevo. Síly F1, F2, F3, působí v jednotlivých sférách, jsou zde znázorněny jako kruhové výseče. Ve skutečnosti působí komplexně a podléhají také zákonům sférického prostoru. Jedná se o tlakové víry, působící na plochu tělesa. Jeden z takovýchto vírů je zobrazen schematicky jako síla F2-3.

3.24. Jednotlivé víry F1 - F3 se spojují a vytvářejí rotující toroid T1, který obtáčí těleso tlakové výše. Na Obr. 3.4. vpravo je tento toroid zobrazen v řezu. Mezifází tlakové výše, kde je velmi nízký tlak deformuje toroid T1 jak naznačeno na obrázku. Na vnější straně mezifází, která tvoří „první vrstvu“ toroidu pozorujeme siderickou rotaci.

3.25. Částice jsou strhávány převládajícím tlakovým polem od pólu směrem k rovníku a jejich rotace se zvyšuje. Od rovníku poté putují k opačnému pólu a jejich rotace se opět zmenšuje. Směr proudění je dán polohou tlakové výše (Fáze 2) vzhledem k prostředí tlakové níže (Fáze 1). Sil z jednotlivých sfér směrem do středu prostředí přibývá. Nízký tlak v mezifází deformuje rotující spirální toroid. V blízkosti tělesa je tlakový spád větší. Tlak se postupně vyrovnává v jednotlivých závitech spirálního toroidu s tlakem prostředí.[9] To je znázorněno hustšími siločarami[10] v blízkosti tělesa. Každý závit s vyšším tlakem střídá závit s tlakem nižším.

3.26. V oblasti pólů přechází spirální toroid T1 do dvou rotujících tlakových útvarů - polárních vírů. Ty zasahují až do vnitřku tělesa tlakové výše. Jejich vznik je dán interakcí vnitřku tělesa tlakové výše s prostředím. „Jižní“ polární vír je díky tlakovému spádu slabší. Tyto polární víry jsou organickou součástí rotujícího tlakového pole, které tvoří tlakovou níži. Polární víry se mohou uvnitř tělesa propojit. V takovémto „kanálu“ uprostřed tělesa, které nyní nabývá tvar toroidu proudí částice ve směru převládajícího tlaku (Obr. 3.5. vpravo).

Obr. 3.5. - průběh tlaku uvnitř tlakové výše (částečné přiblížení)

3.27. Vytvoření propojeného kanálu uprostřed tělesa celý tlakový systém stabilizuje. Tlakové útvary si prostřednictvím svých středových „kanálů“ stále obnovují tlaky ve svých mezifázích. Tlakový útvar bez středového kanálu je nestabilní. Proudění ve středovém kanálu je propojeno jednak s prouděním v mezifází (slupce, jejíž je součástí) a také s vnějším tlakovým polem. Má charakter rotačních vírů. Vnitřní strana slupky rotuje shodně s vnitřkem bubliny. Vnější strana slupky rotuje shodně s vnějším prostředím. Mezi oběma protilehlými rotacemi je turbulentní zóna, kde se protiběžné rotace vyrovnávají. Středový kanál je nedílnou součástí slupky tělesa (spirálního toroidu).

3.28. Nyní se budeme zabývat průběhem hustoty a tlaku uvnitř tělesa tlakové výše. Zatímco tlakové pole prostředí (toroid T1) rotuje jedním směrem, tlakové pole uvnitř tělesa má vždy dvě poloviny, oddělené „rovníkovým protiproudem“. To je dáno geometrií uvnitř sféry. Tlaky na „severní“ polosféře a na „jižní“ polosféře působí pod „opačnými“ úhly.

3.29. Těleso tlakové výše se stále nachází v prostředí na okraji tlakové níže, charakterizované sférami S1 - S3 (Obr. 3.5.). Uvnitř tlakové výše se nacházejí rovněž sféry. Nesmíme zapomínat na středový kanál uprostřed tlakové výše, v němž je hustota mezifází vysoká (tlak nízký). Uprostřed každé tlakové výše se nachází tlaková níže. Hustota uprostřed (kolem středového kanálu) je nejnižší a roste směrem k mezifází. To znamená, že tlak je uprostřed nejvyšší a klesá směrem k mezifází. (Obr. 3.5. vlevo).

3.30. Tlak směřuje od vysokého tlaku k nižšímu, to znamená od středu směrem k slupce. Jednotlivé tlakové útvary mají charakter vírů směřujících spirálovitě od středu. Směr jejich rotace je dán tlakovým spádem v jednotlivých sférách tlakové výše. Směrem k pólům je zde znázorněn pouze jeden výrazný vír, může to však být také několik menších vírů. Zde u „severního“ (vnějšího) pólu je hustota v tlakové výši největší, neboť příslušný vír, který směřuje do dané oblasti má nejvíce prostoru pro to, aby tam „natlačil“ nejvíce částic. U „jižního“ (směrem do středu tlakové níže) pólu je hustota menší, než u „severního“ pólu. Je to dáno menší vzdáleností k oblasti rovníku. Tlak směřující na stěnu mezifází je zde vyšší.

3.31. Pro přehlednost je průběh tlaků znázorněn pro každou polosféru zvlášť. Polosféry nejsou totožné. Jak se těleso tlakové výše pohybuje[11] v prostředí tlakové níže posunuje se i oblast rovníkového protiproudu. Tím se mění tvar tělesa a také tlaky, které na plochu tělesa (a zprostředkovaně uvnitř tělesa) působí. Spád tlaku vyvolává v obou polosférách protiběžné rotace (Obr. 3.6. uprostřed). Průběh tlaků je v každé polosféře jiný a je závislý na tvaru bubliny.

3.32. Jednotlivé víry v polosférách se spojují v jeden rotující toroid. I uvnitř tlakové výše pozorujeme siderickou rotaci. V oblasti rovníku je turbulentní oblast (rovníkový protiproud), kde se rozdíly v rotacích vyrovnávají (Obr. 3.6.). 

Obr. 3.6. - působení vnějšího tlaku (tlaku prostředí) na těleso bubliny

3.33. V oblasti pólů nastává situace, kdy je v prostředí vyšší tlak, než v mezifází bubliny. Prostředí se začne „vlamovat“ do bubliny. To znamená, že do tlakového víru v oblasti pólů, který je sám o sobě „dutý“ (Obr. 3.6. vlevo, tečkovaně) se dostává protiběžný vír z prostředí (také „dutý“).[12] Mezifází se vnořuje do tlakové výše a vytváří se zde středový kanál. Tomu napomáhá i vnitřní tlakové pole. (Uvnitř každé tlakové výše je tlaková níže).

3.34. Prostor tlačí těleso tlakové výše k okraji tlakové níže (prostředí), výsledný útvar se blíží rotujícímu spirálnímu toroidu (Obr. 3.6. vpravo). Obě „vnoření“ na pólech se propojí a uprostřed výsledného toroidu převládne polární proudění ve směru převládajícího tlaku. Zde od „severu“ k „jihu“.

3.35. Mezifází je stabilizováno tlakem zevnitř tělesa, proti kterému působí tlak z prostředí. Z předešlého vidíme, že víry na vnější straně mezifází mají opačný směr rotace než víry na vnitřní straně mezifází (Obr. 3.6. vlevo). Ze středu tlakové níže je zde dodávána „materie“, takže se v mezifází zvyšuje hustota. Také z prostředí je zde vytlačována „materie“, což rovněž navyšuje hustotu. To vede k dalšímu snižování tlaku v mezifází a k zvětšování sil, které tento proces urychlují. Mezifází je stále užší a hustší. Slupka je jakási hluboká tlaková níže, která obaluje tlakovou výši.

3.36. Tlakové poměry v tlakové výši a jejím okolí jsou naznačeny na Obr. 3.7. vpravo. Vír v prostředí obtáčí těleso tlakové výše a končí v mezifází. Rovněž vír, nebo víry uvnitř tlakové výše směřují směrem od středu, kde je tlak největší ke stěně mezifází, kde je tlak nejmenší. V mezifází prudce klesá tlak. Tím je mezifází „rozeznatelné“ pro prostředí, jako povrch tlakové výše a také je „rozeznatelné“ (dá-li se to tak říci) vnitřkem tlakové výše, jako její ohraničení, nebo (vnitřní) povrch. V jednotlivých „závitech“ toroidu T1 se postupně vyrovnává nízký tlak mezi mezifázím a prostředím. Totéž lze říci o vnitřku tělesa. 

Obr. 3.7. - průběh tlakového pole v tlakové výši

3.37. Obr. 3.7. ve středu, ukazuje pohled na těleso tlakové výše z pólu. Vidíme zde jednak spirální toroid T1 a také polární vír, který je nedílnou součástí spirálního toroidu T1. Rovněž zde vidíme protiběžné proudění uvnitř tělesa (Obr. 3.6. vlevo).[13] Obr. 3.6. je ideální (nereálný) stav. V prostoru je zde pouze jeden objekt. Taková situace prakticky nemůže nastat, neboť prostor je naplněn objekty (prostorovými anomáliemi), které mají spolu neustálé interakce. Pokud je hustota prostoru v okolí bubliny vyšší, než hustota bubliny, tlačí prostor (prostředí) bublinu k vnějšímu okraji tlakové níže (směrem od středu). Bublina při pohybu rotuje. Protože je nesymetrická („nevyvážená“) dostáváme výsledný pohyb po spirální šroubovici. Okolní prostor je samozřejmě také vždy nehomogenní a nesymetrický.

3.38. Bublina se postupně dostává při pohybu k okraji tlakové níže kde je tlak stále větší (hustota se snižuje). Bublina doputuje do míst, kde je hustota prostředí srovnatelná s hustotou uvnitř bubliny, to znamená, že tlak uvnitř bubliny se vyrovná s tlakem okolí. Tvar bubliny se postupně mění z vajíčka na elipsoid, který nemá špičku. Pohyb se zastaví. Pokud se tlak v prostředí vyrovná s tlakem ve slupce, bublina může „prasknout“. Bublina se transformuje do prostředí. Tlaková výše se takzvaně vyplní.

3.39. Čím je rozdíl v hustotě prostředí a hustotě v bublině větší, tím je její mezifází „užší“. Mezifází tvoří slupku či povrchovou plochu tělesa. Pokud by těleso nebylo nijak ohraničené, nemohlo by existovat. Kdyby těleso nemělo povrchovou plochu, nemohl by na něj působit tlak. Plocha tělesa je tlakový orgán. Síla vzniká vždy působením tlaku na plochu. To znamená působením tlaku na tlak. Působením síly vzniká pohyb. Tlaková výše je „obalená“ slupkou z nízkého tlaku. Výsledná rotace a pohyb tělesa jsou dány převládajícím tlakem. Bublina se vždy pohybuje špičkou dopředu. Pokud se ocitne ve sféře, která odpovídá její hustotě, změní se na „pravidelný“ elipsoid a pohyb ustane.[14]

 

3.40. Tlaková níže - (zjednodušený) úvod

3.40. Tlaková níže je jediná přirozená dostředná síla ve Vesmíru.

3.41. Pokud v nějaké oblasti prostoru „natlačíme“ částice do centra této oblasti, má tato akce (příčina) za následek, že se v této oblasti (Fáze 2) zvýší hustota (H2) a klesne tam tlak (T2). K částicím, které už ve Fázi 2 byly, přibudou ještě částice (původem z oblasti budoucího mezifází), které jsme tam „nahrnuli“. Kolem Fáze 2 vznikne „dutá“ oblast vysokého tlaku, zárodek mezifází. Platí T3>T1>T2. V tlakové níži (zhuštěnině) je vždy menší tlak, než v prostředí, ve kterém se tlaková níže nachází.

3.42. Vysoký tlak z mezifází (T3) působí směrem do zhuštěniny, kde vzrůstá hustota (klesá tlak) (T2). Vysoký tlak z mezifází (T3) působí rovněž směrem do prostředí (T1). V okolí tlakové níže klesá hustota a roste tlak.[15] Z mezifází vzniká plocha (slupka) tlakové níže (Obr. 3.8. vpravo). Vše co je uvnitř mezifází je tlačeno dovnitř tělesa tlakové níže, kde se usazuje v jednotlivých hustotních sférách, podle hustoty. Tlakové níže nevznikají od středu. Tlakové níže vznikají vždy od slupky.

Obr. 3.8. - „vznik“ tlakové níže

3.43. V textu je mnohokrát zdůrazňováno, že tělesa nejsou zdrojem sil. U tlakové níže se zdá, jako kdyby vše od sebe „odtlačovala“. Je třeba si uvědomit, že slupka tělesa má tři zásadní vrstvy. Vnější je součástí prostředí (rotuje s ním souhlasně), ale přiřazujeme ji k tělesu. Těleso je anomálie v prostoru. Je to vnější vrstva slupky, která je příčinou vnitřních dějů. 

3.44. Tlaková níže není nějaký „symetrický opak“, tlakové výše. Tlakové níže se chovají zcela jinak, než tlakové výše. Ve skutečnosti jsou tlakové níže jakýmsi „produktem“ tlakových výší, které je rovněž „pohánějí“. Na druhou stranu by tlakové výše nemohly existovat bez tlakových níží, které tvoří jejich slupku.

3.45. Jedna tlaková níže může obsahovat neomezené množství „podružných“ tlakových níží. Prakticky všechna tělesa, která známe (protože je za určitých podmínek vidíme), jsou tlakové níže. Kromě tlakových níží v samotném Prostoru jsou i atomy, planety, hvězdy, galaxie, bakterie, buňky... tlakové níže.

 

3.46. Tlaková níže

3.46. Pro srovnání - dva shodné protiběžné vektory v Euklidovském prostoru mají výslednici nula (Obr. 3.9. vlevo). Zkušenost nám ale říká, že pokud nějakou oblast „roztahujeme“,[16] zvětšuje se její objem a tlak tam klesá.

3.47. Přesuňme se nyní do sférického prostoru. Podobně jako u tlakové výše, těleso může existovat pouze tehdy, pokud se vytvoří v prostoru oblast mezifází. Jedná se o neuzavřený spirální toroid, ve kterém je hustota vyšší, než v zárodku mezifází. V mezifází je hustota prostoru nižší (tlak je vyšší) než v okolí i uvnitř. Následně začnou probíhat procesy, které formují těleso jak vně, tak i uvnitř.

3.48. Protože v oblasti mezifází je nyní vyšší tlak, vychází síly z mezifází směrem do prostředí a také směrem do vnitřku tělesa (Obr. 3.9. vpravo). Vektory ve sférickém prostoru F1 a F2 jsou opět rozdílné a leží ve sféře (S2). Výsledný vektor F představuje působení sil prostředí na těleso tlakové níže. Míří spirálovitě směrem do středu systému. Kroutivá (rotační) složka výsledného vektoru je opět dána spádem tlaku a směřuje oproti tomu, co jsme viděli v bublině opačným směrem.

Obr. 3.9. - tlak působí směrem z mezifází

3.49. Uvedenou oblast zvětšíme (Obr. 3.10.). Máme zde uzavřenou oblast nízkého tlaku (Fáze 2) v prostředí tlakové níže (Fáze 1), na jejím okraji (nikoliv ve středu). Máme jednu tlakovou níži v prostředí jiné tlakové níže. Mezi těmito oblastmi se nachází mezifází. V mezifází (slupce) je velmi vysoký tlak. Vyšší tlak než ve Fázi 1 a také vyšší tlak než ve Fázi 2. Ve Fázi 2 je nižší tlak než ve Fázi 1. Jednotlivé elipsoidy S1, S2, S3 představují sféry, ve kterých tlak v prostředí klesá směrem do středu. To znamená, že hustota prostoru směrem do středu nelineárně prudce roste.

3.50. Také u tlakové níže nelze od sebe zcela oddělit působení prostředí na těleso tlakové níže od procesů uvnitř samotné tlakové níže. V prostředí je větší tlak (nižší hustota) než v tlakové níži (zhuštěnině). Prostředí zatlačuje mezifází směrem do středu zhuštěniny. Mezifází, (kde je vysoký tlak) se chová se jako pružná membrána, která od sebe odtlačuje jak okolní prostor, tak také odtlačuje prostor směrem do středu zhuštěniny. V oblasti rovníku působí tlaky na největší efektivní ploše, to znamená, že zde dochází k působení největších sil.

3.51. Vnější tlak způsobí, že těleso tlakové níže nabývá tvar zploštělého elipsoidu. Efektivní plochy na pólech jsou malé. Mezifází je na pólech vtlačováno směrem ke středu tělesa. V horní (severní) části tlakové níže je vyšší tlak, než v dolní části, jak naznačeno na Obr. 3.10 vpravo nahoře. Těleso tlakové níže je „roztahováno“ v horní části více a nabývá tvar zploštělého elipsoidu se špičkou směřující do středu prostředí (Fáze 1). 

3.52. Mezifází není nějaká dvourozměrná membrána. Jedná se o třídimenzionální složitý útvar, který si můžeme představit jako množinu oblastí. Jedna taková oblast je označena jako O1. Z této oblasti vychází tlak na všechny strany a reaguje s prostředím i vnitřkem zhuštěniny rozdílně. Tlaky v prostředí působí ve sférách S1 - S3 - Sn. Poloha oblasti O1 je dána interakcí těchto tlaků s tlaky, které vycházejí z mezifází. Aby to nebylo tak jednoduché, je třeba mít na paměti, že síly F1[17], F2, F3 nakreslené na Obr. 3.10. jsou velice zjednodušené. V žádném případě se nejedná o nějaké orientované úsečky. Vždy mají tvar rotačního spirálního víru, jak naznačeno v Obr. 3.10. vpravo dole.

Obr. 3.10. - vliv vnějšího tlaku (v prostředí tlakové níže) na jinou tlakovou níži (částečné přiblížení)

3.53. Tlaková níže vždy nabývá tvar zploštělého spirálního toroidu, který má obvod na rovníku větší, než obvod na pólech. Oblast některého z pólů je „špičatější“ ve směru pohybu tělesa. To se řídí hustotou prostředí, ve kterém se těleso momentálně nachází. Těleso je tlačeno prostorem směrem ke sféře, která má hustotu shodnou s hustotou tělesa. Těleso se pohybuje ve směru špičatější strany.

3.54. Za pozornost stojí orientace rotačních sil. Rotace v prostředí je stále stejná, neboť těleso tlakové níže není ve středu prostředí - to jest také tlakové níže. Vnější víry v oblastech O1 a O2 rotují shodným směrem. Uvnitř tělesa jsou rotační směry protiběžné. Vnitřní víry rotují protisměrně (ve směru poledníku) pro každou polosféru. To má vliv na turbulentní oblast rovníku, kde se tyto protisměrné pohyby vyrovnávají. Pokud by se těleso dostalo do středu prostředí, vnější a vnitřní rotace by byly pro obě polosféry protisměrné. Uvnitř tělesa jsou vždy dvě polosféry, takže tam jsou vždy protisměrné rotace pro každou polosféru. 

3.55. Průběh vnějšího tlakového pole obklopujícího anomálii tlakové níže ukazuje Obr. 3.11. Jednotlivé víry, které vystupují z mezifází do prostředí se spojují do toroidu T2, který rotuje kolem tělesa tlakové níže. U toroidu T2 pozorujeme siderickou rotaci. Z polárních oblastí vystupují polární víry, které tvoří s toroidem T2 organickou součást a vytvářejí jakýsi obal tělesa tlakové níže, ve kterém se postupně snižuje rozdíl tlaků mezi mezifázím a prostředím (Fáze 1). V každém „závitu“ toroidu T1 se poněkud sníží tlak směrem k prostředí.

3.56. Když dojde k vytvoření „kanálu“ uprostřed tělesa, polární víry se propojí a převládne proudění, z místa většího tlaku do místa menšího tlaku. Zde ze sféry S1 směrem ke sféře Sn. Vytvoření propojeného kanálu uprostřed tělesa celý tlakový systém stabilizuje. Těleso dostane tvar spirálního toroidu. Tlakové útvary si prostřednictvím svých středových „kanálů“ obnovují tlaky ve svých mezifázích. Tlakový útvar bez středového kanálu je nestabilní.[18]

Obr. 3.11. - vliv sil prostředí na tlakovou níži (částečné přiblížení)

3.57. Přesuneme se nyní dovnitř tělesa tlakové níže (Fáze 2). Tlaková níže se jeví poněkud složitější, než tlaková výše. Zatím co uprostřed tlakové výše „není nic“, uprostřed tlakové níže se formuje zhuštěnina, nebo zcela nové těleso.[19] Prostředí formuje svým tlakem mezifází a určuje tak jeho tvar. Tvar mezifází má vliv na procesy probíhající uvnitř tělesa. Je to prostor (prostředí), který rozhodujícím způsobem určuje vlastnosti tělesa (prostorové anomálie). Anomálie pouze reaguje na vnější podněty.

Obr. 3.12. - průběh tlaku uvnitř tlakové níže („severní“ hemisféra)

3.58. Pro názornost je průběh tlaku znázorněn pro obě poloviny tělesa zvlášť. U „severního pólu“ (to znamená směrem k vnějšímu okraji prostředí) je nižší hustota prostředí a tudíž je zde větší tlak. Proto je tato strana více zploštělá, než strana tělesa, směřující směrem do středu prostředí. Prostředí se „vlamuje“ dovnitř tělesa, mezifází toto „vlamování“ obaluje. Tomu procesu napomáhá uspořádání vnitřního tlakového pole (uprostřed každé tlakové níže je tlaková výše).

3.59. V mezifází je velký tlak, který je původcem víru V2. Z mezifází v oblasti pólu také vychází do prostředí vír (Obr. 3.11 vlevo), neboť je zde (v mezifází) mnohem větší tlak. Zároveň ale mezi závity vysokého tlaku vzniká vír nižšího tlaku s opačnou rotací a směrem proudění. (Obr. 3.11, uprostřed nahoře a také na Obr. 3.14. vpravo).

3.60. Tlak vycházející z mezifází v oblasti pólů má k dispozici mnohem větší efektivní plochu, než tlak vycházející z rovníku, kde je zakřivení velké. Geometrie tělesa daná tlakem prostředí (Fáze 1) způsobuje, že rovník je posunut směrem k jižnímu pólu. U „severního pólu“ je těleso plošší, takže tlaky z této strany jsou větší, než ze strany pólu jižního, kde je těleso „špičatější“.

3.61. Tlaky vycházející z mezifází od pólů působí na kratší dráze,[20] takže střed tělesa je stlačován více směrem od pólů, než ve směrech od rovníku. Tlaky vycházející z mezifází na rovníku působí na menší efektivní ploše a mají také delší dráhu. Stáčejí se spirálovitě směrem ke středu tělesa. Materie[21] je transportována směrem od mezifází do středu tlakové níže, kde se zvyšuje hustota (Obr. 3.12 vlevo - pohled od pólu). Tlakové rozdíly se zvětšují a síly jsou stále intenzivnější. Zhuštěnina ve středu tělesa nabývá tvar plochého disku s patrnými spirálními rameny, přivádějícími do středu další materii. Tato zhuštěnina může také ale nabýt tvaru nepravidelného rotačního elipsoidu (Obr. 3.14.). Zhuštěnina uprostřed tělesa se posunuje směrem ke „špičatějšímu“ pólu.

Obr. 3.13. - průběh tlakového pole v tlakové níži

3.62. V mezifází se hustota stále snižuje a tlak roste. Mezifází se zužuje. Víry V11 až V1n vyvolávají svojí rotací protiběžné víry N11 - N1n (Obr. 3.13. vpravo). Podle velikosti tlakové níže, zde může vzniknout několik pater vírů a protivírů, které tvoří spirální rotační toroidy. 

3.63. Přesuneme se nyní do jižní polosféry. Síly vycházející z mezifází jsou pro každou polosféru rozdílné. Jižní polosféra je principielně zrcadlovým obrazem polosféry severní, i když s jiným tvarem (Obr. 3.13. vpravo). Rotace je zde opačná oproti severní polosféře. V oblasti rovníku existuje turbulentní oblast nízkého tlaku, kde dochází k vyrovnávání rozdílných rotací. Rovník se posunuje tak, jak se mění tvar mezifází, které je formováno prostředím. Prostředí tvoří tlaková níže. Rotace a pohyb tělesa jsou určovány polohou tělesa v tlakové níži, tvořící prostředí. Tlaková níže, která tvoří prostředí může obsahovat neomezené množství „vložených“ tlakových níží (Obr. 3.13., vlevo nahoře a dole). Viz dále.

3.64. Průběh tlaku v tlakové níži je naznačen na Obr. 3.13. také v grafech. Vidíme zde (přehnaně) ostré vrcholy vysokého tlaku v mezifází a postupné zmenšování tlaku směrem do středu níže. Toto se neděje lineárně (ve sférickém prostoru není linearita), ale ve vlnách daných rozložením tlaku v jednotlivých závitech toroidních vírů uprostřed i vně tlakové níže.

3.65. Pokus o vizualizaci složitých procesů probíhajících v prostředí a tlakové níži (anomálii v prostředí), je na Obr. 3.14. Je zde naznačen rotující toroid T2, který vychází z mezifází a v jednotlivých jeho závitech se zde postupně snižuje vysoký tlak panující v mezifází. Tento toroid organicky přechází do prostředí a také do polárního víru Vs. Zde jsou poměrně složité poměry. Z vnořeného mezifází vychází spirála vysokého tlaku. Mezi jejími závity je nižší tlak. Ten je příčinou vzniku víru Ns s opačnou rotací a opačným prouděním. Vysoký tlak je zde znázorněn světlejší barvou, tečkovaně (Obr. 3.14. vpravo). Není zde naznačen „jižní“ vír, vystupující z tělesa. Podobné střídání rotujících oblastí s vyšším, nebo opačně rotujícím nižším tlakem si můžeme představit také v toroidu T2.

Obr. 3.14. - tlakové poměry na pólu tělesa

3.66. Uvnitř mezifází se vytvoří těleso, či zhuštěnina prostoru.[22] Tlakové víry V vycházejí z mezifází a „promítají“ se ve středu na povrchu tělesa. To ovšem neznamená, že víry končí na povrchu. Zejména pro plazmu povrch složených těles z atomů nepředstavuje podstatnou překážku. To znamená, že působí tlakem i uvnitř centrální zhuštěniny.

3.67. Tlaková níže je obalena slupkou, kde je mnohem vyšší tlak (nižší hustota), než v prostředí. Těleso tlakové níže je tlačeno směrem ke středu prostředí, pokud se jeho hustota liší od hustoty prostředí v daném místě. Síly, působící na těleso se během tohoto pohybu mění. Tudíž se mění i jeho tvar.

3.68. Jakmile se těleso dostane do středu prostředí, to znamená do středu sfér S1, S2, Sn, těleso ztratí špičku, síly působící na těleso „zdola“ a „shora“ se vyrovnají, pohyb ustává. To platí za předpokladu, že hustota v prostředí a hustota tělesa jsou stejné. Pokud je hustota tělesa jiná, než hustota prostředí, pohyb tělesa ustane v té sféře, která odpovídá jeho hustotě. To znamená, že těleso je tlačeno prostředím (prostorem) směrem od středu, nebo do středu podle poměru hustoty v prostředí a hustoty v tělese. Toto je základní princip sedimentace.


[1] Nejedná se o hustotu odvozenou od hmotnosti. Hustota Prostoru a od ní odvozený tlak v dané oblasti Prostoru nemá jednotku. Tato kniha se zabývá pouze principy. Nějaká konkrétní čísla, nebo jednotky nejsou nutné. Autor se necítí povolán k tomu, aby něco v tomto směru „vymýšlel“.

[2] Na Obr. 3.1. jsou průběhy tlaků a sil nakresleny lineárně. Ve skutečnosti jsme ve sférickém prostoru, takže všechny křivky zde jsou (fraktální) spirály. Částečně naznačeno vpravo rotujícími šipkami. Sférický prostor (prostředí) zobrazen jako „šum“.

[3] V reálu se tlaky snižují postupně ve spirálních toroidech, kde oblast vysokého tlaku vždy střídá oblast tlaku nižšího. Viz dále.

[4] Bublina se vysokým tlakem „brání“ proti tlaku zvenčí. Pokud by tomu tak nebylo, okolní prostor by ji rozdrtil.

[5] Uvedené skutečnosti si každý může jednoduše vyzkoušet tlakem dvou ukazováčků proti sobě (Obr. 3.2. vpravo uprostřed). Pro pořádek je třeba uvést, že působí-li sebemenší síla v bodě, vznikne v tomto bodě nekonečný tlak a v okamžiku zmizí celý Vesmír. Nekonečný tlak znamená totálně prázdný Prostor. Jeden z příkladů jakých absurdit jsme svědky při používání bodů, nul a nekonečen ve fyzice.

[6] Pohyb vířivý, je rotační pohyb po šroubovici, jejíž průměr (míra nesymetrie) se mění v závislosti na tlaku (hustotě) sfér, kterými vír prochází. Ve sférickém prostoru nemůže existovat vír, který by rotoval kolem přímky. Ve sférickém prostoru jsou pouze spirální víry. Systém (suma) spirálních vírů, rotujících ve společné oblasti tvoří spirální toroid. Spirální toroid není zcela uzavřená plocha - podrobněji viz dále. Toroid je těleso vzniklé rotací elipsy kolem středu, umístěného mimo elipsu. Spirální toroid je těleso vzniklé rotací spirály kolem středu umístěného mimo střed spirály.

[7] Prostředí si můžeme pro začátek představit např. jako rostoucí hustotu atmosféry na Zemi směrem do středu.

[8] Jedná o tzv. siderickou rotaci.

[9] V každém „závitu“ toroidu se postupně snižuje tlak, až se srovná s tlakem prostředí. Podobně jako u závěru děla. Zde se také pro jednoduchost říká, že uprostřed bubliny je nejvyšší tlak. To ale není pravda. Uprostřed každé tlakové výše je středový kanál, kde je nízký tlak. To je třeba mít na paměti.

[10] Ve skutečnosti jsou to průběhy tlaku, nikoliv siločáry. Kupodivu ke slovu izobara (uzavřená křivka) neexistuje slovo „bara“ (neuzavřená křivka) - t. zn. křivka popisující reálný průběh tlaku v prostoru.

[11] Je třeba rozlišovat rozdíl mezi přirozeným tělesem a strojem. Těleso nemá žádný „pohybový aparát“. Pohyb vždy vychází ze sil prostoru, nikoliv z tělesa samotného. Těleso je prostorová anomálie. Nikdy se nepohybuje samo. Tělesem je vždy pohybováno.

[12] Ve skutečnosti se jedná opět o spirální víry.

[13] Situace je zde ještě složitější, neboť zde není pro přehlednost naznačen vliv „středního kanálu“ v mezifází.

[14] Toto je však ideální stav, který vzhledem k nehomogenitě prostoru a jeho nesymetričnosti nikdy reálně nenastane. Zde jsou všude zobrazeny špičky těles směrem „nahoru“, nebo „dolů“. V Prostoru není žádné nahoru, nebo dolů, takže špička může být v jakémkoliv směru. Podle hustoty (tlaku) ve vnějším tlakovém poli a hustoty (tlaku) částice je částice tlačena směrem od středu, nebo směrem do středu systému.

[15] Vše se opět děje prostřednictvím spirálního toroidu, který tlakovou níži obklopuje. Každý „závit“ spirálního toroidu s nižším tlakem je střídán závitem s tlakem vyšším.

[16] Nekorektní. Žádné „roztažné“ síly neexistují. Ve skutečnosti zde vnější část mezifází částice (která je součástí prostředí), kde je vysoký tlak působí tlakem na okolní prostředí (Obr. 3.9. uprostřed).

[17] Síla F1 je dána tlakem ve sféře S1 na plochu tělesa v této sféře. F2, F3 vycházejí z oblasti mezifází O1.

[18] Srovnej - tornádo (nemá středový kanál) a po chvíli zaniká. Hurikán (má středový kanál) existuje velmi dlouho (je stabilnější).

[19] Z tohoto pohledu se nabízí otázka, zda jsou tlakové níže ještě jednoduché, nebo již složené těleso.

[20] Tlakový spád je velký.

[21] Termín „materie“ je zde nadále používán jak pro hmotu, tak i pro plazmu, nebo jejich „směs“. Termín „hmota“ se vztahuje pouze na atomy.

[22] Hmotné těleso (z atomů) v centru může nabývat všech tří skupenství a také jejich kombinaci. Hmota (atomy) se vyskytuje vždy ve směsi s plazmou.