2. Geometrie Prostoru

Fyzika je ve skutečnosti pouze speciální sférická geometrie Prostoru. Fyzika nám říká, co je to Prostor a jak se chová. Protože tělesa jsou prostorové anomálie, říká nám fyzika také, co jsou to tělesa a jak se v Prostoru chovají.[1]

2.1. Euklidovský Prostor, Euklidovská geometrie

2.1. Jsme vychovaní a orientujeme se v Euklidovském prostoru. Euklidovský prostor vzniknul v představě, že Země je plochá. Je charakterizován přímkami (t.j. neorientovanými rovnými čárami které nikde nezačínají ani nekončí), rovnoběžkami (které se protínají ve virtuálním nekonečnu), rovinami, kolmicemi, pravými úhly... Euklidovská geometrie slouží lidstvu dlouhou dobu a pro běžné použití dostačuje. Je si však třeba uvědomit, že se jedná o zcela virtuální geometrii, která neodpovídá reálnému světu.

2.2. Nic z toho, co bylo vyjmenováno v předešlých větách v Prostoru (ve Vesmíru), respektive v reálném světě neexistuje. Bod, přímka, tečna, rovina, uzavřené křivky a uzavřené plochy v reálném světě neexistují. Nula a nekonečno jsou pouze absurdní matematické symboly. V reálném světě neexistují. Používání aparátu Euklidovské geometrie v Prostoru vede k chybám.

2.3. Euklidovský prostor je virtuální (nevychází z přírodních sil). Je charakterizován Kartézskou soustavou souřadnic, to znamená rovných čar, které jsou na sebe vzájemně kolmé a protínají se v jednom bodě. V prostoru má kartézská soustava souřadnic tři vzájemně kolmé osy (označované běžně x, y, z). Jednotka se obvykle volí na všech osách stejně velká. Každé dvě osy tvoří rovinu. Tyto roviny jsou na sebe kolmé a je možno podle nich vytvářet symetrické (uzavřené) objekty. Třírozměrná tělesa je možno „promítnout“ do jednotlivých rovin a získat tak jejich dvourozměrný průmět. Toto chápání umožňuje rozdělit prostor na zcela stejné díly, umožňuje falešnou představu homogenity,
[2] symetrie a „klidu“. V Euklidovském prostoru existují kromě třírozměrných objektů také dvourozměrné (rovinné) objekty a jednorozměrné objekty (přímky). Je zde také bod - to znamená prostor o žádných rozměrech. Bod nemá reálně žádné vlastnosti.[3] Euklidovský prostor je homogenní, symetrický, statický.

2.4. Pokud by byla byť jedna malá část světa homogenní, musel by být homogenní celý svět. Pokud by měly být dvě sousední části prostoru shodné, musely být také části v jejich sousedství shodné a jejich sousedé také a tak „donekonečna“. Neboť se vzájemně ovlivňují svoji pouhou existencí. Jakýkoliv pohyb, jakákoli akce naruší okamžitě homogenitu.

2.5. Obdobně můžeme tento princip použít na symetrii. Pokud by měly být dvě části prostoru symetrické, musely by být také jejich sousedé symetričtí a jejich sousedé také atd. Takovýto prostor by musel být zcela homogenní, symetrický, statický a nemohly by se v něm vyskytovat žádná tělesa, žádné síly ani pohyb. Při jakémkoli pohybu, nebo změně hustoty by se okamžitě narušila homogenita a symetrie. Euklidovský prostor zaniká.

2.6. Euklidovský prostor je abstraktní, virtuální, nereálný, (vymyšlený). Vytváří zdání jakéhosi neutrálního jeviště, kde se odehrávají „teoretické“ fyzikální děje - sám se však na nich nijak nepodílí. Tento prostor nemá žádné vlastnosti - jako např. hustotu. Je charakterizován pouze (lineárním) rozměrem (pokud vůbec). Umožňuje falešnou představu „prázdného“ prostoru („vakua“). Euklidovský prostor nemá dno.

2.7. Sférický Prostor, sférická geometrie

2.7. Sférický Prostor je prostor reálný. Sférický Prostor je původem všeho - všech objektů i sil ve Vesmíru. Sférický prostor obsahuje všechny objekty, sám je vytváří a poskytuje prostředí, ve kterém se objekty nacházejí a fyzikální děje se odehrávají. Sférický prostor se diferencuje pouze podle hustoty - jinou možnost nemá. Rozdíly v hustotě sférického prostoru jsou původcem všech fyzikálních jevů. Sférický prostor je neuzavřený. Sférický prostor je neinerciální.

2.8. Sférická geometrie vychází z vlastností reálného (sférického) Prostoru. Není to geometrie abstraktní, vychází z přírodních sil. Lze ji použít pouze v souvislosti s Prostorem. Sférická geometrie pouze konstatuje fakta a není zde prostor pro žádné „teorie“.

Obr. 2.1. - srovnání základních vlastností Euklidovského a Sférického Prostoru

2.9. Sférický prostor je charakterizován soustavou nepravidelných elipsoidů, které mezi sebou vytvářejí soustavu sfér. Ve sférickém prostoru existují pouze třírozměrné objekty. Pomocně zde můžeme používat křivky (spirály, šroubovice), ty jsou však pouze virtuální a většinou se jedná o trajektorie,[4] nebo zjednodušené prostorové vektory, které nám umožňují se v tomto prostoru vůbec orientovat. Dvourozměrné a jednorozměrné objekty zde nejsou. Bod, nula a nekonečno zde neexistují. Sférický prostor má dno.

2.10. Sférický prostor lze rozdělit pouze na soustavu sfér. Přičemž jak si ukážeme později, zjednodušeně se jedná vždy o nepravidelné, nesymetrické, neuzavřené sféry. Jakousi soustavu soustředných „brambor“, nebo jakousi „cibuli“ složenou z vrstev různé hustoty.[5] Sféry ani jejich části nelze žádným způsobem rozdělit na stejné (homogenní) oblasti. Přesná koule zde ani teoreticky neexistuje, neboť zde neexistuje symetrie ani homogenita.

2.11. Sférický Prostor (a i sférická geometrie) je dynamický. To znamená, že si sice můžeme udělat jakousi momentku stávající situace, ale mezitím se situace v daném prostoru již změnila. Procesy nelze nikdy zastavit ani vrátit.
[6] Jedna změna okamžitě vyvolá jinou změnu. Ve sférickém prostoru existuje pouze současnost. Sférický prostor se aktivně podílí na všech dějích, které v něm probíhají a je jejich původcem, tvůrcem a hybatelem. Ve sférickém Prostoru nelze nalézt dvě stejné oblasti, dvě stejná (shodná) tělesa, nebo dvě shodné trajektorie. Ve sférickém Prostoru nelze nalézt dvě shodné, nebo shodně se opakující události.

2.12. Ve sférickém prostoru (sférické geometrii) existuje pouze uvnitř (tělesa) a vně (tělesa). Hranice mezi uvnitř a vně tvoří tlaková blána (slupka) tělesa. Těleso vně povrchové tlakové blány (slupky) začíná a končí uvnitř (slupky). Těleso vzniká vždy od slupky. Těleso nemůže existovat mimo Prostor.

2.13. Křivky jsou ve sférickém prostoru pouze nepravidelné (fraktální) spirály. Tyto křivky jsou však pouze virtuální. Většinou se jedná o trajektorie. Pokud zde můžeme mluvit o vektorech, jedná se vždy o útvary třídimenzionální. Některé zažité představy z Euklidovského vektorového počtu zde neplatí. Síly zde působící jsou natolik komplexní, že je nelze nahradit jediným vektorem a už vůbec ne nějakou jednoduchou orientovanou úsečkou.

2.14. Hlavní rozdíly mezi Euklidovským a sférickým prostorem ukazuje Obr. 2.1. Vlevo řez Euklidovským prostorem. Prostor je rozdělen podle pravoúhlých os (x, y, z) do stejných homogenních krychliček (uzavřených těles), znázorněných stejnou šedou barvou. Polohu každého bodu lze určit pomocí souřadnic. Tyto krychličky lze dělit na stále menší „homogenní“ celky.
[7] Euklidovský prostor umožňuje iluzi symetrie podle jednotlivých os i rovin.

2.15. Obr. 2.1. uprostřed, jednoduché schematické znázornění sférického prostoru. Střed (dno) systému, je uvnitř povrchové blány (slupky), r je radiála. Jedná se o (zvlněnou) poloosu (nikoliv polopřímku). Osa zde není. Otázkou je, jestli má vůbec smysl určovat polohu jednotlivých oblastí vzhledem k neustálým změnám, které zde jsou. Nástroji sférické geometrie přesnou polohu konkrétní oblasti nelze určit. Hranice mezi jednotlivými hustotními sférami nejsou zcela jasné a ostře oddělené.

2.16. Ve sférickém prostoru existují pouze oblasti, které však mohou být velmi malé. Těmto oblastem je vždy nutno přičíst jejich základní vlastnost (hustotu). Ohraničené oblasti v prostoru s odlišnou hustotou tvoří tělesa. Také tělesům (prostorovým anomáliím) je třeba vždy přičíst jejich vlastnost vzhledem k prostoru, ve kterém se nacházejí. Zda se jedná o bublinu (tlakovou výši), nebo zhuštěninu (tlakovou níži). Podle toho se také tělesa v prostoru chovají. Vlastnosti těles zcela určuje jejich poloha v daném místě prostoru.

2.17. S1, S2, S3 - Sn tvoří hustotní sféry pod slupkou tělesa (Obr. 2.1., uprostřed).
[8] Orientace poloosy určuje o jaký typ objektu se jedná. Šipka určuje spád hustoty. U jejího hrotu je vždy hustota vyšší. Šipka směřuje ven - tlaková výše (bublina, Obr. 2.1., vpravo dole). Bublinou zde míníme oblast, kdy hustota prostoru směrem do středu klesá. Šipka směřuje dovnitř - tlaková níže (zhuštěnina, Obr. 2.1., vpravo nahoře). Zhuštěninou nazýváme oblast, kdy hustota prostoru směrem do středu systému roste.

2.18. Příklad 2.1. Mějme dvě oblasti na opačných březích řeky. Řeka se nachází na Zemi, která je sférická (řeka teče po „kouli“). Vodní tok mezi oblastmi představuje sférický prostor (tlakové pole). Chceme-li se dostat na druhou stranu do oblasti naproti, musíme překonat řeku po křivce. Proud řeky je v každém místě (každé oblasti) a každém okamžiku jiný. Trajektorie, po které se pohybujeme, nikdy není stejná. Reálná vzdálenost mezi dvěma oblastmi se stále mění. Může se ale stát, že v řece (prostoru) mezi dvěma oblastmi se nachází vír (tlaková níže). Pokud nás do takového víru tlakové pole dotlačí, nikdy se na druhou stranu nedostaneme, pokud nepřekonáme tlakové pole víru. Sférický prostor je dynamický a aktivně ovlivňuje všechny děje, které se v něm odehrávají. Nelze se zde pohybovat rovnoměrnou rychlostí po přímce.
[9]

 

2.19. Vznik a působení síly v Prostoru

2.19. Rozdíly v chápání geometrie Prostoru se projevují i v rozdílech v chápání základních fyzikálních procesů a vztahů. Co je primární (původní) a co odvozené. Kde je příčina všech jevů a kde jsou důsledky. Rozdíly mezi Euklidovským a Sférickým prostorem se projevují hlavně v definici těles a působení síly.

2.20. Euklidovský prostor vzniknul na starověké představě, že Země (tehdy celý Svět) je plochá (odtud pohyb přímočarý). V Euklidovském prostoru je možná homogenita (pohyb rovnoměrný). V Euklidovském prostoru je možná symetrie. Dvě síly se mohou „vyrušit“. Mohou zde existovat celé grupy shodných těles. Euklidovský prostor je nespojitý (existuje zde „prázdný prostor“ - vakuum). Euklidovský prostor není propojen s tělesy.
[10]

2.21. Tělesa jsou zdrojem (přitažlivých, gravitačních) sil,
[11] které z nich po celou dobu jejich existence vystupují (perpetum mobile). Přitažlivá síla může působit na dálku prostřednictvím „gravitačních vln“ přes vakuum (prázdný prostor). Z těles může vystupovat množství jiných sil.

2.22. Z přitažlivých sil (uvnitř tělesa) je odvozena hmotnost tělesa
[12] a ta je opět zabudována (kruhovým procesem) do vzorce pro přitažlivost. V důsledku „kruhového procesu“ není zcela jasné, co je příčina a co následek. Jestli je „přitažlivost“ příčinou vzniku „hmotnosti“, nebo naopak.[13]

2.23. Tělesa musí mít hmotnost (včetně „nebeských těles“). Pokud tělesa hmotnost nemají, fyzika přestává fungovat.
[14] Hmotnost (hmota) a lineární rozměr jsou hlavní parametr. Těleso si udržuje svoje vlastnosti (hmotnost) bez ohledu na prostředí, ve kterém se nachází. Změní-li těleso prostředí, udržuje si stále svou hmotnost, pouze prostředí ho „nadlehčuje“, nebo tam působí záhadné odstředivé nebo jiné síly.

2.24. Síla (vymyšlená) je prvotní a působení síly na plochu vyvolává tlak.
[15] Neřeší se co je to plocha tělesa, co ji tvoří. Tlak v prostoru se neřeší, protože je tam „vakuum“ a „moderní fyzika“ tlak k ničemu nepotřebuje. Vystačí si s hmotou a od ní odvozenou „energií“, případně „potenciálem“.

2.25. Tělesa (plochý) Euklidovský prostor „zakřivují“ prostřednictvím vnitřních (přitažlivých) sil, odvozených od hmotnosti, které z nich trvale vystupují. Síla vystupuje z těles v uzavřených plochách, nebo křivkách (Maxwell). Euklidovský (plochý) prostor je tedy přirozený, ale „hmotná“ tělesa jej „zakřivují“.

 

2.26. Sférický Prostor je prostor reálný. Jeho danosti (je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický) jsou příčinou všech následných fyzikálních dějů.

2.27. Sférický Prostor je „zakřivený“ zcela přirozeně. Je to jeho základní danost. Je to jeho přirozený stav. V prostoru, kde neexistuje nahoře, dole, vpravo, vlevo nic jiného ani není možné. Nejsou to tělesa, která prostor zakřivují, ale naopak sférický prostor „křivá“, sférická tělesa "vytváří". Lineární vzdálenost nemá ve sférickém prostoru žádnou vypovídací hodnotu. Všechna jednoduchá tělesa jsou ve sférickém prostoru sférická a neuzavřená.

2.28. Od nejmenší částice, přes atomy, kapky rosy, buňky, planety, hvězdy, galaxie až po největší útvary v Kosmu vše je „zakřivené“ v souladu se zákony sférické geometrie, která vychází ze základních daností sférického prostoru. (Všechny uvedené příklady jsou tlakové níže a chovají se podle stejných pravidel).

2.29. Sférický prostor je charakterizován pouze hustotou. Hustota Prostoru je vždy kladné číslo.
[16] Od hustoty prostoru v dané oblasti je odvozen tlak. Vztah mezi hustotou a tlakem je vždy v nepřímé úměrnosti. Základními tělesy ve sférickém prostoru jsou částice. Částice jsou prostorové anomálie. Každé těleso (částice) musí být ohraničené (musí mít slupku). Tělesa mohou být vzhledem k prostředí buď tlakové výše, nebo tlakové níže. Každá tlaková výše má slupku z tlakové níže. Každá tlaková níže má slupku z tlakové výše.

2.30. Sférický prostor je spojitý. Částice tvořící sférický prostor ho vyplňují bezezbytku tím, že se vzájemně dotýkají svými slupkami. Vlastnosti těles nejsou konstantní, ale jsou v každé oblasti a v každém okamžiku jiné.
[17] Je to prostor (prostředí), který určuje vlastnosti těles.

2.31. Základní fyzikální jednotkou ve sférickém, nehomogenním prostoru je tlak. Tlak se šíří vždy z oblasti s vysokým tlakem do oblasti s tlakem nízkým. Tlak se nemůže šířit přes „prázdný (nespojitý) prostor“ ("vakuum"). Tlak se šíří ve spojitém sférickém prostoru tak, že částice předává tlakový impulz vždy pouze svým „sousedům“, se kterým je propojena společným mezifázím. "Vakuum" ve sférickém prostoru nemůže ani "teoreticky" existovat.

2.32. Na rozdíl od klasické fyziky má posloupnost fyzikálních dějů původ v nehomogenitě prostoru. Nehomogenita prostoru je příčinou existence slupky (plochy) tělesa. Slupka je tlakový orgán. Teprve, když má těleso slupku (povrchovou plochu), můžeme na ni opět působit (vnějším) tlakem. Teprve potom vzniká síla. Síla vzniká působíme-li tlakem na tlak (plochu). Síla zde tedy není vymyšlená, ale je logickým důsledkem posloupnosti dějů v nehomogenním prostoru. Síla je až na třetím místě posloupnosti fyzikálních dějů. K popisu jakéhokoliv fyzikálního jevu postačuje pouze tlak, plocha a typ prostředí.

2.33. Ve sférickém prostoru existuje pouze jedna síla (tlak na plochu). Síla vždy působí na těleso z prostředí. Síla nikdy „nesídlí“ v tělese. Tělesa nejsou zdrojem sil.

2.34. Protože vlastnosti těles určuje prostředí, ve kterém se těleso nachází a prostředí je v každé oblasti a každém okamžiku jiné, jsou také vlastnosti těles stále jiné. Nelze s nimi počítat jako s konstantou.

2.35. Hmotnost těles je vzácná, přechodná, lokálně omezená mechanická vlastnost těles pouze z atomů. Hmotnost těles z atomů je v každé oblasti prostoru a v každém okamžiku jiná. Hmotnost tělesa nemůže být ve „Fyzice Prostoru“ použita jako parametr. Hmotnost tělesa nemá žádnou vypovídací hodnotu. Plazma nikdy nemá hmotnost. Pokud je těleso ve své hustotní sféře (a to většinou je), nemá hmotnost. (Viz „Hmota, hmotnost). „Nebeská tělesa“ nemají hmotnost.

2.36. Protože tělesa nejsou zdrojem sil, neexistuje žádná „přitažlivost“ těles. Jedinou dostřednou sílu v prostoru může působit pouze tlaková níže, která má slupku z tlakové výše.


[1] Geometrie je základní věda. Geometrie se neplete. Na sférické geometrii stojí fyzika a na fyzice ostatní vědy.

Matematika je velmi šalebná věda, která pracuje se symboly (mnohdy absurdními) a používá řadu nekorektních „fint a fíglů“, které vedou k mnohoznačným výsledkům. Zaměňování reálných objektů matematickými symboly vede k fatálním chybám. Matematika není ani základní, ani „univerzální“ věda.

[2] Takovéto dělení prostoru umožňuje zcela nereálnou a chybnou představu jakýchsi uzavřených oblastí, nebo objektů (kvant), které mají stejnou velikost a vlastnosti. Z uzavřeného tělesa nemůže nic „vystupovat“, ani dovnitř „vstupovat“. V prostoru neexistují ani teoreticky dvě stejné oblasti, nebo dva stejné objekty. Tím méně grupy stejných objektů. Homogenitu si nelze představit, ani vysvětlit.

[3] Euklidovskou geometrii lze užívat pouze v mechanice. Používání Euklidovské geometrie v Prostoru vede k chybám. Reálné těleso nikdy nelze nahradit bodem. Bod je absurdní Euklidovský geometrický symbol, bez rozměrů a vlastností. Je to obdoba nuly v matematice. Aplikace bodu v Prostoru umožňuje různá nekorektní „kouzla“. Ve Fyzice Prostoru není povoleno pracovat se symbolem (pojmem) „bod“, „hmotný bod“, „singularita“ a pod.

[4]Vždy se jedná o třírozměrné (prostorové) vektory. Šroubovice je speciální forma spirály, nebo naopak.

[5] Jedná se o ne zcela uzavřená tělesa - spirální toroidy. Spirální toroid je těleso v prostoru tvořené rotací jedné, nebo více spirál okolo osy, která spirálu neprotíná. Objekty ve sférickém prostoru jsou neuzavřené. Prostor má fraktální charakter.

[6] Nabízí se zde podobnost s počasím. Počasí je důsledkem vlastností sférického Prostoru.

[7] Pouze teoreticky. Krychle (koule...) je uzavřené těleso. Uzavřené těleso nelze rozdělit. Do uzavřeného tělesa nelze nic „vložit“. Z uzavřeného tělesa nelze nic „poslat ven“. Podobné to je s uzavřenou křivkou.

[8] Hustotou je v knize myšlena vždy hustota prostoru (není-li uvedeno jinak). Tedy nikoliv hustota odvozená od hmotnosti tělesa. Tato veličina nemá jednotku. Pro potřeby principiálního vysvětlení poměrů v Prostoru není potřeba něco takového stanovovat. Hustota v knize je naznačena také barvou. Čím tmavší odstín, tím větší hustota.

[9] Ve skutečnosti nestojíme na nějakém pevném „statickém“ břehu řeky, ale jsme toutéž řekou ještě navíc unášeni (každý jinak). O to jsou poměry v uváděném příkladu složitější. Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu tělesa. Pohyb rovnoměrný přímočarý není ve sférickém (reálném) Prostoru možný. Rovnoměrnost vyžaduje statický (homogenní) prostor. Přímočarost vyžaduje plochý Vesmír.

[10] Není jasná definice tělesa. Těleso se jaksi prostorem „prodírá“. Pohybuje-li se těleso prostorem, vnější síly (prostředí) tělesu překáží v pohybu. Těleso musí vyvinout sílu, aby tento odpor prostředí překonalo. Jedině „vakuum“ (prázdný prostor) neklade tělesu odpor.

[11] Síly vystupují z (uzavřených) těles lineárně, případně v uzavřených křivkách. Uzavřená křivka (siločára) je forma perpetum mobile. Tělesa mohou být symetrická, jsou nahrazena body, nebo čísly (aby se nám to dobře počítalo). Tělesa mohou obsahovat množství dalších sil (síly odpudivé, silné, slabé, elektrický náboj, magnetické domény ... ). Interakce mezi vnitřními silami se příliš neřeší (každá působí jinak?).

[12 ]Fyzika věří, že: Gravitační síla je síla, kterou se hmotná tělesa vzájemně přitahují. Gravitační síla ubývá se čtvercem vzdálenosti od tělesa, které ji vyvolalo. Užívá se lineární vzdálenost mezi tělesy. Dosah gravitační síly je „nekonečný“. Její působení „okamžité“. Tělesa mohou obsahovat množství dalších „sil“. Nečiní se rozdíl mezi hmotou, hmotností. Také se nečiní rozdíl mezi hmotou (pouze atomy) a plazmou. Plazma může nabývat hmotnost a bere se jako „čtvrté skupenství hmoty“.

[13] Odhlédnouc od toho, že celá tato konstrukce je kauzální nesmysl.

[14] Hmotnost je mechanická vlastnost těles z atomů. Mechanika platí pouze přibližně, za mnoha omezujících podmínek, na planetě s pevným povrchem (na každé jinak), na omezeném území. Mechanika přičítá tělesům vlastnosti, které jsou konstantní, nezávislé na prostoru (prostředí), ve kterém se nacházejí. V mechanice můžeme mít tělesa - stroje, která mají svůj vlastní (vnitřní) zdroj síly. Základní mechanické parametry jsou síla a od ní (v kruhu) odvozená hmotnost. Mechanika nemá s fyzikou nic společného.

[15] Tlak se v podstatě redukuje pouze na aerostatický, nebo hydrostatický o tlaku v prostoru (plazmě) se neuvažuje. Pokud „přeskočíme“ plochu a tlak, stačí nám (vymyšlená) síla.

[16] Nejedná se o hustotu odvozenou od hmotnosti. Rovněž tlak nemá svůj původ v aerostatickém, nebo hydrostatickém tlaku.

[17] Určitou (ne zcela korektní) představu může dát příměr k tenisovému míčku. Tenisový míček se ve vzduchu chová jako tlaková níže (je hustší, než vzduch). Je tlačen prostorem směrem do středu (Země). Když ho přemístíme do vody, chová se jako tlaková výše. Je tlačen prostorem směrem od středu. My ale nemůžeme míček přemístit jinak než po nějaké trajektorii, kde má míček v každé oblasti (a v každém okamžiku), jiné vlastnosti. Míček nelze z prostoru vyjmout.