1. Základní teze

Prostor tvořící Vesmír je základní „surovinou“ ze které se vše skládá. Všechny objekty (tělesa) a všechny jevy ve Vesmíru mají svůj původ ve fyzikálních vlastnostech Prostoru. Prostor není pouze nějakou neutrální scénou, ve které se fyzikální děje odehrávají. Prostor je tvůrcem, účastníkem, hybatelem a zprostředkovatelem všech fyzikálních dějů.

1.1. Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický.

1.2. Nehomogenní znamená, že hustota Prostoru[1] je v každém místě jiná a nemůže být na dvou místech shodná. Nehomogenita Prostoru je příčinou všech fyzikálních dějů. Nesymetrický znamená, že žádné těleso se nedá rozdělit na dvě identické (symetrické) části a žádné dvě fyzikální veličiny se nemohou „vyrušit“. Sférický[2] znamená, že se Prostor organizuje do oddělených hustotních sfér. Základní fyzikální děj (proces) v Prostoru je sedimentace. Dynamický znamená, že hustota Prostoru se v daném místě v každém okamžiku mění. Procesy probíhající v Prostoru nelze zastavit, ani je vrátit.

1.3. Hustota Prostoru je vždy kladné číslo. Čím je hustota prostoru větší, tím je v něm menší tlak.[3] Čím je hustota prostoru menší, tím je v něm větší tlak. Maximální hustota prostoru je konečná. „Prázdný prostor“ (vakuum) neexistuje.

1.4. Různým hustotám Prostoru odpovídají různé tlaky. Tlak se šíří vždy z místa s vyšším tlakem do místa s tlakem nižším. Tlak v Prostoru je základní fyzikální veličina. Všechny tlakové systémy mají fraktální charakter.

1.5. Existence těles (prostorových anomálií) v Prostoru je zákonitým a neodvratným důsledkem nehomogenity Prostoru. Prostor nelze oddělit od těles a tělesa nelze oddělit od Prostoru. Těleso nemůže existovat samo o sobě - to znamená bez Prostoru (prostředí), ve kterém se nachází.

1.6. Vlastnosti těles určuje místo v Prostoru, ve kterém se těleso v daném okamžiku nachází. Vlastnosti tělesa nelze přenášet z jedné oblasti do jiné oblasti.[4] Těleso na povrchu začíná a končí uprostřed ve dně tělesa (Obr. 2.1.).

1.7. Prostor je základní složené těleso skládající se z jednoduchých těles (částic) a jejich klastrů (shluků). Prostor je částicemi bezezbytku vyplněn. Prostor se chová jako kapalina s proměnlivou hustotou. Prostor je spojitý a všechny děje v něm jsou spojité.

1.8. Těleso je prostorová anomálie. Prostorová anomálie je oblast v Prostoru, ohraničená tlakovou povrchovou blánou (slupkou tělesa), uvnitř které je vyšší, nebo nižší tlak než v prostoru (prostředí) které těleso obklopuje. Povrchová blána (slupka) tělesa je nutnou podmínkou pro existenci tělesa. Povrchová blána tělesa je tlakový orgán. Hustota povrchové blány ohraničující těleso musí být rozdílná od hustoty uvnitř tělesa i od hustoty prostředí, které těleso obklopuje.

1.9. Základní jednoduché těleso je částice.[5] Základní forma (tvar) jednoduchého tělesa v Prostoru je vícenásobný spirální toroid. Částice je neuzavřené těleso.[6] Vzhledem k prostředí se tělesa mohou chovat jako tlaková výše, nebo tlaková níže. Každá tlaková výše má slupku z tlakové níže a každá tlaková níže má slupku z tlakové výše. Žádné dvě částice nemohou být totožné.

1.10. Jednoduchá tělesa (částice) se mohou spojovat do klastrů a vytvářet tak složená tělesa. Vztahy mezi tělesy se řídí geometrií Prostoru.

1.11. Fyzika je věda o Prostoru. Protože tělesa jsou Prostorové anomálie, je fyzika také věda o tělesech a jejich vzájemných vztazích. Fyzikální zákony jsou důsledkem základních vlastností Prostoru. Fyzikální zákony musí platit v celém Vesmíru stejně pro všechny pozorovatele. Má-li fyzikální zákon platit, musí platit aspoň pro tři pozorovatele, kteří musí vidět daný děj (z fyzikálního hlediska) shodně. Žádný pozorovatel není nadřazen ostatním. Pozorovatel nikdy není součástí pozorovaného děje. Rychlost jakou se pozorovatel pohybuje, nemá vliv na pozorovaný děj.

1.12. Každá pozorovaná fyzikální soustava musí obsahovat kromě pozorovaných těles (minimálně dvou) také prostředí, ve kterém se fyzikální jev odehrává. Musí obsahovat vztažnou soustavu a etalon (měřítko). Soustava, ve které nelze určit polohu objektů (těles) nemá z fyzikálního hlediska smysl. Tělesa (objekty) nelze poměřovat přímo, ale vždy jen prostřednictvím etalonu.

1.13. Univerzální fyzikální zákon (zákon platící v celém Univerzu = Vesmíru) musí mít vztažnou soustavu celé Univerzum (celý Vesmír). Fyzikální zákon platí, můžeme-li ho prokázat opakovaným pozorováním, nebo opakovaným pokusem.[7] Důkazy „v kruhu“ jsou nepřípustné. Důkazy založené pouze na matematických metodách jsou nedostatečné. Pokud fyzikální jev odporuje zdravému rozumu nelze ho považovat za platný.

1.14. Jeden objekt (těleso) nemůže současně nabývat dvou fyzikálně si odporujících vlastností. Jeden objekt nemůže být na dvou místech současně. Dva objekty nemohou být ve stejném místě současně. Dva objekty nemohou být totožné, ani mít totožné vlastnosti. Žádné těleso nemůže existovat samo o sobě mimo Prostor. Každý fyzikální jev musí mít příčinu. Následek bez příčiny nemá smysl.

1.15. Všechny fyzikální veličiny jsou vždy kladné. Záporná čísla, nula, nekonečno, bod, hmotný bod, singularita, jsou pouze matematické symboly. V reálném světě neexistují a nelze jimi nahrazovat reálná tělesa ani tělesům přiřazovat vlastnosti za použití těchto symbolů. Přidáním těchto matematických symbolů do reálné fyzikální soustavy se tato stává absurdní, přestává mít z fyzikálního hlediska smysl a zaniká. Používání těchto symbolů nebo jejich odvozenin je ve „Fyzice Prostoru“ zakázáno.

1.16. V prostoru neexistuje prázdná oblast (vakuum). V prostoru neexistuje pevná (statická) oblast. V prostoru neexistuje oblast, která by byla homogenní, nebo kde by platila symetrie.[8] Prostor je vždy třírozměrný (v chápání Euklidovské geometrie). Jedno, nebo dvourozměrné objekty v Prostoru neexistují. Základní křivka v Prostoru (pouze virtuální trajektorie) je (fraktální) spirála.[9]

1.17. Tělesa nevznikají ani nezanikají, pouze se transformují. Tělesa nemohou existovat mimo Prostor. Tělesa nelze z Prostoru „vyjmout“. Tělesa nelze do Prostoru „vložit“. Tělesa se nemohou „objevit“, ani nemohou „zmizet“. Žádné veličiny v Prostoru se nemohou „vyrušit“. Tělesa nejsou zdrojem sil. Síla vzniká pouze tehdy, působíme-li (vnějším) tlakem na plochu tělesa, jinak ne. Perpetum mobile neexistuje.

1.18. V Prostoru neexistují časové řady. V Prostoru existuje pouze současnost. Všechny děje, které se udály již neexistují a nelze je vrátit, všechny děje které v budoucnu nastanou ještě neexistují. Tok času, plynutí času atd. jsou pouze trajektorie - virtuální křivky. Kde není minulost není počátek, kde není budoucnost není konec.

1.19. Čas nelze objektivně měřit. Neexistuje absolutní metoda měření času. Neexistuje absolutní metoda měření čehokoliv. Žádný fyzikální jev se nedá zcela exaktně vyjádřit. Fyzika není exaktní věda.

 

1.20. Některé základní pojmy a vztahy

1.20. „Fyzika Prostoru“ není spekulativní věda. Ve „Fyzice Prostoru“ není místo pro žádné teorie. Ve „Fyzice Prostoru“ můžeme pouze pozorovat, objevovat (pochopit) a konstatovat. „Fyzika Prostoru“ není poplatná současné fyzice. Čtenář, který knihu odloží ihned v úvodu, protože něco takového je v rozporu s „tisíckrát prověřenými (svatými) pravdami a teoriemi“ se nikdy nedozví „jak Svět doopravdy funguje“.

1.21. „Fyzika Prostoru“ je rozdělena do několika základních částí. Čtenář by se měl dozvědět, co je to částice (základní těleso), jak „vzniká“ a z jakých částí se skládá. Jak a proč se mění její tvar (geometrie) a jaké to má důsledky pro pohyb částice (Kapitola 1 - 4).

1.22. Následně je vysvětleno, jak a proč se částice spojují do klastrů (shluků = složených těles) a jaké interakce spolu mohou mít. Po tomto úvodu je čtenář připraven objevit co je to tlak, jak působí, co je to orientovaný tlak a tlakové pole (Kapitola 5, 6, 7). Potom může čtenář aplikovat získané znalosti na různé tlakové systémy ve Vesmíru a neživé i živé přírodě.

1.23. Nehomogenita Prostoru je základní příčinou všech jevů. Fakt, že Prostor je vlastně nesmírně jednoduchý znesnadňuje pochopení jevů, které se v něm odehrávají. Prostor se skládá (prakticky) z jednoho typu částic, které se liší pouze svojí hustotou. Spojitá množina (klastr) částic tvoří prostředí a zároveň se v tomto prostředí vytvářejí anomálie - složená tělesa (rovněž) z částic. Vztahy mezi složenými tělesy z částic (anomáliemi) jsou zprostředkovány opět částicemi, tvořícími prostředí.

1.24. Částice je jednoduché těleso. Přes tento (definiční) název není částice něco zcela triviálního. Každou částici tvoří rotující vícenásobný spirální toroid - nesymetrické otevřené těleso. Každá částice musí mít povrchovou plochu (slupku), která odděluje vnitřek částice od okolního prostředí (které se skládá také z částic). Hustota slupky částice musí být odlišná od hustoty prostředí i od hustoty vnitřku částice.[10] (Kapitola 4).

1.25. Fyzikální vlastnosti částice určuje místo v Prostoru, ve kterém se částice momentálně nachází. Vzhledem k dynamičnosti Prostoru jsou vlastnosti částice v každém místě Prostoru a v každém okamžiku jiné. Částice i složená tělesa z částic nemají žádné trvalé, konstantní vlastnosti. Vlastnosti částic ani složených těles z částic jsou nepřenosné z jednoho místa Prostoru do jiného. Žádné dvě částice nejsou stejné.[11]

1.26. Základní vlastností částice je hustota prostoru částice.[12] Hustotu prostoru částice lze (přibližně) určit jako součet hustoty slupky částice a hustoty vnitřku částice vztažený k jejímu objemu. Tuto hodnotu nelze nikdy zcela přesně určit vzhledem k „neostrým“ hranicím mezi částicí a prostředím, nebo mezi částicemi mezi sebou.

1.27. Z hustoty prostoru částice lze odvodit vnitřní tlak v částici, který je k hustotě prostoru v nepřímé úměrnosti. Stejným způsobem lze určit tlak (teplotu) v prostředí, ve kterém se částice nachází. Čím je hustota Prostoru nižší, tím je v něm vyšší tlak. Čím je hustota Prostoru vyšší, tím je v něm nižší tlak. Tlak se šíří vždy z místa s vyšším tlakem do místa s nižším tlakem. To platí pro celý Prostor a všechny jeho anomálie.

1.28. Částice (z principu) rotuje a protože je nesymetrická tak (nesymetricky) „vibruje“.[13] Její plocha (tlakový orgán) působí na plochu jiné částice (také tlakový orgán), nebo tělesa složeného z částic tlakovými impulzy. Když se „vibrace“ částic v Prostoru synchronizují, vzniká orientované tlakové pole.

1.29. Intenzita tlakových impulzů, kterými částice působí svoji plochou na plochu jiné částice, nebo složeného tělesa z částic je nepřímo úměrná hustotě prostoru částice. Čím je hustota prostoru částice nižší, tím je v částici vyšší tlak a tím větším tlakovým impulzem může částice působit. Čím je hustota prostoru částice vyšší, tím je v částici nižší tlak a tím menším tlakovým impulzem může částice působit. (Kapitola 7).

1.30. Vnější tlak na plochu částice (tlak z prostředí) způsobuje díky nesymetrii prostoru v každé polosféře částice jinou změnu. To má za následek změnu tvaru částice. Polosféra ve které je nižší tlak, má menší objem i plochu. To má za následek, že se tam vytvoří „špička“ částice (tvar částice se špičkou můžeme přirovnat k vajíčku). Tlak na plochu způsobuje sílu.[14] Síla vzniká vždy jako působení tlaku na jiný tlak.

1.31. Působení síly může vyvolat pohyb. Částice se pohybuje vždy v tom směru, ze kterého na její plochu působí nejmenší tlak. To znamená ve směru špičky (špička má menší plochu). Složené těleso z částic se pohybuje ve směru sumy nejmenšího tlaku působícího na jednotlivé částice, tvořící těleso.

1.32. Pokud je hustota prostoru částice rozdílná od hustoty prostoru prostředí, tlačí prostředí částici ve směru špičky tak dlouho, až se dostane do hustotní sféry, do které svojí hustotou patří. Tam se hustota prostoru (prostředí) vyrovná s hustotou prostoru (uvnitř) částice. Nebo jinak - vyrovná se tlak v částici s tlakem v prostředí. Částice přijde o svoji špičku, stává se součástí prostředí a setrvává v dané hustotní sféře. To je základní princip sedimentace v Prostoru. (Kapitola 9).

1.33. Geometrie Prostoru se nazývá Fyzika. Podle typu prostředí a poměru hustoty částice a hustoty prostředí je částice tlačena prostorem směrem do středu, nebo směrem od středu tlakového pole. To platí i pro složená tělesa z částic. Celý tento jednoduchý systém se řídí pouze geometrií částic vycházející ze sférické geometrie Prostoru (Kapitola 2).

1.34. Prostor je (základní) složené těleso z částic. Prostor je spojitý a částicemi je zcela vyplněn. To znamená, že částice tvořící Prostor se vzájemně dotýkají svými slupkami, ale nejsou pevně spojeny. Mohou se po sobě pohybovat a předávat si tlakové impulzy. Veškeré děje v Prostoru jsou proto spojité. Prostor se chová jako kapalina s proměnlivou hustotou.

1.35. V Prostoru existují anomálie (složená tělesa z částic), které se svoji hustotou liší od prostoru, který je obklopuje. Složené těleso z částic je ohraničeno slupkou (povrchovou plochou), která ho odděluje od okolního prostoru (prostředí). Každá částice, tvořící složené těleso má rovněž svoji vlastní slupku.

1.36. Částice a složená tělesa z částic mohou mít vůči prostředí, které je obklopuje, charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. To znamená, že tlakové níže se nesnadno spojují, protože na jejich povrchu je vysoký tlak. Aby klastr (shluk) tlakových níží „držel pohromadě“ musí na ně působit trvalý vnější dostředný tlak. To může zabezpečit opět pouze tlaková níže. Tlaková níže je jediná dostředná síla ve Vesmíru.

1.37. Každá tlaková výše má slupku z tlakových níží. To znamená, že na povrchu tlakových výší je nízký tlak. Tlakové výše (bubliny) se snadno propojují svými slupkami a vytvářejí „pěnu Prostoru“. Přitom každá částice (tlaková výše) tvořící pěnu může být od pěny „odpojena“, nebo k ní „připojena“ bez toho, aby „zanikla“. Společné propojené slupky tlakových výší vytvářejí v „pěně Prostoru“ vlákna nízkého tlaku.

1.38. Tlakové výše nemohou existovat bez tlakových níží. Tlakové níže nemohou existovat bez tlakových výší. Jednota tlakových výší a tlakových níží vytváří vláknitou strukturu Prostoru. Existence vláknité struktury Prostoru je zákonitým a neodvratným důsledkem základních fyzikálních daností Prostoru. Vláknitá struktura má fraktální charakter a vyplňuje celý Prostor bezezbytku. (Kapitola 5).

1.39. Vláknitá struktura Prostoru nevzniká, ani nezaniká. Pouze existuje a stále se transformuje. To souvisí s fenoménem zvaným čas. Čas není nic objektivního, ani materiálního. Je to pouze „lidský vynález“. V prostoru existuje pouze současnost. Vše co bylo už není a vše co bude ještě není.

1.40. Poznámka 1.1. V knize jsou používány příměry mezi částicemi (spirálními toroidy) a různými typy a velikostmi míčů. Míč je uzavřené těleso, nemá střední „kanál“ a nemůže tedy být perfektním modelem pro částici. Přesto různě velké míče mají různě tlustou hustou slupku z gumy a řídký vnitřek (vzduch), ve kterém je vyšší tlak než v prostředí, ve kterém se míč nachází. Jako hrubý příklad (pro bublinu = tlakovou výši) to postačí.

V Prostoru bychom si museli představit, že pokud snižujeme tlak v částici (míči), zvyšujeme její hustotu (zmenšujeme podíl vzduchu v míči), zároveň také přidáváme gumu do slupky. Tlak ve vzduchu klesá a (řídký) vzduch se mění na (hustou) gumu. Objem míče se zmenšuje a jeho slupka je „tlustší“ (zvyšování hustoty prostoru míče a zároveň snižování tlaku v míči). A obráceně.

V knize se také používá příměr mezi pěnou a vláknitou strukturou Prostoru. Mýdlové bubliny nemají střední kanál a nechovají se jako bubliny Prostoru (jsou uzavřené, nerotují, nevibrují). Přesto i mýdlová, nebo jiná pěna mohou poskytnout určitou představu vláknité struktury Prostoru (pěny Prostoru) a dějích v ní.

1.41. Několik poznámek k tzv. „Teorii sjednocení“

1.41. Chceme-li najít společného jmenovatele všech jevů v přírodě, neznamená to, že k mnoha stávajícím (a mnohdy nepochopeným) jevům přidáme ještě nějaký další „superjev“. Naopak to znamená, že stávající jevy musíme redukovat - hledat společného jmenovatele. Jestliže si někdo v minulosti ve snaze „přijít věci na kloub“ vymyslel gravitaci, elektřinu, magnetizmus ... a my vidíme, že všechny tyto jevy mají něco společného, nesmíme si vymýšlet žádný další „nadjev“ ale snažit se spíše odstraňovat historické omyly a zjednodušovat. To znamená najít společného jmenovatele, který tyto jevy spojuje - dopátrat se základní prapříčiny všech jevů.

1.42. To ovšem vyžaduje odvahu konstatovat, že ti přede mnou ve snaze něco odhalit mnohdy z různých důvodů nepochopili skutečnou příčinu fyzikálních jevů a vymysleli si nesprávné vysvětlení, nebo přímo nějaký zázrak[15] (např. přitažlivost těles). U mnohých nahradila kritické myšlení víra a efekt „Císařových nových šatů“. 

1.43. Příklad 1.2. Buldozer tlačí radlicí na zeď a snaží se ji povalit. Buldozer je stroj a má (podle dnešní terminologie) svůj vnitřní zdroj síly (motor). Jak vzniká síla v motoru? Motor obsahuje válec, v němž se pohybuje píst. Vstřikneme do válce výbušnou směs, kterou zapálíme. Nad pístem prudce vzroste tlak. Tlak působí na plochu pístu (na vysoký tlak na ploše pístu). Následně vzniká pohyb ve směru nejmenšího tlaku, působícího na píst. To je ve směru ojnice. Ojnice přenáší tlak na ozubená kola převodovky. Tlak se přenáší přes převody tím, že plocha jednoho ozubeného kola tlačí na plochu jiného ozubeného kola. Nakonec se původní tlak, vzniklý nad pístem přenese na radlici. Ta působí tlakem své plochy na plochu zdi. Pokud je tlak plochy radlice větší než tlak, kterým působí plocha zdi proti radlici dojde k pohybu a zeď se zřítí.

1.44. V uvedeném příkladě je použit mechanický tlak. To znamená, že atomy (plynu) tlačí na jiné atomy (pístu). Ve skutečnosti atomy nejsou nikdy samy a vždy se vyskytují ve směsi s plazmou. Jsou plazmou obklopeny. To znamená, že v konečném důsledku je to opět vždy plazma základního prostředí (to, co je vně atomu), která tlaky zprostředkovává (Kapitola 6).

1.45. Příklad 1.3. Třeme-li ebonitovou tyč lištím ohonem a přitom pozorujeme, že vzniká teplo a „elektřina“, musíme hledat společnou příčinu tohoto jevu. Zkusme uvedený pokus analyzovat.

Pohybujeme liščím ohonem - to znamená, že na plochu ohonu působíme (orientovaným) tlakem, který je ve směru pohybu větší, než v jiných směrech. Ohon se pohybuje ve směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak. Zároveň také tlačíme plochu ohonu směrem k ploše ebonitové tyče. Plocha tělesa je tlakový orgán (Kapitola 3). Na ploše obou předmětů je vysoký tlak. To znamená, že působíme povrchovým tlakem ohonu na povrchový tlak tyče (Kapitola 4). Tento proces se nazývá tření (Kapitola 8).

Působíme povrchovým tlakem na jiný povrchový tlak. Přitom vzniká tzv. „elektrický náboj“ (Kapitola 8). Znamená to, že tzv. „elektrický náboj“ je také forma tlaku. Působili jsme na sebe povrchovým tlakem obou těles. „Elektrický náboj“ zůstává na povrchu těles a nemůžeme ho umísťovat dovnitř těles.[16] Fakt, že „elektrický náboj“ je vně tělesa znamená, že je součástí prostředí a nikoliv tělesa. Tzv. „elektřina a magnetizmus“ jsou nepochopené jevy. Jedná se pouze o formu tlaku (Kapitola 8). Při pokusu vzniká také teplo, což je opět pouze jiný výraz pro tlak.[17]

U chlupů na liščím ohonu pozorujeme, že se od sebe (paprskovitě) vzdalují. Liščí chlupy (protože jsou husté) tvoří v tlakovém poli kolem ohonu vlákna nízkého tlaku a mezi nimi je v prostředí vysoký tlak. Ten odtlačuje jednotlivé chlupy od sebe. Tělesa (tyč, ohon) zde slouží pouze jako kondenzační jádra pro bubliny tlaku. Není to tak, že chlupy se „odpuzují“. Chlupy neobsahují žádný „elektrický náboj“ (nejsou „nabité“), ani nejsou sídlem žádných „odpudivých sil“. Tělesa nejsou zdrojem sil. Chlupy jsou (skoro) stejné jako na začátku pokusu. Veškerou „práci“ vykonává tlak v prostředí.[18]

1.46. V obou příkladech nebyla potřebná žádná (vymyšlená) síla,[19] odvozená od hmotnosti těles, ani jiné jevy (elektřina, magnetizmus...). Potřebujeme pouze znát typ prostředí (tlaková výše, nebo níže), tlak v prostředí (hustotu prostoru), vnitřní tlak v tělese (hustotu prostoru tělesa), plochu a tvar tělesa. Poměr tlaku v prostředí k vnitřnímu tlaku v tělese určuje, jak se těleso v daném prostředí chová. Chování tělesa v Prostoru se řídí zákony sférické geometrie (Kapitola 2).[20] Tyto jevy jsou stejné (zákonité) v celém Vesmíru na všech jeho velikostních úrovních.

1.47. Prostor je systém hustot a tlaků. Nehomogenita Prostoru je základní příčinou všech jevů ve Vesmíru. Nehomogenita znamená, že Prostor má v každém místě jinou hustotu. Čím je Prostor hustší, tím je v něm nižší tlak. Čím je Prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak. Tlak se vždy šíří z oblasti s vysokým tlakem do oblasti s tlakem nízkým. Hustota Prostoru a od ní odvozený tlak v Prostoru je společný jmenovatel všech jevů v Prostoru (Vesmíru). Vztahy mezi tlakovými systémy se řídí pravidly sférické geometrie. To jsou základní univerzální principy, kterými se Vesmír řídí na všech svých velikostních úrovních.



[1] Pojem hustota prostoru v tomto textu není odvozen od hmotnosti. Nejedná se o poměr hmotnosti a objemu tělesa. Tato fyzikální veličina nemá prozatím jednotku. Pro potřeby tohoto textu taková jednotka není potřeba. Její podstata vyplyne z dalšího textu. Necítím se oprávněn něco takového „vymýšlet“.

Pojem hmota se v této knize vztahuje pouze na atomy a složená tělesa z atomů. Atomy mohou výjimečně a přechodně nabývat hmotnost. Jednoduché částice a jejich klastry (plazma) není hmota. Plazma je kapalina sama v sobě a nikdy nemá hmotnost. Plazma není čtvrté skupenství hmoty.

[2] Název sférický (kulový) nevystihuje podstatu, přesto je pro jednoduchost v knize nadále používán. V nehomogenním a nesymetrickém Prostoru koule (ani jiné symetrické objekty) neexistují.

[3] Tlak je základní fyzikální jednotka. Nejedná se o tlak mechanický, aerostatický, nebo hydrodynamický. Co je to tlak a jak tlak „funguje“ je vysvětleno postupně dále v textu. Tlak může být nahrazen teplotou. Teplotu nelze chápat pouze ve vztahu k lidským smyslovým vjemům. Neplést si přirozené procesy v Prostoru s tlakovou nádobou.

[4] Zejména ne hmotnost. Hmotnost je výjimečná vlastnost pouze těles z atomů. Hmotnost těles je v každé oblasti Prostoru a v každém okamžiku jiná. Hmotnost je mechanická vlastnost těles (z atomů), platící pouze na planetě s „pevným“ povrchem, za mnoha omezujících podmínek. Klasická mechanika nemá s Fyzikou téměř nic společného. Mechaniku je třeba od Fyziky zcela oddělit.

[5] Všechny fyzikální systémy jsou z podstaty tlakové systémy, mají fraktální charakter a řídí se na všech úrovních stejnými jednoduchými pravidly (i když to tak nemusí vypadat). To znamená, že v nadřazeném (fraktálním) tlakovém systému můžeme považovat např. planetu, galaxii a pod. za částici.

[6] Prostor má fraktální charakter. Za jednoduché těleso (částici) lze považovat např. i planetu, nebo hvězdu pokud nemají oběžnici. Záleží na velikostní úrovni prostoru ve které pracujeme.

[7] Jde o důkaz principu daného jevu. Žádný fyzikální jev se nedá dvakrát zopakovat v exaktně stejné podobě.

[8] Homogenní prostor si nelze představit. Pokud se prostor skládá z částic, je vždy nehomogenní. Tzv. „vakuum“ = prázdný prostor je absurdnost. Používání tohoto termínu není ve Fyzice Prostoru povoleno. Používání pojmů „přitažlivost“, „odpudivost“, „sání“ a „podtlak“ není „Fyzice Prostoru“ povoleno.

[9] Přímka a uzavřené křivky (trajektorie) v Prostoru neexistují. Tělesa se vždy pohybují po nějaké (fraktální) spirále (viz „Geometrie Prostoru“). Mechanické jednotky jako je lineární vzdálenost, nebo hmotnost nemají ve „Fyzice Prostoru“ žádnou vypovídací schopnost.

[10] Spirální toroid je složité neuzavřené těleso, tvořené dvěma, nebo více spirálami, vůči sobě úhlově posunutými, které rotují kolem oblasti, která neleží na žádné ze spirál. Spirály mají nelineární (logaritmické) stoupání.

Slupka tělesa je složitý orgán, který má několik vrstev. Vnější část slupky přechází postupně do prostředí. Mezi vnější a vnitřní částí slupky je turbulentní zóna. Pod vnitřní částí slupky je vnitřek částice, který je rozdělen rovníkovým protiproudem na dvě polosféry. Středem částice prochází středový „komín“. Všechny částice z principu (sidericky) rotují.

[11] Aby byly dvě částice stejné, musely by být v jednom a tom samém místě. To je proti zdravému rozumu.

[12] Hustota Prostoru a z ní odvozený tlak (teplota) nejsou současnou „fyzikou“ rozeznávány a nemají svoje jednotky. Hustota Prostoru se může měnit v ohromném rozsahu. Není možno zaměňovat s hustotou odvozenou od hmotnosti, nebo s mechanickým, atmosférickým a hydrostatickým tlakem.

[13] To znamená, že v jednom směru působí větším tlakovým impulzem, než v ostatních směrech.

[14] V Prostoru existuje pouze jedna síla, která vzniká jako tlak na plochu (tlakový orgán) částic, nebo složených těles z částic.

[15] Je třeba si uvědomit, že přírodní vědy se rozvíjely zejména v době, kdy Božská podstata Vesmíru byla nezpochybnitelná a k tomu patří všechny zázraky, kterými bohové disponují. Od té doby se toho moc nezměnilo.

[16] Přestože zde popsané jevy se odehrávají na povrchu (ploše) těles, dnešní „fyzika“ umísťuje „náboj“ dovnitř tělesa. Abychom se ale dostali dovnitř tělesa, musíme překonat jeho „povrchový tlak“ a to není snadné (Kapitola 4). A stejně nesnadné je dostat se z vnitřku tělesa proti povrchovému tlaku tělesa do prostředí. V tělese nemohou působit proti sobě dva nezávislé tlaky. Jeden dostředný a jeden odstředný.

[17] Nebavíme se zde o hustotě odvozené od hmotnosti a také atmosférickém, nebo mechanickém tlaku (Kapitola 7). Pojem „teplo“ nesmíme zaměňovat s našimi lidskými pocity, danými receptory tepla v našem těle. Když např. předmět o teplotě 100 K dáme do prostředí, kde je 120 K zahříváme ho (dáváme ho do „tepla“), přestože se jedná z lidského pohledu o „třeskutou“ zimu.

[18] Kdyby (uzavřené) těleso bylo zdrojem nějakých (vnitřních) sil, musel by vnitřní tlak působit nejprve na vnitřní stranu jeho plochy. Aby taková (vnitřní) síla pronikla z tělesa ven, musela by napřed slupku tělesa a tím i těleso samotné roztrhat. Vnitřní tlak by musel být větší, než povrchový tlak. To by těleso roztrhalo. V terminologii dnešní „fyziky“ síla, která z tělesa vyvěrá by musela být větší, než síla, která těleso drží pohromadě. Pokud někdo tvrdí, že tělesa jsou po celou dobu své existence zdrojem sil, musí také říct, odkud těleso tuto sílu (přitažlivou, odpudivou ...) stále čerpá. Takovýto jev je Perpetum mobile.

[19] Teprve tlak na plochu vytváří sílu. Síla je až na třetím místě v posloupnosti jevů (tlak - plocha - síla). Dnešní „fyzika“ má ale (vymyšlenou) sílu na prvním místě. Od ní odvozuje hmotnost a ta je opět kruhovým procesem zabudovaná do vzorce pro sílu (Kapitola 9). Používat empiricky zjištěnou hmotnost na jedné „bezvýznamné“ planetce jako parametr pro celý Vesmír (kde se „hmotnost“ prakticky nevyskytuje) je projev středověké představy, že Země je střed světa.

Ze síly se v dnešní „fyzice“ odvozuje tlak. Je to podobné, jako kdyby biologie začínala konstatováním, že dítě zplodí matku a na tomto „základě“ by se pokračovalo další stovky let.

[20] Geometrie je základní věda. Na rozdíl od matematiky se geometrie neplete. Fyzika je pouze aplikovaná Geometrie Prostoru (Kapitola 2).